Nový portál Vatikánského rozhlasu

Bazilika Sacre Coeur patří mezi dominanty francouzské metropole. Jako zvláštní kontrapunkt k bohémské náladě Montmartru, jemuž z dálky vévodí, její sluncem a deštěm vybělené travertiny a pevné, sevřené neobyzantsko-románské formy už od pohledu lákají návštěvníky. Za uhrančivostí tohoto chrámu však není jen jeho mimořádná poloha, ani architektonické kvality, překonávající rozpačitost mnoha neoslohových staveb. Obtěžkanost tajemstvím, napadá mě, když hledám příhodný výraz. Teprve důkladnější pohled do dějů, které obvykle nejsou zaznamenané v turistických průvodcích, ukazuje, že první dojem neklame a zvláštní přitažlivost má své hlubší důvody.

Sacre Coeur, chrám zasvěcený Ježíšovu srdci, jehož jméno zní jako konstatování tak silné, že ho netřeba překládat, vznikl jako votum, naplnění slibu. Učinili jej dva laici, podnikatel Alexandre Legentil (1821-1889) a jeho švagr, baron Hubert Rohault de Fleury. V dramatickém kontextu právě prohrané prusko-francouzské války, v níž Francie přišla o Alsasko a Lotrinsko a politický převrat svrhl Napoleona III. a nastolil v Paříži vládu radikální levice, byl jejich závazek jakýmsi aktem oddanosti Bohu, v němž mu znovu svěřovali svou vlast poznamenanou silnou sekularizací a antiklerikalismem. 

“Ve chvíli, kdy Francii drtí pohromy a ještě větší ji ohrožují. Ve chvíli svatokrádežných útoků spáchaných v Římě proti právům církve a Svatého stolce a proti posvátné postavě Kristova vikáře. Pokořujeme se před Bohem a spojujíce svou lásku k církvi a vlasti, považujeme se za provinilé a právem potrestané,” čteme v dobově podbarveném textu vota,  v němž nechybí odkaz na právě rozdrcený Papežský stát (1870). Jeho autoři se dále odvolávají  k nekonečnému milosrdenství Ježíšova srdce a zavazují se k vystavění chrámu k jeho cti.

Alexandre Legentil pocházel z rodiny známých obchodníků s oděvy, provozujících síť “Au Petit Saint-Thomas”, kterou proslavilo uplatňování řady inovativních postupů. Patřil k průkopníků sociálně citlivého přístupu k zaměstnancům. Řídil se pravidly spravedlivé mzdy, nízkých cen a uctivého přístupu k zákazníkům, včetně pozornosti věnované dětem nakupujících. Spolu s manželkou Marie Marcotte d’Argenteuil se snažil sladit principy podnikání s intenzívním křesťanským životem. Jelikož manželství bylo bezdětné, věnoval mnoho sil charitativní práci. Stal se předsedou Společnosti sv. Vincence z Paoly, založené v Paříži v první polovině 19. století na pomoc a podporu nejpotřebnějších vrstev obyvatel, pro niž nakoupil pozemky a vybudoval centra pro dobrovolníky. Společensky činný byl i na dalších místech, jako viceprezident Filantropické společnosti, nebo sekretář Světové výstavy v roce 1855 (Exposition universelle des produits de l'agriculture, de l'industrie et des beaux-arts). Podílel se na fundaci své ženy Marie pro vzdělávání žen z chudých společenských vrstev. Jako uznávaný podnikatel spolupracoval se Společností pro průmyslový rozvoj země. S vědomím nedostatečnosti pouze horizontálního rozvoje člověka však věnoval zámeček Saint Ouen vznikající kongregaci oblátů sv. Františka Saleského (1873) a v posledních letech života se uchýlil do ústraní na venkovské sídlo v Larbroye, kde se věnoval psaní textů jak z ekonomické tak duchovní oblasti a překladům některých klasiků teologie, jako sv. Tomáše Akvinského nebo sv. Alfonse z Liguori.

Jak už jsme naznačili, myšlenka votivního chrámu povstala za situace dosti dramatické a rozhodně nikoli vstřícné pro věřící katolíky. Metropole nad Seinou měla za sebou první zběsilý experiment vlády proletariátu v podobě Pařížské komuny a její krvavé potlačení, které přidalo k padlým z prusko-francouzské války další desetitisíce mrtvých. Pro Legentila měl být nový chrám symbolem duchovního znovuzrození národa, mementem, varujícím před návratem teroru, bratrovražedných bojů a státního ateismu.

