Drazí bratři a sestry, dobrý den!
Církev, poutnice v Římě i na celém světě, přichází dnes ke kořenům svojí víry a slaví apoštoly Petra a Pavla. Jejich tělesné ostatky, spočívající ve dvou - jim zasvěcených – bazilikách, jsou drahé Římanům i četným poutníkům, kteří ze všech stran přicházejí, aby je uctili.
Chtěl bych se pozastavit u evangelia (srov. Mt 16,13-19), které nám při této slavnosti podává liturgie. Vypráví o epizodě, která má pro naši pouť víry zásadní význam. Jde o dialog, ve kterém se Ježíš táže svých učedníků na svoji totožnost. Zeptá se nejprve: »Za koho lidé pokládají Syna člověka?« (v. 13). A potom se ptá přímo jich: »A za koho mě pokládáte vy?« (v.15). Těmito otázkami, jak se zdá, chce Ježíš říci, že jedna věc je sledovat běžné mínění a druhá je setkat se s Ním a otevřít se Jeho tajemství. Tam se objevuje pravda. Běžné mínění obsahuje pravdivou, leč částečnou odpověď. Petr a spolu s Ním církev – včera, dnes a vždycky – odpovídá z milosti Boží pravdou: »Ty jsi Mesiáš, Syn živého Boha« (v.16).
Během staletí svět definoval Ježíše různými způsoby: jako velkého proroka spravedlnosti a lásky, moudrého učitele života, revolucionáře, snílka Božích snů, a tak podobně, spoustu hezkého... Ale v Babylonu těchto a dalších hypotéz dodnes vystupuje do popředí jednoduché a jasné vyznání Šimona, zvaného Petr, muže pokorného a plného víry: »Ty jsi Mesiáš, Syn živého Boha« (v.16). Ježíš je Syn Boží, a proto je trvale živý On stejně jako žije věčně Jeho Otec. Toto je novost, kterou milost rozněcuje v srdci toho, kdo se otevírá Ježíšovu tajemství: jistotě nikoli matematické, ale ještě silnější, niterné jistotě ze setkání s Pramenem Života, samotného Života učiněného tělem, viditelným a hmatatelným mezi námi. Taková je zkušenost křesťana, a není to jeho zásluha, není to zásluha nás křesťanů, nýbrž přichází od Boha, Otce i Syna i Ducha svatého. Toto všechno v zárodku obsahuje Petrova odpověď: »Ty jsi Mesiáš, Syn živého Boha« .
Ježíšova následující odpověď je plná světla: »Ty jsi Petr – Skála – a na té skále zbuduji svou církev a pekelné mocnosti ji nepřemohou« (v.18). Tady poprvé Ježíš užívá slovo „církev“ a vyjadřuje tak veškerou lásku »svojí církvi«, jak nazývá toto nové společenství, založené již nikoli na rodokmenu a Zákonu, nýbrž na víře v Něho, v Ježíše, v Boží Tvář. Tuto víru bl. Pavel VI., když byl ještě arcibiskupem Milána, vyjádřil touto podivuhodnou modlitbou:
»Kriste, náš jediný prostředníku, jsi pro nás nezbytný,
abychom žili ve společenství s Bohem Otcem
a spolu s Tebou, který jsi jediný Syn a náš Pán,
se tak stali adoptivními syny,
znovuzrozenými v Duchu svatém« (Pastorační list, 1955).
Na přímluvu Panny Marie, Královny apoštolů, ať Pán udělí církvi v Římě a na celém světě, aby byla stále věrná evangeliu, jehož službě svatí Petr a Pavel zasvětili svůj život.
Přeložil Milan Glaser
Další články z podrubriky Angelus
odeslat článek
vytisknout článek
