Rádio Vaticana

Drazí bratři a sestry!
?Kdo věří, není nikdy sám? je motto těchto dnů. Vidíme je tu realizované. Víra nás sjednocuje a dává nám slavnost. Dává nám radost v Bohu, radost ze stvoření a z toho, že jsme spolu. Vím, že tato slavnost si nejprve vyžádala mnoho námahy a mnoho práce. Díky novinovým zprávám jsem si mohl uvědomit, kolik osob věnovalo svůj čas a síly na přípravu tohoto tak důstojného prostranství; díky nim je tady na návrší Kříž jako Boží znamení pokoje pro svět; přístupové cesty jsou volné; bezpečnost a pořádek jsou zaručené; bylo připraveno ubytování atd. Nedokázal jsem si představit ? a ještě stále to vím jen zlomkovitě ? kolik práce až do nejmenších podrobností bylo potřeba k tomu, abychom se mohli nyní takto sejít. Za to všechno nemohu než říci jednoduše ?Srdečné díky!?. Pán ať vás za všechno odmění a radost, kterou můžeme nyní zakoušet díky vašim přípravám, ať se každému z vás stonásobně vrátí. Dojalo mne, když jsem slyšel kolik osob, zejména z učňovských škol z Weiden a Ambergu, jakož i z podniků a kolik jednotlivých osob, mužů i žen, se podílelo na zkrášlení mého domu a mé zahrady. Jsem trochu zmaten z tolikeré dobroty a mohu i v tomto případě říci jen skromné ?Díky!? za takové úsilí. Neučinili jste to všechno jenom pro jednotlivého člověka, pro mou ubohou osobu; učinili jste to v solidaritě víry vedeni láskou k Pánu a k Církvi. To všechno je znamením pravého lidství, které se rodí z doteku Ježíše Krista.

Shromáždili jsme se ke slavnosti víry. Nyní však vyvstává otázka: Co ale ve skutečnosti věříme? Co znamená: věřit? Může ještě něco takového skutečně existovat v moderním světě? Při pohledu na velké ?Summy? teologie redigované ve středověku nebo při pomyšlení na množství knih psaných denně ve prospěch nebo na úkor víry, jsme v pokušení ztrácet odvahu a myslet si, že je to všechno příliš komplikované. Nakonec pro vidění jednotlivých stromů není vidět les. To je pravda: vidění víry zahrnuje nebe i zemi; minulost, přítomnost, budoucnost, věčnost ? a proto je stále nevyčerpatelná. Přesto je však ve svém jádru velmi jednoduchá. Pán o tom přece mluví s Otcem, když říká: ?Odhalil jsi to maličkým ? těm, kteří jsou schopni vidět srdcem? (srv. Mt 11,25). Církev nám nabízí malou ?Summu?, v níž je všechno podstatné vyjádřeno: je to tzv. Apoštolské vyznání víry. Bývá obvykle rozděleno na dvanáct článků ? podle počtu apoštolů ? a mluví o Bohu, Stvořiteli a Počátku všech věcí, o Kristu a díle spásy, a nakonec o vzkříšení mrtvých a životě věčném. Ve svém základním pojetí je však Krédo složeno ze tří částí a historicky není ničím jiným než rozšířenou křestní formulí, kterou vzkříšený Pán předal učedníkům všech dob, když jim řekl: ?Jděte a učte všechny národy. Křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého? (Mt 28,19).

Tato vize dokazuje dvě věci: víra je prostá. Věříme v Boha ? v Boha, počátek a konec lidského života. V onoho Boha, který vstupuje do vztahu s námi lidskými bytostmi a který je pro nás počátkem i budoucností. Takto je víra současně také vždycky nadějí, jistotou, že máme budoucnost a nepropadáme se do prázdna. A víra je láskou, protože láska Boží nás chce ?nakazit?.

Za druhé můžeme konstatovat: Krédo není sumou výroků, není to teorie. Je zakotvena právě v události křtu ? v události setkání Boha a člověka. Bůh se v tajemství křtu sklání k člověku; jde nám vstříc a tím sbližuje také nás. Poněvadž křest znamená, že Ježíš Kristus nás, takříkajíc, adoptuje jako své bratry a sestry a přijímá nás tak jako děti do rodiny Boha samého. Takto tedy činí z nás ze všech velkou rodinu ve společenství univerzální Církve. Ano, kdo věří není nikdy sám. Bůh přichází vstříc. Vydejme se také my na cestu k Bohu a jděme tak jedni vstříc druhým! Je-li to v našich silách, nenechejme samotného nikoho z dětí Božích!

