Nový portál Vatikánského rozhlasu

Italský katolický týdeník Famiglia Cristiana připravil zvláštní číslo k pátému výročí pontifikátu papeže Františka. Mimo jiné přináší papežovu předmluvu ke knize sicilského psychologa a psychoterapeuta, nazvané „Stížnosti zakázány“ (Vietato lamentarsi, Edizioni San Paolo). Osmačtyřicetiletý Salvo Noé, autor mnoha popularizujících textů na psychologická témata, papeži Františkovi svou knihu předal při generální audienci loni v červnu spolu s výstražnou tabulí, zakazující sebelítost. Jak uvedl, mimo jiné v ní odkazuje na opakované Františkovy výroky o emauzských učednících a jeho varování před poraženeckými postoji, sklíčeností a váhavostí. Římský biskup projevil o knihu sicilského psychologa živý zájem a výstražnou tabuli si dokonce vyvěsil na dveře svého bytu v Domě sv. Marty. Pod výrazným nápisem „Stížnosti zakázány“ na ní menším písmem stojí, že „přestoupení zákazu vede k syndromu svalování viny na druhé, následnému zhoršení nálady a schopnosti řešit problémy, a trestá se dvojnásobnou sankcí, pokud se děje v přítomnosti dětí“. Druhé vydání psychologického pojednání Salva Noého v těchto dnech přichází do italských knihkupectví s předmluvou papeže Františka, kterou přinášíme v plném znění:

„Salvo Noé nám předkládá bohatství podnětů, jak se vyrovnat s životními obtížemi a nečekanými situacemi, aniž bychom upadli do léčky obviňování druhých, nýbrž naopak v každé nepřízni spatřovali možnost k utužení důvěry. V naší době, která se vyznačuje nebývalou vnější rychlostí a velkou vnitřní nejistotou, je to navýsost užitečné. Cesta nespočívá v tom, že se straníme světa anebo bojujeme proti všemu, co nás obklopuje, nýbrž ve snaze o zlepšování reality, počínaje sám sebou, svým srdcem a vztahy. Láska otevírá oči, objetí rozšiřuje srdce. Jestliže mnohé nástrahy nás vedou k sebeuzavírání, východiskem je vytvořit větší prostor pro modlitbu a naslouchání, úctu a pochopení, abychom se vysvobodili z kalných vod smutku a nářků. Předkládané životní podněty se týkají také víry, která nezapře dobu, v níž je prožívána. Pro dnešní dobu je příznačné převládání pocitů a emocí, nejistota a křehkost, vyvolaná mnoha vnitřními ranami. Srdce si nicméně může rovněž svobodně zvolit, že bude milovat.

Toto rozhodnutí začíná tím, že již sami nad sebou nepláčeme a nedáváme se ovládnout smutkem za vytrpěná příkoří a trýzeň, které nám život přinesl. Je to volba plynoucí z daru víry – věříme totiž, že nehledě na všechno stále jsme a budeme milovanými Otcovými dětmi, že jsme neustále milováni navzdory hříchu a nedůslednosti. Je to pramenem naší radosti, radosti hlubší než pomíjivé emoce, radosti vítězící nad neklidem, který ochromuje bytí, radosti, která překonává také bolest a mění ji v pokoj.

Existují myšlenky a slova, které této radosti brání a ubližují srdci – například když bědujeme sami nad sebou a reptáme na druhé. Naopak nářek, který se obrací k Bohu, otevírá vztah, blahodárné uvolnění, uzdravující modlitbu, jak ukazují biblické žalozpěvy (lamentace). Existují tedy cesty srdce, které nemáme následovat, a jiné, kterými se máme odvážně vydat; pokušení, která máme odvracet, a příležitosti, kterých se naopak máme ujmout, abychom si zvolili, jak nasměrovat život a vybrat si poklad hodný zisku, neboť „kde je tvůj poklad, tam bude i tvé srdce“ (Mt 6,21).

Srdce každého člověka se trochu zaneslo prachem a pokrylo rzí, někdy je v něm nějaká velká, neodstraněná tíže. Setkání s Pánem, který nás zná, miluje a uzdravuje, upřímný a otevřený vztah k druhým lidem, láska, která uvolňuje nejkrásnější schopnosti naší svobody, jsou silami, které jsou s to odvalit onen kámen, odstranit onu rez, vymést onen prach.

Potřebujeme to, protože nejsme superhrdinové, nýbrž lidé na cestě; křehcí hříšníci, avšak zároveň privilegovaní adresáti věrné Boží lásky, která „obrací nářek v tanec“ (Žl 30,12). Bůh je stejně jako my raněn – raněn za nás. Jeho rány nezmizely, nýbrž jsou naplněny velikonočním světlem. Když proto Ježíše následujeme po cestě lásky, krok za krokem se učíme tomu, jak dokonce i v bolesti zahlédnout životní dozrávání, v krizi růst, v noci svítání a v kříži vzkříšení. Vnímáme pak, že není dobré pohroužit se do nářků a ztrácet se v lítosti. Cesta nespočívá v tom, že vůči druhým lidem a událostem vystupujeme se strachem, nevraživostí, výčitkami a podezřívavostí, nýbrž že investujeme do lásky, která „všechno omlouvá, všemu věří, všecko vydrží“ (1 Kor 13,7). Lásky, která v odpuštění – přijatém a darovaném – stále nachází sílu k novém začátku.

Najít sami sebe tedy znamená spočinout na Božích rukou, jako dítě v Otcově náruči. Tak nikdy nepocítíme životní ani dějinné vykořenění – na cestě nás totiž bude doprovázet Otec, který nám v trpělivé jemnosti ukáže směr. A když se po cestě vkrade záštiplné pokušení a zlostná rez začne nahlodávat vztahy, budeme vědět, že máme následovat Ježíše tím, že půjdeme proti proudu a že se trpělivě a pokorně vydáme na pouť smíření. Toto je Ježíšova cesta – trvalé obrácení, život, který netkví v pohodlném živoření, nýbrž žije se až do hloubky v pravé odvaze pokorné lásky.

Vážit si sami sebe, protože jsme milováni, dát se Pánovou rukou vyprostit z propasti ran a nenávisti, volit si život, vyhledávat bližního, přijímat každý den jako příležitost k daru, bojovat za to, aby ze života vymizelo bědování, z úsudků jedovatost, z myšlenek kal, ze setkání pomluvy a ze srdce zlost. To je cesta, díky které v nás bude přebývat láska – neboť pouze láska vyplňuje prázdnout, hojí rány, ozdravuje vztahy. Jenom láska dodává důvěru a pokoj, navrací odvahu a mění život ve veliké staveniště naděje“.

Píše papež František v předmluvě ke knize sicilského psychologa Salva Noé, vycházející v druhém vydání pod titulem „Stížnosti zakázány“.