10.3.2010 

Katecheze Benedikta XVI. na gen. audienci, aula Pavla VI.

Drazí bratři a sestry,
Minulý týden jsem mluvil o osobnosti sv. Bonaventury z Bagnoregia. Dnes dopoledne bych rád pokračoval v jeho prezentaci a zaměřil pozornost na část jeho literárního díla a jeho nauky.

Jak jsem již řekl, svatý Bonaventura, mimo jiné zásluhy, autenticky a věrně interpretoval postavu sv. Františka z Assisi, kterého ctil a s velkou láskou studoval. V době sv. Bonaventury zejména jeden proud Bratří menších, takzvaní spiritualisté, tvrdili, že svatým Františkem začala naprosto nová fáze dějin, prý se ukázalo ?věčné evangelium?, o kterém mluví kniha Zjevení a které nahradilo Nový zákon. Tato skupina tvrdila, že církev svou dějinnou roli dohrála a na její místo vstupuje charismatické společenství svobodných lidí, vnitřně vedených Duchem, totiž spiritualistických františkánů. Základ těchto idejí spočíval ve spisech cisterciáckého opata Jáchyma z Fiore, který zemřel roku 1202. Ve svých dílech hlásal trinitární rytmus dějin. Starý zákon považoval za věk Otce, po kterém následoval věk Syna, věk církve. A je prý třeba očekávat třetí věk, totiž věk Ducha svatého. Celé dějiny tak byly interpretovány jako dějiny pokroku: od starozákonní přísnosti k relativní svobodě věku Syna v církvi, až k plné svobodě dětí Božích ve věku Ducha svatého, který by měl být konečně také dobou pokoje mezi lidmi, smíření mezi národy a náboženstvími. Jáchym z Fiore vzbudil naději, že počátek nové doby přijde spolu s novým mnišstvím. Proto je srozumitelné, že skupině františkánů přišlo na mysl uznat ve svatém Františkovi z Assisi iniciátora nové doby a v jeho řádu společenství věku Ducha svatého, které hierarchickou církev ponechává za sebou, aby iniciovalo novou církev Ducha, která už nebude spojena se starými strukturami. Bylo zde tedy riziko závažného zkreslení poselství sv. Františka, jeho pokorné věrnosti evangelia a církvi, a toto nedorozumění s sebou neslo chybný pohled na křesťanství jako takové.

Svatý Bonaventura, který byl roku 1257 zvolen generálním ministrem františkánského řádu, se ocitnul uprostřed obrovského napětí, panujícího v samotném řádu právě v důsledku toho, co zastával proud ?spiritualistických františkánů?, který se odvolával na Jáchyma z Fiore. Aby tedy odpověděl této skupině a poskytnul řádu opět jednotu, sv. Bonaventura pečlivě studoval autentické i domnělé spisy Jáchyma z Fiore a v nezbytné snaze správně prezentovat postavu a poselství svého milovaného sv. Františka podal výklad správného pohledu na teologii dějin. Svatý Bonaventura se s tímto problémem vyrovnával ve svém posledním díle, které je sbírkou přednášek určených mnichům z doby jeho pařížských studií. Zůstalo nedokončeno a dostalo se k nám prostřednictvím přepisů, pořízených jeho posluchači. Nazývá se Hexaëmeron, to znamená alegorický výklad šesti dnů stvoření. Církevní otcové považovali šest či sedm dní biblického vyprávění o stvoření za proroctví dějin světa a lidstva. Sedm dní pro ně představovalo sedm dějinných period, po nichž má následovat velká sobota Boží. Svatý Bonaventura se drží této historické interpretace zprávy o dnech stvoření, ale činí tak velmi volně a nově. Podle něho vyžadují dva fenomény jeho doby novou interpretaci běhu dějin:
Za prvé: postava sv. Františka, člověka naprosto sjednoceného s Kristem a to až po stigmatické sdílení jeho ran, tedy alter Christus. A se sv. Františkem nové ? jím vytvořené - společenství, odlišné od dosud známého mnišství. Tento fenomén jakožto Boží novost, která se vynořila v dané chvíli, vyžaduje novou interpretaci.
Za druhé: stanovisko Jáchyma z Fiore, který ohlašoval nové mnišství a naprosto novou periodu dějin, překračuje zjevení Nového zákona a vyžaduje odpověď.