Věříme v Boha. Je to naše zásadní rozhodnutí. Je však možné? Je rozumné? Již od osvícenství se alespoň část vědy pilně snaží dobrat takového vysvětlení světa, kterým by se Bůh stal nadbytečným. A byl by tak zbytečný i v našem životě. Ale pokaždé, kdy se zdálo, že se to již téměř podařilo, vždycky zřetelně vyšlo najevo, že to nemá cenu. Člověk bez Boha nemá cenu. Svět, celý nezměrný vesmír bez Něho nemá cenu. Nakonec zbývá jediná alternativa: co existuje na počátku? Stvořitelský rozum, Duch, který působí všechno a vyvolává vývoj anebo Iracionalita, zbavená jakéhokoli rozumu, která podivně produkuje matematicky uspořádaný vesmír, člověka a jeho rozum, jenž by tak byl také jen nahodilým výsledkem evoluce a v podstatě tedy nerozumnou věcí. My křesťané říkáme: ?Věřím v Boha, Stvořitele nebe a země? a věřím v Ducha svatého. My věříme, že na počátku bylo věčné Slovo, Rozum a nikoli Iracionalita. Nemáme zapotřebí se s touto vírou skrývat, nemusíme se bát, že se s ní ocitneme ve slepé uličce. Těší nás, že jsme mohli poznat Boha! A snažíme se dokázat i druhým rozumnost naší víry, jak nás k tomu vybízí svatý Petr ve svém prvním listě (1 Petr 3,15)! Věříme v Boha. Tvrdí to hlavní části Kréda a zdůrazňuje to zejména jeho první část. Nyní však následuje ihned druhá otázka: v jakého Boha? Nuže, věříme právě v toho Boha, který je Duchem Stvořitelem, tvůrčím Rozumem, od něhož pochází všechno a od něhož pocházíme i my. Druhá část Kréda nám říká více. Tento tvůrčí Rozum je Dobrota. Je Láska. Má tvář. Bůh nás nenechává se potácet ve tmě. Ukázal se jako člověk. Je tak veliký, že si mohl dovolit stát se maličkým. ?Kdo viděl mě, viděl Otce?, říká Ježíš (J 14,9). Bůh přijal lidskou tvář. Miluje nás až do té míry, že se nechává přibít na kříž pro nás, aby utrpení lidstva přinesl až k srdci Boha. Dnes, kdy známe patologie a smrtelné choroby náboženství i rozumu, destrukce obrazu Božího zapříčiněné nenávistí a fanatismem, je důležité říci jasně v jakého Boha my věříme a přesvědčeně tuto lidskou tvář Boha vyznat. Pouze to nás osvobodí od strachu z Boha, od pocitu, z něhož v podstatě vznikl moderní ateismus. Pouze tento Bůh nás zachrání ze strachu před světem a úzkostí z prázdnoty vlastní existence. Pouze pohledem na Ježíše Krista, dosáhne naše radost v Bohu svou plnost a stane se radostí vykoupenou. Obraťme během této slavnostní eucharistické bohoslužby náš pohled k Pánu a prosme Jej o velkou radost, kterou slíbil svým učedníkům (srv. J 16,24).

Druhá část Kréda se končí výhledem na poslední Soud a třetí výhledem na vzkříšení mrtvých. Soud? Není nám tím znovu vštěpován strach? Ale nepřejeme si snad všichni, aby jednoho dne byla zjednána spravedlnost pro všechny nespravedlivě odsouzené, pro ty, kteří trpěli celý život a pak po životě plném bolesti byli pohlceni smrtí? Nechceme snad, aby přemíra nespravedlnosti a utrpení, kterou vidíme v dějinách byla nakonec odstraněna; aby se nakonec všichni mohli stát šťastnými, aby všechno dostalo smysl? Tento výrok práva, toto spojení tolika fragmentů dějin, které se zdají postrádat smysl, tak aby byli integrovány do celku, ve kterém zavládnou pravda a láska: to je to, v čem spočívá pojem Soudu nad světem. Víra nám nechce působit strach; chce nás spíše ? a to bezpečně ? povolat k odpovědnosti. Nemusíme život promarnit, ani zneužít; nemusíme si jej ani držet sami pro sebe; před nespravedlností nemusíme zůstávat lhostejnými, a tím ji mlčky schvalovat nebo se dokonce stát jejími spoluviníky. Musíme vnímat naše poslání v dějinách a snažit se mu odpovídat. Ne strach, ale odpovědnost ? odpovědnost a starost o naši spásu a o spásu celého světa jsou nezbytné. Když se však odpovědnost a starost začínají stávat strachem, potom si vzpomeňme na slova svatého Jana: ?Moje milé děti! To vám píšu, abyste nehřešili. Zhřeší-li však někdo, máme přímluvce u Otce: Ježíše Krista spravedlivého? (1 J 2,1). ?i kdyby nám svědomí něco vyčítalo, Bůh ví všechno dokonaleji a lépe než naše svědomí? (1 J 3,20).

Slavíme dnes svátek Jména Panny Marie. Těm, kteří nesou toto jméno ? moje maminka a moje sestra je také nosily ? bych chtěl vyjádřit své nejsrdečnější blahopřání k jejich svátku. Maria, Matka Páně, dostala od Božího lidu titul Přímluvkyně, protože Ona je přímluvkyní u Boha. Tak ji známe již ze svatby v Káni: jako dobrotivou ženu, plnou mateřské starostlivosti a lásky, ženu, která si všímá potřeb druhých, a aby jim pomohla, přináší je Pánu. Dnes jsme v evangeliu slyšeli, jak ji Pán dal jako matku milovanému učedníkovi a v něm nám všem. V každé době křesťané tuto Ježíšovu závěť s vděčností přijímali a u Matky vždycky znovu nalézali ono bezpečí a důvěřivou naději, které nás činí šťastnými v Bohu. Přijměme také my Marii jako hvězdu našeho života, která nás uvádí do velké rodiny Boží! Ano, kdo věří není nikdy sám. Amen!

Přeložil Milan Glaser

Další články z podrubriky Homilie