Vydal jsem se do Pescara del Tronto několik týdnů po zemětřesení, které tuto vísku srovnalo se zemí. Dosud se pamatuji na zoufalství a zděšení mnoha bratrů a sester. A modlím se za ty, kteří viděli, jak se místo provázané s bezstarostností celých pokolení během jediné noci změnilo na mlčící hromadu suti. Stala se z něj přízračná krajina, a to právě tam, kde předtím před zrakem rodičů běhaly vesele pokřikující děti.
Zemětřesení v noci z 23. na 24. srpen 2016 všechny překvapilo a spolu s několika desítkami obyvatel vísky pohltilo také stovky rekreantů, kteří sem každoročně přijížděli na poklidné prázdniny. Od té doby uběhly tři roky, avšak nemohu zapomenout na to, co jsem spatřil. Nemohu zapomenout na bolest a na smysl pro společenství, který spojoval a pojí tento nepočetný lid. Marcello Filotei o něm vypráví, přičemž sám byl poznamenán bolestí, která zasáhla jeho vlastní rodinu. Vzpomíná na svůj úzkostný a chvatný běh k rodnému domu, pod jehož troskami uvízli jeho rodiče a sestra. Zachránila se pouze sestra.
Osobní příběhy se stále překrývají s většími, kolektivními dějinami, kterých jsou součástí. Na každém místě se proplétají osobní vzpomínky s obecnými událostmi. Uchovávat v paměti neznamená tesknit nad něčím, co bylo, či se uzavírat v smutku a strachu. V dějinách, které pokračují, po boku smutku stojí naděje v budoucnost. Pohled kupředu, který se sytí pamětí, jež se nikdy nepoddává. Vzpomínky slouží k tomu, abychom neztratili vlastní kořeny a nedopustili, že se také z nich stanou trosky. K tomu, abychom budovali nové příběhy a nezapomněli na ty dávné.
Místní církev usiluje o jednotu ve společenství, které bylo otřeseno, avšak nikoli poraženo. Pomáhat tamním lidem není pouze milosrdné gesto, nýbrž povinnost vůči spravedlnosti, která každého z nás volá k přijetí odpovědnosti za příslušný díl.
Přál bych si, aby toto vyprávění přispělo k posílení vzájemných vazeb a obrátilo pozornost k těm, kteří ve vísce Pescara del Tronto a všech oblastech zasažených v srpnu 2016 oněmi tragickými událostmi, dosud trpí a odolávají v provizorním ubytování, anebo byli donuceni k odchodu a na novém působišti musí začít od nuly, protože přišli o dům, práci a v mnoha případech též o rodinu a přátele.
Modlím se za to, aby Duch Utěšitel pomazal zraněné vzpomínky balzámem naděje a šířil důvěru v to, že nejsme sami. Pán nás vyzývá, abychom se upamatovali, obnovovali a znovu stavěli, a to nejenom budovy, a abychom tak činili společně.
Přeložila Jana Gruberová
Další články z podrubriky Reportáže, reflexe, sloupky
odeslat článek
vytisknout článek