Navzdory silným polemikám získal Legentilův plán oficiální schválení v parlamentu 24. července 1873 a byl označen za “veřejně prospěšný”. O rok dříve se za ideu vzešlou z laických kruhů postavil pařížský biskup Joseph Hippolyte Guibert a k realizaci chrámu zvolil oblast Montmartru. Historie tohoto pařížského vrchu je spletitá a mnohonásobně provázaná s náboženskou praxí různých epoch. Od pohanských druidů, římského kultu Marta a Merkura, až po mučednickou smrt prvního biskupa Lutetie sv. Diviše a první křesťanské stavby, nese Montmartre, tedy v překladu “Hora mučedníků” předznamenání duchovních vzepětí a pádů města. Nebýt smělosti jednoho zbožného obchodníka s oděvy, mohla posvátná historie Montmartru skončit, když abatyše tamního benediktinského kláštera matka Marie-Louise Montmorency-Laval statečně položila hlavu pod gilotinu v roce 1794. Dějiny se však ubíraly jinak.

V roce 1874 byl vyhlášen konkurz, na kterém byly předloženy desítky projektů. Volba padla na návrh Paula Abadie, inspirovaný románskou katedrálou v Périgueux v Nové Akvitánii a byzantskou architekturou. Základní kámen byl položen 16. června 1875. O deset let později, 1. srpna 1885, začíná v Sacre Coeur trvalá eucharistická adorace, kterou nepřerušily ani světové války ani restrikce minulých měsíců vyhlášené kvůli pandemii, nezřídka porušující suverenitu církve v její bohoslužebné praxi. První slavnostní liturgie se konala v ještě ne zcela dokončené bazilice roku 1891. Alexandre Legentil, hlavní iniciátor stavby, se jí nedožil, zemřel o dvě léta dříve. Jeho srdce je uloženo ve zvláštní schránce v kryptě bazliky.

Stavba Sacre Coeur se nakonec protáhla na čtyři desetiletí a do sbírek na její dokončení se zapojilo 10 milionů lidí. Slavnostnímu vysvěcení plánovanému na 17. října 1914 zabránilo vypuknutí I. světové války. Došlo k němu tedy až po jejím ukončení, 16. října 1919 rukou pařížského arcibiskupa Adolpha Mette´a za přítomnosti kardinála Antonia Vica, prefekta Kongregace pro posvátné rity.

Dnes je bazilika Sacre Coeur po katedrále Notre Dame druhým nejnavštěvovanějším místem v Paříži. Přesto se před třemi lety na webu s participativním rozpočtem města objevil překvapivý návrh anonymního pařížského občana, požadující stržení votivního chrámu, neboť prý uráží památku obětí Pařížské komuny. K údivu mnohých se kolem návrhu rozpoutala divoká debata na sociálních sítích a mezi bezmála dvěma a půl tisíci projektů dostal tento návrh nejvíce hlasů. Záhy se však ukázalo, že celá kauza byla míněna jako žert – její autor chtěl poukázat na limity přímé demokracie. Naštěstí v tomto případě neriskoval. Stavba povstala z lidové sbírky a na rozdíl od mnoha jiných je majetkem církve a nikoli města.

O duchovní život v bazilice Sacre Coeur se stará její rektor otec Jean Laverton s další desítkou kaplanů a komunitou benediktinek. “Votum je vlastně voláním k Bohu. Člověk uznává svá omezení a skrze votum vyjadřuje svoji důvěru a vůli odevzdat se Kristu,” říká otec Laverton v reflexi nad významem již 150 let starého závazku Alexandre Legentila, díky němuž bazilika nad Paříží povstala. “Pokání a zadostiučinění chtějí vyjádřit návrat člověka ke Kristu. Dnes bychom užili spíše termín obrácení. V tom spočívají celé dějiny smlouvy mezi Bohem a lidstvem. Člověk pravidelně potřebuje navracet se k Bohu, otevírat se Bohu. Je to dobrý vnitřní boj, za obrácení a návrat ke Stvořiteli a Spasiteli, za život v Něm” – dodává rektor svatyně.