13.12.2013 

Homilie ke 3. neděli adventní, cyklus A

Evangelium je jeden jediný paradox. Skládá se z nepřetržitých překvapení. Je tomu tak už ve Starém Zákoně. Podobně jako ten nejlepší režisér má Hospodin zálibu v naprosto nečekaném rozuzlení děje. Když čteme nedělní první čtení hned člověka napadne, že by čekal cokoli kromě toho, že by kamenitá poušť mohla vykvést, bezvodá step se radovat, stejně tak jako chromý člověk poskočit. Člověk a s ním celé stvoření, se nemůže neradovat, když věci, které se normálně nedějí se stanou! Jsou právě svou nemožností znamením benevolence Boha, který je „milovník člověka“ – filantropos – čelovekoljubec. Podle toho lze poznat Boží dílo: „ Jan Křtitel slyšel ve vězení o Kristových činech. Poslal tedy k němu své učedníky s dotazem: „Ty jsi ten, který má přijít, anebo máme čekat jiného?“ Ježíš jim odpověděl: „Jděte a oznamte Janovi, co slyšíte a vidíte: Slepí vidí, chromí chodí, malomocní jsou očišťováni, hluší slyší, mrtví vstávají, chudým se hlásá radostná zvěst. A blahoslavený, kdo se nade mnou nepohorší.“ (Mt 11,2-11).

I v ochablosti jsme schopni velkých výkonů, máme-li před očima konkrétní cíl, který jsme si vytyčili. Když se však dlouho nedostavuje úspěch, jsme v pokušení, naše cíle vzdát a stát se „realisty“. Vytyčí-li však cíl pro nás a spolu s námi sám Pán, nejedná se již o projekci tužeb našeho ducha, ale o to co se v biblické mluvě nazývá zaslíbení. Bůh slibuje svému lidu, že ho zahrne všemi možnými dobry, podobně jako snoubenec slibuje snoubence, že si ji vezme a zahrne ji láskou. Takový cíl, který se stanoví ve dvou, už nelze jen tak jednoduše vzdát. Kdo se vázal na druhého tím, že jeho slibům uvěřil a začal realizovat na přislíbení druhého svůj životní projekt, se brání , chce-li druhá strana tuto „smlouvu“ odvolat. Ruší tím základy existence i toho druhého.

Proč člověk vůbec slibuje – proč to neudělá, nebo se toho nezřekne hned? Bůh slibuje s tím, že svému závazku dostojí. Lidský slib je naopak nejistý, odvolatelný a stává se spíše prostorem pro růst ve věrnosti, zodpovědnosti nejen za sebe, ale i za druhého. Ačkoliv by Bůh mi mohl dát všechno a to ihned, dává mi naopak postupně. To abych si nepřipadal Božími dary převálcován, ponížen a ubit. Jde tu o „budování“ mého vztahu s Bohem: říkáme tomu víra a ta je osobní vztah důvěry, že On to se mnou myslí dobře. Celá Bible je na tom postavena. Důvěra je možná pouze mezi živými osobami. Je tedy křesťanství neustálým hledáním života, který nacházíme pouze u Boha, který je Bůh živých. Kde je život, je pohyb. A kde je pohyb, je nutně i nedokonalost, neboť samotný fakt změny polohy svědčí o tom, že dosavadní stav byl přechodný, tedy neuspokojivý, možná dokonce hříšný. A kde je nedokonalost je ipso facto i hřích. Je tudíž iluzorní si myslet, že dosáhneme jednou stavu ve kterém budeme bez hříchu, ačkoli se za to při každé mši modlíme, když říkáme: „vysvoboď nás, ať se nedostaneme do područí hříchu, ať žijeme v bezpečí před každým zmatkem“.

Právě to ale je důvod, a možná ten nejpádnější, netoužit farizejsky po dokonalosti. Co řekneme či uděláme, bude vždy poznamenáno nedokonalostí naší i světa kolem nás. Perfekcionismus se k evangeliu vlastně nehodí: Pán od nás žádá jen to, co můžeme učinit svobodně a s láskou. Bůh nemá zalíbení v tom, když jsme trvale frustrováni přetížením. Naopak: „Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, učí těm abys měl úspěch, vedu Tě cestou, kterou máš jít“(Iz 48,17):„Posilněte své srdce!“ povzbuzuje Jakub ve svém listu: „Bratři, vydržte všechno trpělivě až do té doby, kdy přijde Pán. Podívejte se na rolníka, jak čeká na drahocennou úrodu! Čeká na ni trpělivě, až přijde podzimní a jarní déšť. Vydržte i vy trpělivě a posilněte své srdce, neboť příchod Páně je blízko“ (Jak 5,7-10). Jak posílit vlastní slabé srdce? Mít silné srdce znamená umět žít v paradoxech, nevztekat se, že to není tak „jak by to mělo být“, a nezoufat si, když mám neúspěch. Člověku může puknout srdce nad zhrouceným životním projektem, nad rozbitím vztahu. Silné srdce tyto výkyvy snese ¬– věří, že život jde dál a prozřetelnost Boží že vede k novým břehům. Písmo sv. tu je neutuchající rezervoár poučení o tom jak „všechno dopadne jinak“ – než si člověk myslí“. Už sv. Jan Zlatoústý napsal, že pro křesťana se nemožné stává možným a možné nemožným. V tomto smyslu se obrací k Bohu jedna brazilská píseň mládeže: „Je nemožné ti nevěřit, je nemožné se s tebou nesetkat, je nemožné z tebe neučinit svůj ideál“. To možné, které se stává nemožným, je lidská malost, která najednou už nemá oprávnění, protože Bůh před našimi zraky činí velké věci.

Svatý Jan Křtitel připravuje cestu Páně. Proč vlastně? Proč je vůbec třeba Spasitelovu cestu připravovat? Je to jako proč se chlapec s děvčetem zasnubují. Připravovat cestu Páně je dorůstat do velikosti úkolu. Velikost úkolu v nás mobilizuje netušené síly. K tomu je však zapotřebí čas. Zpytovat svědomí neznamená soustředit jenom na to, co jsme udělali špatně nebo neudělali vůbec a co už se nedá napravit, ale hledat také odpověď na otázku: dáváme Pánu k disposici naše nejlepší schopnosti a vlastnosti? Zjistíme, že jsme toho od Pána dostali mnohem víc, než jsme ochotni si připustit. Jsme jako malé dítě, které fňuká, že pod stromečkem je málo dárků. Advent je možná také proto přerušen jásotem neděle Gaudete, abychom si s Filipem Neri řekli, že „svatý smutný, je smutný svatý“ a začali s předstihem rozdávat dárky. Nemusí to být nic velkého! Říká se přeci, že největší radost má člověk z malých věcí. Kdosi dokonce řekl, že malé dárky přátelství utužují, velké ho naopak ničí. Začněme tedy od malých gest, jako rozšiřovat kolem sebe dobrou náladu, povzbuzovat k naději a zahánět chmury. Tato malá gesta pak sama dorostou do velkých činů lásky, která změní svět. Zřejmě to mají na mysli čtyři irští hudebníci, když zpívají zcela o obyčejné lásce Ordinary love. A ptají se: „Jsme dost silní obyčejně milovat?“

Richard Čemus

Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.