Drazí bratři a sestry, dobrý den!
V dnešním evangeliu Lukáš líčí okolnosti, za jakých Ježíš učí modlitbě Otčenáš (Lk 11,1-13). Učedníci se již umí modlit podle formulací židovské tradice, avšak rádi by prožili tutéž „kvalitu“, jakou se vyznačuje Ježíšova modlitba. Mohou totiž konstatovat, že modlitba je podstatným rozměrem Mistrova života a že znakem každého jeho důležitého činu je dlouhodobé setrvání v modlitbě. Jsou uchváceni tím, že se nemodlí jako jiní mistři oné doby, nýbrž navazuje niternou vazbu s Otcem, a to natolik, že se chtějí účastnit na těchto chvílích společenství s Bohem, aby plně zakusili jejich libost.
Jednoho dne tedy čekají, až se Ježíš na odlehlém místě domodlí, a pak poprosí: „Pane, nauč nás modlit se“ (v.1). Ježíš na výslovnou žádost účedníků nepodává abstraktní definici modlitby, ani neučí účinným návodům, jak modlitbou něco „obdržet“. Vyzývá naopak své učedníky, aby modlitbu prožívali v přímém sdílení s Otcem a vzbuzuje v nich stesk po osobním vztahu k Bohu, Otci. Zde spočívá novost křesťanské modlitby! Je dialogem mezi milujícími osobami, který se zakládá na důvěře, opírá se o naslouchání a vede k solidárnímu úsilí. Je to rozhovor Syna s Otcem, dětí s Otcem. Toto je křesťanská modlitba.
Odevzdává jim tudíž modlitbu Otčenáš, která je snad nejcennějším darem božského Mistra během jeho pozemského působení. Poté, co nám Ježíš odkryl své tajemství Syna a bratra, dává nám touto modlitbou proniknout do Božího otcovství, což bych chtěl zdůraznit, a ukazuje, jak s Bohem vstoupit do přímého rozhovoru v modlitbě, totiž skrze synovskou důvěrnost. To, oč v Otčenáši prosíme, již pro nás bylo vše v jednorozeném Synu uskutečněno – posvěcení Jeho jména, příchod království, dar chleba, odpuštění a vysvobození od zla. Když prosíme, otevíráme ruce, abychom obdrželi dary, které nám Otec vyjevil v Synu. Modlitba, kterou nás Pán naučil, slučuje veškeré modlitby, a my se s ní k Otci obracíme v neustálém společenství s bratry. V modlitbě někdy nastupuje roztržitost, ale mnohdy jakobychom cítili touhu po setrvání u prvního slova „Otče“ a vnímali ono otcovství v srdci.
Ježíš pak vypráví podobenství o neodbytném příteli a naléhá na vytrvalost v modlitbě. Přichází mi na mysl chování dětí ve věku zhruba tří let, kdy se začínají ptát na věci, které nechápou. V mé vlasti se tomu říká „věk proč?“ a myslím, že zde také. Děti se obracejí k tatínkovi a ptají se: „Tati, proč?“. Dožadují se vysvětlení. Všimněme si ale, že když otec začne vysvětlovat, ani ho plně nevyslechnou a hned vyrukují s další otázkou. Co se tu děje? Děti v mnohém cítí nejistotu a chápou jen způli. Chtějí na sebe upoutat otcovu pozornost a proto ono neustálé: „Proč, proč, proč?“. Když se v Otčenáši zastavíme u prvního slova, učiníme totéž, co jsme dělávali jako děti, totiž přitáhneme na sebe Otcův pohled. Řekněme: „Otče, Otče“ a také „Proč?“ a On na nás pohlédne.
Prosme Marii, modlící se ženu, aby nám pomáhala modlit se Otčenáš ve spojení s Ježíšem, abychom, vedeni Duchem svatým, žili podle evangelia.
Přeložila Jana Gruberová
Další články z podrubriky Angelus
odeslat článek
vytisknout článek
