Zakončení dějin či lidově řečeno konec světa popisuje Bible. Dynamika dějin je přirovnávána ke zrání, zejména v Ježíšových podobenstvích. Zrání sice umožňuje rozeznat pšenici od koukolu, avšak neopravňuje vytrhávat koukol před žněmi (srov. Mt 13,30).
Sté výročí konce První světové války bylo podnětem k mnoha reflexím, které se objevily v médiích. Původně se jí říkalo „Velká“, ale v návaznosti na tu následující se ujal jiný přívlastek, který nesou obě, třebaže zdaleka nebyly vedeny v celém světě. V této válce na pokračování totiž zřejmě nejde o území, nýbrž o pojetí světa.
Není těžké dojít k závěru, že totalitarismus začal vlastně již První světovou válkou, když poslal 9 milionů lidí – podle toho nejnižšího odhadu – na zcela zbytečnou smrt. Žádná válka v dějinách a možná, že do té doby ani všechny dohromady neslavily takový „úspěch“. Přesto jsou její důvody nezřídka ospravedlňovány, a politické změny, které přivodila, jsou naprosto nesmiřitelně interpetovány a oslavovány jako pokrok. Vraždění ze slepé poslušnosti ke státní autoritě světová válka ospravedlňuje. Válka se stala modlou tohoto světa.
Kolem ní je pěstován kult sekulární víry v nový svět bez církve. Světová válka je válkou o svět proti Tomu, kdo jej stvořil. Politické, národnostní, ideologické a po 11. září 2001 také náboženské motivace jsou vyabstrahované demagogie, které jsou dílem ducha, ve kterém Spasitel lidstva identifikuje vládce tohoto světa a zároveň otce lži, kterého přišel vypudit (srov. Jan 12,31; 8,44).
Zamyšlení nad příčinami násilí je zajisté namístě. Je pozoruhodné, jakým způsobem pojala tento problém Rada Evropy. Skutečnost, že patrně neexistuje podobně obšírný a zásadní dokument na toto téma, než je Istanbulská úmluva, de facto naznačuje, že po jiných, mocnějších zdrojích a druzích násilí (nežli je rodina!) se nepátralo, ani se proti nim nikdo neumlouvá. Toto je výchozí a zároveň nehorázný a podlý předpoklad onoho nepopulistického a zřejmě také nepopulárního, nominalistického produktu podepsaného v Istanbulu.
Média nás učí vztahovat se k abstraktům verbální tvorby jako ke konkrétním skutečnostem se vším co to obnáší, tedy včetně emocí a citů; a vedou k posuzování jednotlivých lidí na základě mediálně šířených generalizací. Tímto způsobem pomalu, ale jistě odlidšťují i odosobňují člověka. Plkání, které ovládá mediální diskurs, se vydává a je bráno za bernou minci. Stává se důvodem k půtkám, které jsou malicherné, ale vzbuzují u lidí vzájemnou zášť bez ohledu na politickou příslušnost.
Člověk se stále více stává zajatcem svých technických i institucionálních vymožeností. I slova jako by se začínala opotřebovávat, takže ztrácejí schopnost spojovat lidi a sdílet vzájemné porozumění, které je k mírumilovnému soužití nezbytné.
Čím dál více se začínají potvrzovat slova sv. Tomáše Akvinského, že „smrtelná hrůza plyne z přirozenosti. Odvaha pramení v milosti.“ (Super Secundam ad Corinthios, 5, 2)
Nejneuvěřitelnější pravdou je původ a existence společenství víry v tomto světě. Jde o popelku mezi pravdami v dnešních kázáních. Tvrdit, že společenství víry čili církev má božský původ, je stejně skandální jako pomyšlení, že Ježíš Nazaretský je reálná dějinná osobnost, nemluvě o tom, že je především Bůh, který se stal člověkem. Taková tvrzení narážejí na stejný odpor, na jaký narážel Ježíš mezi svými současníky, kteří jej pronásledovali, protože „se stavěl Bohu naroveň“ (Jan 5,18).
Smrt, kterou Ježíš dobrovolně, tedy z lásky k lidstvu vzal na sebe, nezničila Jeho božství, nýbrž znovutvoří lidstvo volící věčné zatracení.
Další články z podrubriky Komentáře "Církev a svět"
odeslat článek
vytisknout článek