Svatý Bonaventura generální ministr františkánského řádu okamžitě zaznamenal, že spiritualistické pojetí, inspirované Jáchymem z Fiore, činí řád neovladatelným a logicky přivádí k anarchii. Podle něho z toho plynou dva závěry:
Za prvé: praktická nezbytnost struktur a zařazení do reality hierarchické církve, skutečné církve, vyžadovala teologický základ také proto, že ti druzí, kteří se drželi spiritualistického pojetí, poukazovali na domnělý teologický základ.
Za druhé: přestože je třeba držet se nezbytného realismu, netřeba nechat zapadnout novost postavy sv. Františka.

Jak odpověděl sv. Bonaventura na tento praktický a teoretický požadavek? Z jeho odpovědi zde mohu podat jen velmi schematické a neúplné shrnutí v několika bodech:

1. Sv. Bonaventura odmítá ideu trinitárního rytmu dějin. Bůh je jeden pro celé dějiny a nedělí se na tři božstva. V důsledku toho i dějiny jsou jedny, třebaže jsou cestou a ? podle sv. Bonaventury ? cestou pokroku.

2. Ježíš Kristus je posledním slovem Boha. V Něm Bůh řekl všechno, daroval a vyslovil sebe samého. Více než sebe samého Bůh nemůže říci, ani darovat. Duch svatý je Duchem Otce a Syna. Sám Kristus říká o Duchu svatém, že ?připomene všechno, co jsem vám řekl? (Jan 14,26), ?z mého vezme a vám to oznámí? (Jan 16,15). Proto neexistuje nějaké jiné, vznešenější evangelium, není třeba očekávat nějakou jinou církev. Také řád sv. Františka se tedy musí zařadit do této církve, do její víry a jejího hierarchického zřízení.

3. To neznamená, že církev je nehybná, fixovaná v minulosti a nemůže v ní nastat nic nového. ?Opera Christi non deficient, sed proficiunt? ? díla Kristova nezaostávají, neubývají, ale nesou plody, rozvíjejí se, říká světec v listě De tribus quaestionibus. Takto svatý Bonaventura výslovně formuluje ideu rozvoje, pokroku, což je novinka v porovnání s církevními otci a s velkou částí jeho současníků. Kristus pro svatého Bonaventuru už není ? jako pro církevní otce ? jen cílem, ale středem dějin. Kristem dějiny nekončí, ale začíná nové období. Další důsledek je následující: až do té doby dominovala idea, že církevní otcové jsou absolutním vrcholem teologie a všechny následující generace mohou být jenom jejich učednice. Také svatý Bonaventura uznává otce jednou provždy za učitele, ale fenomén svatého Františka mu dává jistotu, že bohatství Kristova slova je nevyčerpatelné a že i v nových generacích se mohou objevit nová světla. Jedinečnost Krista zaručuje také novost a obnovu ve všech dějinných obdobích.

Františkánský řád ? zdůrazňuje sv. Bonaventura ? zajisté patří do církve Ježíše Krista, apoštolské církve a nemůže stavět na utopickém spiritualismu. Zároveň však platí novost tohoto řádu ve vztahu ke klasickému mnišství a svatý Bonaventura ? jak jsem řekl v katechezi minulý týden ? bránil tuto novost proti všem útokům pařížského diecézního kléru. Františkáni nemají nějaký stabilní klášter, mohou působit všude, aby hlásali evangelium. Právě přelom ve stabilitě, jež byla charakteristická pro mnišství, prospěl nové flexibilitě a vrátil církvi misijní dynamismus.

V tomto bodě je možná užitečné poznamenat, že i dnes existují vize, podle nichž celé dějiny církve druhého tisíciletí byly trvalým úpadkem. Někteří spatřují tento úpadek už hned po Novém zákoně. Ve skutečnosti však ?Opera Christi non deficient, sed proficiunt?, Kristova díla nezaostávají, ale rozvíjejí se. Co by byla církev bez nové cisterciácké spirituality, bez františkánů, dominikánů, spirituality svaté Terezie z Avily a svatého Jana od Kříže, atd. ? I dnes platí toto tvrzení: ?Opera Christi non deficient, sed proficiunt?, činí pokroky. Svatý Bonaventura nás zároveň učí rozlišovat ? někdy přísně ? mezi střídmým realismem a otevřeností k novým charismatům daných Kristem v Duchu svatém Jeho církvi. A zatímco se opakuje tato idea úpadku, opakuje se i jiná idea, totiž ?utopický spiritualismus?. Víme přece, jak po Druhém vatikánském koncilu byli někteří přesvědčeni jakoby všechno bylo nové, jakoby by církev byla jiná, a že předkoncilní církev skončila a nyní už máme jinou, naprostou ?jinou?. Anarchický utopismus! A díky Bohu, moudří kormidelníci Petrovy bárky, papež Pavel VI. a papež Jan Pavel II. na jedné straně bránili novost koncilu a na druhé straně zároveň bránili jedinost a kontinuitu církve, která je stále církví hříšníků a vždycky místem milosti.

