Nový portál Vatikánského rozhlasu

Italský dominikán Antonio Olmi vyučuje systematickou teologii na teologické fakultě Emilia-Romagna v Boloni a vydává odbornou dvouročenku Sacra doctrina. Redaktor měsíčníku Timone, Lorenzo Bertocchi, si s ním přišel popovídat o teologickém pohledu na ezoterismus mocenských elit.

„Hned u dveří mne překvapuje otec Olmi dotazem, zda jsem viděl film Stanley Kubrika Eyes wide shut? Odpovídám, že ano, a hned se ptám: Doopravdy existuje onen »pararelní« a elitářský svět anebo je to pouze námět pro film?

„Inu,“ odpovídá otec Olmi, „stále mne udivuje jedna podrobnost v tomto filmu. Jeho režisér totiž zasadil exteriéry klíčové scény ezoterického rituálu na šlechtickou usedlost, patřící členu jednoho z nejvýznamnějších elitářských rodů světa, totiž Rotschildů. Patrně tedy chtěl ukázat, že mezi mocí a ezoterismem existuje určitá spojitost, která během dějin při různých příležitostech vychází najevo.

Nejedná se tedy o fantazii?

Určitě můžeme říci slovy slavného teologa, Romana Guardiniho, z jeho díla Konec novověku, publikovaného roku 1950, že novověk se rodí s apostazí. Středověký svět spatřoval ve svém středu Boha, ten nynější se soustřeďuje na člověka. Můžeme mluvit rovněž o zpohanštění západního světa, ve kterém se člověk vydal hledat mýtické posvátno a pokouší se stoupat do nebe sám. Myslím, že tuto atraktivitu mezi elitami západního, zejména anglosaského světa, i zpohanštělý svět je možné pokládat za realitu.

Jaké povahy je tento typ elit?

Přináležitost, ať kulturní, ekonomická, sociální či politická vyvolává někdy radikální pocit nadřazenosti. Nejde o pocit výjimečnosti v nějakém zvláštním oboru nebo v určité, přesně vymezené činnosti, nýbrž přesvědčení o mimořádném „ontologickém“ talentu, který některé lidi bytostně odlišuje od jiných, takže dosahují výsledků překračujících průměr právě na základě přináležitosti k jiné než běžné kategorii lidí.

To působí dojmem jakési úporné sebeúcty?

Takovéto sebevědomí však vzniká takzvaným „probuzením“, což je zážitek posvátna, spadajícího do symbolického rámce určitých poznatků a rituálů. Ovšem ezoterického rámce, který je nedostupný běžným lidem a jímž se vstupuje do dimenzí nadřazených realitě.

Má to nějaké důsledky, které si mohou ověřit běžní smrtelníci?

Ti, kdo jsou „iniciováni“ v těchto dimenzích, jsou si jisti přinejmenším dvěma věcmi. První je pocit, že stojí nad dobrem i nad zlem, jak se obecně chápou, a tudíž také nad zákony státu. Druhou je moc i povinnost řídit osudy lidstva a vést ho ke vzdáleným cílům, které ovšem nejsou pochopitelné pro běžné lidi.

Opravdu elitní „loutkáři“, oddaní ezoterismu, jsou často docela neznámí. Proč je tomu tak?

Úspěch dosažený v nejrůznějších oblastech lidského života může přimět lidi, aby věřili, že jsou „ontologicky“ mimořádní, a iniciace „probuzení“ je v tomto postavení utvrzuje. Čím více se stoupá po stupních iniciace, tím větší je osvobození od vazeb vlastních běžnému lidskému životu a slábne také touha po přímém zapojení do aktivit, jimiž se zaobírají běžní lidé.

Znamená to tedy, že tito „vyvolení“ se považují za natolik nadřazené, že světský úspěch a věhlas je něco, s čím by si nešpinili ruce?

Ano. Iniciované osoby nižších stupňů, považovaných světem za „výjimečné“, jsou pouze začátečníky na cestě ezoterické dokonalosti. Zabývají se kulturou, ekonomií a politikou pod vedením představených z iniciační hierarchie, jež je řízena „neznámými vůdci“, v nichž pouze křesťanský pohled dovoluje s jistotou zahlédnout padlé anděly.

Tady je, myslím, nezbytné pomoci si při interpretaci evangeliem...

