Rádio Vaticana

Massimo Introvigne o postavě norského atentátníka

25.7.2011

Slova, která s viditelným pohnutím pronesl Benedikt XVI. ve své nedělní promluvě v Castel Gandolfo v souvislosti s teroristickými akcemi v Norsku, přinesla také norská státní televize stejně jako slova kondolenčního telegramu adresovanému norskému králi Haraldovi V. Papež vyjádřil „hluboký zármutek nad akty nesmyslného násilí, k nimž došlo v Oslo a Utøya spolu s ujištěním o vroucích modlitbách za oběti a jejich rodiny, kterým vyprošuje Boží útěchu“. Svatý otec – čteme v telegramu podepsaném státním sekretářem kard. Bertonem – se modlí také za duchovní jednotu všech Norů v rozhodném odmítání nenávisti a v nasazení za vzájemný respekt, solidaritu a svobodu budoucích generací“.

„Všechna tato papežova vystoupení jsou považována norským lidem za projev solidarity a významné gesto v opravdu těžkých chvílích pro celý národ.“

Říká apoštolský nuncius, Emil Paul Tscherigg, který dále v souvislosti s označením pachatele oněch zločinů za „křesťanského fundamentalistu“, řekl, že jméno křesťan, označuje-li realitu, nepotřebuje žádné další upřesnění, a v případě pachatele těchto hrůzných zločinů jde zjevně o vyšinutou osobnost. Jde o jedince, který se snaží vnucovat druhým svoji fixní ideu či ideologii a to je křesťanské existenci naprosto cizí.

O postavě fanatického vraha hovořil pro Vatikánský rozhlas známý italský sociolog Massimo Introvigne, který je nyní představitelem Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě pro boj proti rasismu a diskriminaci křesťanů:

„Nyní bylo objasněno jedno: velká zednářská lóže v Norsku v tiskovém sdělení potvrdila, že atentátník (Breivik) byl velice aktivním členem zednářské lóže, která však za vraždy nenese žádnou odpovědnost. Pachatel nám zanechal knihu o 1500 stranách, kromě celé série odkazů na internetu, odkud můžeme rekonstruovat jeho smýšlení. Jeho dominantou je nenávist k islámu a obrana evropské tradice, tedy tradice, která zahrnuje také křesťanství, ale spíše jako kulturní odkaz a nikoli jako praktikovanou víru. Pachatel sice jako dospělý přijal křest v luteránské církvi, ale jejího života se neúčastnil. Obracel se na všechny, kteří jsou negativně naladěni proti islámu, vstoupil do kontaktu s organizovanými ateisty, novopohanskými hnutími a dokonce se satanisty. Je ironie osudu, že jeden z řádných duchovních tzv. Satanovy církve, která je v Norsku legální komunitou, zveřejnil na internetu pachatelův zmíněný patnácti set stránkový spis, se kterými jsme se tak všichni mohli seznámit. Tato kniha nám představuje člověka, který je značně vzdělaný, ale s poněkud nesmyslnými postoji. Víme, že v jeho rodině jsou politici i diplomaté. Byla to však bohužel také rodina, ve které bylo mnoho rozvodů, takže dotyčný přecházel od jednoho rodiče k druhému. Byl absolventem elitní školy a měl poněkud zmatené vědomí svojí identity. Všechny svoje problémy a problémy světa připisoval muslimům a nepochybně byly jeho motivace také patologického rázu.“

Říká Massimo Introvigne o pachateli atentátů v Norsku.

Milan Glaser