Nový portál Vatikánského rozhlasu

Invokace Jména, které osvobozuje život a činnost

Drazí bratři a sestry, dobrý den!

Ve Skutcích apoštolů je evangelium hlásáno nejenom slovy, ale také konkrétními skutky, které dosvědčují pravdu této zvěsti. Jde o »divy a znamení« (Sk 2,43), jež se dějí prostřednictvím apoštolů na potvrzení jejich slov a jako důkaz, že jednají v Kristově jménu. Apoštolové vzývají  Krista, jenž spolu »s nimi« koná a potvrzuje jejich slova znameními, která je provázejí (srov. Mk 16,20). Množství znamení, množství zázraků, jež činili apoštolové, vyjevilo Ježíšovo božství.

Dnes před sebou máme první uzdravení, které podávají Skutky apoštolů. Tento zázrak má jasný misionářský účel, a tím je probuzení víry. Petr a Jan se jdou modlit do chrámu, který je centrem žité víry Izraele a k němuž byli první křesťané ještě silně vázáni. Do Jeruzalémského chrámu se první křesťané chodili modlit. Lukáš zaznamenává přesný  čas, tři hodiny odpoledne, tedy hodina, kdy byla přinášena oběť celopalu na znamení společenství celého lidu s Bohem a také hodina, kdy zemřel Kristus, který se obětoval »jednou provždy« (Žid 9,12; 10,10). U chrámové brány, zvané Krásná, spatří žebráka, muže od narození chromého. Proč tam byl tento muž? Protože podle Mojžíšského zákona (srov. Lv 21,18) nesměl přinášet oběť ten, kdo byl nositelem postižení, které bylo pokládáno za důsledek nějaké viny. Připomeňme si, jak byl Ježíš dotazován ohledně jistého muže, který byl od narození slepý: »Mistře, kdo zhřešil: on sám, nebo jeho rodiče, že se narodil slepý?« (Jan 9,2). Podle této mentality byla za postižením jakási vina. A v důsledku toho byl takovým lidem zakazován vstup do chrámu.

Ochrnulý, jenž je vzorem mnoha ze společnosti vyloučených a vyřazených lidí, tam stál a denně prosil o almužnu. Nesměl vstoupit, ale byl u brány. Tehdy se stalo něco nečekaného. Přicházejí Petr a Jan, a dochází ke střetu pohledů. Chromý se na ně podívá s žádostí o almužnu, avšak apoštolové, kteří se na něho upřeně zahledí, jej vyzvou, aby se na ně podíval jinak a obdržel jiný dar. Chromý vzhlédne, a Petr řekne: »Stříbro ani zlato nemám. Ale co mám, to ti dám: Ve jménu Ježíše Krista Nazaretského - vstaň a choď!« (Sk 3,6). Apoštolové navázali vztah, neboť to je způsob, jakým se rád zjevuje Bůh: vztahem, vždycky v dialogu, vždycky zjeveními a inspirací srdce – takové jsou Boží vztahy k nám; skrze reálné setkání mezi lidmi, uskutečnitelné pouze v lásce.

Chrám byl nejen náboženským centrem, ale také místem ekonomické a finanční směny, a proti této redukci častokrát vystupovali proroci i Ježíš sám (srov. Lk 19,45-46). Kolikrát mne to jenom napadne, když vidím, že jsou v nějaké farnosti peníze pokládány za důležitější než svátosti! Prosme Pána o chudou církev... Onen žebrák, který potkal apoštoly, neobdržel peníze, nýbrž  Jméno, které je člověku spásou: Ježíše Krista Nazaretského. Petr vzývá Ježíšovo jméno, přikazuje chromému, aby zaujal postoj živých a postavil se na nohy, dotýká se tohoto nemocného, bere jej za ruku a pozvedá.

V tomto gestu spatřuje sv. Jan Zlatoústý „obraz zmrtvýchvstání“ (Homilie o Skutcích apoštolů, 8). Tady vystupuje portrét církve, která vidí toho, kdo je v nouzi, nezavírá oči, umí se podívat lidstvu do tváře a vytvářet smysluplné vztahy, mosty přátelství a solidarity namísto bariér. Ukazuje se tvář „církve bez hranic, která chce být matkou všech“ (Evangelii gaudium, 210) a dovede brát za ruku, doprovázet a pozvedat – nikoli odsuzovat. Ježíš vždycky podává ruku, vždycky se snaží pozvedat a uzdravovat, přičiňuje se, aby lidé byli šťastní a setkali se s Bohem. Jde o „umění doprovázet“, které se projevuje jemnocitem ve vztahu k „posvátnému území druhého“, v „rytmu uzdravující blízkosti, s uctivým pohledem plným soucitu, a zároveň spořádaně a svobodně povzbuzuje ke zrání v křesťanském životě“ (tamt. 169). Tak si tito dva apoštolové počínají vůči ochrnulému, zadívají se na něho, vyzvou jej, aby se podíval na ně, podají mu ruku, zvednou a uzdraví jej.  A tak jedná Ježíš s námi všemi. Mysleme na to, když se ocitneme v těžkých chvílích, ve chvílích hříchu, ve chvílích zármutku. Ježíš nám říká: „Podívej se na mne. Jsem tady!“ Chyťme se Ježíšovy ruky a dejme se pozvednout.

Petr a Jan nás učí, abychom nedůvěřovali v prostředky, byť jsou také užitečné, nýbrž v opravdové bohatství, kterým je vztah ke Vzkříšenému. Neboť – jak by řekl sv. Pavel – jsme »jakoby chudáci, a přece mnohé obohacujeme, jako bychom nic neměli, a zatím máme všechno« (2 Kor 6,10). Vším je pro nás evangelium, které prokazuje moc Ježíšova jména, konajícího divy.

A my – každý z nás – co máme? Co je naším bohatstvím, co je naším pokladem? Čím můžeme obohatit druhé? Prosme Otce o dar vděčné vzpomínky, abychom pamatovali na dobrodiní Jeho lásky ve svém životě a všem vydávali svědectví chvály a vděčnosti. Nezapomínejme na ruku ustavičně podávanou druhému k pozvednutí; je to Ježíšova ruka, která tou naší pomáhá druhým vstát.

Přeložil Milan Glaser