Rádio Vaticana

Sen versus snění

20.12.2013

Homilie ke 4. neděli adventní – cyklus A.

Co je to spánek? Moderní věda dokáže o spánku mnoho říci, ne však, co spánek je. Občerstvení organismu, těla i duše spánkem je Stvořitelův velký dar. Nespavost naopak je vážná porucha. Když nemocný nezahmouří oko, noc se stává trýzní. Jak odnětí spánku dovede oslabit člověka věděli i estébáci: zatýkali zásadně nad ránem, ve vyšetřovací vazbě zatčené týrali nekonečnými výslechy, neustálým svitem lamp a opakovaným buzením.

Překvapí nás, že staří mniši podrobovali své tělo a ducha kázni tím, že mu z vlastního popudu odnímali spánek, zatímco „povalovat se v posteli“ platilo vždy za hřích. Podivíme se též, že i dnes, kdy tolik lidí trpí neurósami, v některých klášterech s přísnou klausurou mniši přerušují svůj noční odpočinek, aby vykonali patřičnou část chórové modlitby. To má však své dávné duchovní kořeny. Na jednu stranu byli starověcí mniši velmi optimističtí co do svobody člověka ovládat své myšlení. Sami si určovali, čím se chtějí v mysli zabývat a čím ne. Neustálým duchovním bojem zaháněli ty myšlenky, které se jim nezdály prospěšné. Vyžadovalo to ovšem neustálou střízlivost, bdělost a pozornost. Právě tyto schopnosti duše jsou ve spánku umenšeny a člověk je oslaben. Zkušenost mnichům říkala, že toho využívají démoni (hříšné myšlenky) a ve spánku pronikají do našeho „podvědomí“. Pozůstatky tohoto přesvědčení najdeme v hymnech kompletáře, modlitby před spaním, kde čteme:

Postav nám svaté anděly,
aby nad námi stráž měli,
dej libý a pokojný sen,
a zlá myšlení od nás zažeň.

V biblické mluvě je noc symbol zla, hříchu a číhajícího nebezpečí. Temnota noci je obrazem smrti (Somnus frater mortis est.) Tma způsobuje strach a bludné představy, vystavuje moci zla, pochybám o přítomností Boha, který je život, pravda a světlo. Vycházeje z představy, že ve spánku je člověk vystaven moci démonů, které v něm mohou budit hříšné fantasie (sny), vznikl požadavek spánek omezit, nebo jej aspoň pravidelně přerušit myšlenkou na Boha, tedy modlitbou. Divíme se při čtení textů, že lze považovat za hřích to, co se s námi děje ve snu. Obdobně kriticky posuzujeme modlitbu kněze v byzantském ritu před přijímáním: Pane odpusť mi všechny hříchy, vědomé i nevědomé. Není to ale spíš důvod k obdivu starých pouštních Otců, od kterých se dnešní psychoterapie skutečně učí? Jejich zkušenost jakoby anticipovala Sigmunda Freuda. Otec psychoanalysy zasadil tvrdou ránu osvícenecké představě, že všechno v člověku je podřízeno rozumu a vůli, tím, že ukázal na propastnou temnotu našeho nitra, ze které vystupují síly, které nás přesahují. Staří mniši naopak věřili, že s Kristem lze do těchto temnot nebojácně proniknout a vnést tam světlo Kristovo. V jiném hymnu kompletáře se modlíme:

Tys, Pane, světlo věčné,
osvěcuj naše srdce temné,
ochraňuj nás této noci
všemohoucí Božskou mocí.

Kriste, Ty jsi den a světlo,
osvěcuješ noční temno,
věříme, žes Světlo světel,
všech věřících osvětitel.

V Písmu svatém najdeme dva postoje vůči snu. Pro toho, kdo se ještě neočistil, jsou sny zdrojem zmatku a strachu. Kdo však patří zcela Bohu, stává se sen důvěrnou komunikací s ním.

Takovými byli např. Daniel, Eliáš, Josef v Egyptě anebo v Novém zákoně sv. Josef.

Ve snu je prostor. Anděl se zjevuje Josefovi ve snu. Muž Josef, řemeslník, člověk činu je ve dne tak zaměstnán vlastními myšlenkami a plány, že to má Bůh těžké k němu proniknout. V bdělém stavu, to znamená racionálními metodami, nemůže Josef svůj problém vyřešit. Ve snu však Josef vypne. Je uvolněn a prost strachu a starostí. Když umlkne hlukot dne, veškerá práce je vykonána a žádný termín už nehrozí, teprve poté jsme schopni vnímat tichý hlas Boží. Advent znamená: Buď pozorný ke svým snům. Ve snu je prostor pro to, co Bůh nám chce sdělit, volný prostor, který v bdělém stavu tak často zatarasíme vším možným, ze všeho nejvíc vlastním „sněním“, tedy výmysly o tom, jak by svět kolem nás měl vypadat. Papež František nedávno řekl: „Život není takový, jaký by měl být. Je jaký je. Jde o to, jak se s tím vypořádáme.“

Existuje snění za bílého dne (daydreams) v jakémsi rozpoložení idealismu; je to projekce vlastních tužeb, která je výplodem fantasie. Může být velmi sugestivní a když ji člověk dovede patřičným způsobem sdílet, nadchne masy lidí. Taková je legendární píseň Imagine Johna Lennona a svým způsobem i slavný proslov Martina Luthera Kinga I have a dream. Kingova řeč ovšem není pouhou fantasií. Zatímco Lennon vyjadřuje své přesvědčení, že v budoucím věku spravedlnosti a míru náboženství zmizí, Kingova vise vychází z evangelia a hledá jeho naplnění.

Možná nás překvapí, že staří mistři duchovního života si vůbec necenili fantasii. Považovali ji dokonce za ďábelský přelud, neboť člověka strhává do nereálného vysněného virtuálního světa. Tam však zůstaneme sami bez Boha v monologu. Pak noc je říše přeludů a stínů, bouchání na dveře či neznámého tonu. Kde Bůh působí, činí tak skrze realitu. Zaslechnout jeho hlas i v nepříjemné situaci, v jaké se ocitl Josef, a navázat s Ním dialog, jí dovolí zazářit v novém světle a dá volný prostor nové kreativitě inspirované Duchem sv., která předčí ty nejsmělejší fantasie. Ta poslouží k realisaci nejen Božích, ale i našich plánů, které se nakonec harmonicky spolu sjednotí jako vůle těch, kdo se milují. Ježíš, syn Boží a syn člověka, je plod takového sjednocení vůle Boží s vůlí Mariinou. „Nespadl z nebe“, ale narodil se z lůna dívky z Nazareta. Aby Josef uvěřil, že se Bůh skutečně snížil do této lidské reality a prosí ho o pomoc a nabízí mu, že právě jeho potřebuje, musel promluvit z hlubin Josefova srdce, které se vymyká rrozumové kontrole. Možná jsme všichni trochu jako Josef, kterého Bůh oslovil ve snu. A také trochu jako beznadějný realista král Achaz. Nechme si však letos o Půlnoční říci od Václava Neckáře, že jenom na ty, co věří na zázraky, se Kristus z kříže usměje. Pak Noc zazáří tichým světlem a budou Vánoce.

Richard Čemus