4. V tomto smyslu svatý Bonaventura jako generální ministr františkánů přijal takovou linii vedení, v níž bylo zcela jasné, že nový řád nemohl jako společenství žít na stejné ?eschatologické výši? jako svatý František, v němž spatřoval budoucí svět, ale zároveň - pod vedením zdravého realismu a duchovní odvahy ? musel usilovat o maximální možnou realizaci horského kázání, které bylo pro svatého Františka řeholí, a přitom mít na zřeteli meze člověka, poznamenaného prvotním hříchem.

Vidíme tak, že vládnout neznamenalo pro svatého Bonaventuru pouze jednat, ale zejména přemýšlet a modlit se. Základ způsobu jeho vlády nacházíme vždycky v modlitbě a přemýšlení; všechna jeho rozhodnutí vyplývají z reflexe, z přemyšlení osvíceného modlitbou. Jeho důvěrný kontakt s Kristem vždycky provázel jeho práci generálního ministra a proto sepsal také řadu teologicko-mystických děl, která vyjadřují duši jeho vlády, vyjevují jeho úmysl vést řád niterně, vládnout nejenom skrze příkazy a struktury, ale vést a osvěcovat duše, orientovat ke Kristu.

Z těchto jeho spisů, jež jsou duší jeho vlády a ukazují cestu, kterou mají postupovat jak jednotlivci, tak společenství, bych rád zmínil jenom jeden, jeho mistrovské dílo Itinerarium mentis in Deum, které je jakousi ?příručkou? mystické kontemplace. Tato kniha vznikla na místě hluboké spirituality: na hoře La Verna, kde svatý František obdržel stigmata. V jejím úvodu autor ilustruje okolnosti, které daly tomuto dílu vzniknout: ?Když jsem meditoval o možnostech duše vystoupit k Bohu, vzpomněl jsem si mimo jiné na onu podivuhodnou událost, které se na tomto místě stala blaženému Františkovi, totiž vize okřídleného Serafína ve formě Ukřižovaného. Když jsem o tom meditoval hned jsem si povšimnul, že mi tato vize nabídla kontemplativní vytržení samotného otce Františka a zároveň cestu, která k němu vede? (Itinerario della mente in Dio, Prolog, 2, in Opere di San Bonaventura. Opuscoli Teologici/1, Roma 1993, str.499).

Šest křídel Serafína se tak stalo symbolem šesti etap, které postupně vedou člověka k poznání Boha prostřednictvím pozorování světa a tvorstva, skrze hloubání duše o sobě samé jejími mohutnostmi až k poslednímu uspokojujícímu sjednocení s Trojicí skrze Krista napodobením svatého Františka z Assisi. Poslední slova Itineraria svatého Bonaventury, které jsou odpovědí na otázku, jak dosáhnout tohoto mystického společenství s Bohem, by měly sestoupit až do hlubiny srdce: ?Pokud nyní toužíš vědět, jak k tomu dochází (k mystickému společenství s Bohem), ptej se milosti, ne nauky; touhy, ne intelektu; povzdechu modlitby, nikoli studia liter; ženicha, nikoli učitele; Boha, nikoli člověka; mlhy, nikoli jasnosti; nikoli světla, ale ohně, který všechno zapaluje a přenáší k Bohu mocným pomazáním a vroucími city? Vstupme tedy do mlhy, umlčme starosti, vášně a přeludy; přejděme s Kristem Ukřižovaným z tohoto světa k Otci, abychom, až jej uvidíme, řekli spolu s Filipem: ?To mi stačí? (ibid., VII, 6).

Drazí přátelé, přijměme toto pozvání od svatého Bonaventury, Serafínského učitele, a vstupme do školy božského Mistra: naslouchejme jeho Slovu života a pravdy, které zní v hloubi naší duše. Očistěme své myšlenky a své skutky, aby mohl přebývat mezi námi a uslyšeli jsme jeho božský hlas, který nás přitahuje k pravému štěstí.

Přeložil Milan Glaser

Česká sekce RV

Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.