Evangelium je přesný opak každé ezoteriky – řekněme takřka geometrický opak – protože připouští hierarchickou povahu reality, avšak považuje ji za participaci na dokonalosti Boha. „Toho, jenž dává všemu pohyb, sláva vesmírem proniká a zaskvívá se, v té části víc a jinde méně žhavá,“ jak začíná Dantův Ráj. Snaha být lepšími nás vede po stupních dokonalosti stále výš, až k dosažení svrchovaného Dobra, ve kterém všechna stvořená dobra mají svůj původ. Problémem ezoterických elit je skutečnost, že berou tragicky vážně ponoukání starozákonního Hada, tedy víru, že zbožštění dosáhne člověk neposlušností k Bohu, zaujetím Jeho místa v rozhodování o tom, co je dobro a co zlo, a „stoupá“ potom k nebi „přivlastňováním si“ stupňů dokonalosti.

Co je tedy správná cesta?

Ta opačná. Na ní je jen posvěcující milost, kterou nám Bůh milosrdně uděluje, aby nás přivedl k okoušení svrchované blaženosti a účasti na životě Nejsvětější Trojice podle slov sv. Atanáše: Bůh se stal člověkem, aby se člověk stal Bohem.

I bezvěrec se může domnívat, že moc a peníze jsou opravdu nástrojem zla. Je tomu tak?

Zbožštění, o které se „iniciovaní“ pokoušejí, může být maximálně jen „angelizací“ čili připodobněním se přirozenosti padlého anděla, jak nabízí Satan Ježíšovi: »to všecko ti dám, jesliže padneš a budeš se mi klanět« (Mt 4,9). Nejvyšší z dober, které démon může člověku přislíbit, však nespočívá v participaci na andělské přirozenosti (což by mohl udělit pouze Bůh), nýbrž ve sdílení určitých schopností, které z ní vyvěrají. Největší a nejvíce vytouženou schopností, kterou dovedou padlí andělé sdílet s lidskými bytostmi, je poznání. Vyprávění Randolfa Cartera, románové postavy spisovatele Howarda Phillipse Lovecrofta (1890-1937), popisuje velmi dobře podmanivost netušeného rozšíření těchto poznávacích horizontů, jimiž „neznámí vůdci“ obdarovávají lidi, kteří se podvolují jejich vedení. Ne všichni lidé jsou však tak vyvinutí, že by kladli získané vědění na první místo, ne všichni mají odvahu prohlásit spolu s Dantovým Odysseem: „žít nemáte, jak žije zvíře, však především dbát poznání a ctností“ (Peklo, 26). A tak démon, který prahne po tom, aby lidská stvoření odloučil od Stvořitele, slibuje lidem jiné dary: moc a bohatství, jež dovedou svádět bezprostředně a zkazit snadno i méně zdatné.

Dobývá je snadnými prostředky...

„Ano. Vlastního cíle však Satan dosahuje, teprve když člověk přestane pokládat bohatství a moc za dar, a začne je považovat za důsledek svojí nadřazenosti nad ostatními, tedy svojí „exkluzivity“, protože takto jej neřest pýchy zkazí úplně, a „hledač sebezbožštění“ se stává protějškem Boha.“

Otče Olmi, nemyslíte, že církev nechává tento typ bádání a bdění ležet ladem? Jak to napravit?

„Víte, problém je to složitý. Lidé, o kterých mluvíme, nejsou „obyčejní hříšníci“. Jsou to velice nadaní lidé, jejichž silná touha vyniknout, byla-li by správně zaměřena, by je mohla přivést ke svatosti, avšak svobodně a dobrovolně si zvolili cestu vyznačenou starodávným Odpůrcem. Je nevyhnutelné, že tento radikální odpor vůči Bohu, plynoucí z touhy po „sebezbožštění“, je přivede ke stejně radikálnímu odporu proti Kristu a církvi. Jejich antikristovská bitva používá ty nejsubtilnější strategie »synů tohoto světa«, kteří »jsou k sobě navzájem prozíravější než synové světla« (Lk 16,8) a navíc jsou řízeni „neznámými vůdci“. Církev vícekrát upadla do jejich léček. Stačí připomenout případ Léo Taxila (1854-1907), který přišel v 19. století ve Francii se smyšlenými obviněními proti zednářství. Jeho umně sestaveným nesmyslům někteří církevní hodnostáři přizvukovali, což přivodilo církvi obrovskou diskreditaci a podkopalo mnohé pravdivé antizednářské postoje.

Znamená to tedy, že církev dělá dobře, když stojí stranou?

„Ne. Chci říci, že je moudré, pokud se církev nepouští do otevřeného boje proti „iniciovaným“ elitám, protože jej nelze vést lidskými silami. Je však zapotřebí umocňovat víru v Ježíše Krista Krále, zasvěcení se Marii, která Hadovi rozdrtila hlavu, a nadále bez pošetilého optimismu i hloupé naivity šířit rozumné povědomí ohledně existence a způsobů fungování elit, které historicky  anticipují apokalyptický příchod Antikrista.“

Rozhovor pro italský měsíčník Timone (č.198/ settembre 2020)

Přeložil Milan Glaser