VaticanNews.va

   19. 3. 2019

RSS  RSS zpráv  Podcast denních pořadů       

Hlavní stránka

Zprávy

Svatý otec

Publicistika

Rozhovory

Homilie

Seriály

Speciály

Zvukový archiv

Denní programy


Redakce

Program

Frekvence

Fotogalerie

Technika

Historie

Kontakty


Anketa

Sleduji zprávy Vatikánského rozhlasu?

Poslechem na Rádiu Proglas.5496
Poslechem z webových stránek.3516
Četbou textů na webových stránkách.5519
Poslechem i četbou.3304


O webu

Rozhovory online

Rozšířené hledání

Odkazy


Zasílání novinek

Nejčtenější

Šest let od volby papeže Františka: Duchovní akcenty pontifikátu

Kardinál Pell odsouzen na šest let za pohlavní zneužití

Cantalamessa: Pokrytec je modloslužebník, staví publikum před Boha


Rádio Proglas TV Noe Česká provincie Tovaryšstva Ježíšova Res Claritatis Vysokoškolské katolické hnutí Česká republika Pastorace na webu Katolik.cz KTF UK Stránky pro animátory seniorů Návštěva papeže v České republice NAVRCHOLU.cz
 
Publicistika

 Reportáže, reflexe, sloupky 

13.3.2018 

Papež zobrazený jako superhrdina vybízí, abychom se nepokládali za superhrdiny

Andrea Tornielli

Lze říci, že pět let po zvolení Františka skončily mediální „líbánky“, jež provázely argentinského papeže? Zdá se, že ano, soudě podle přísnějších komentářů mezinárodního tisku k tomuto výročí. Vyjadřují zejména zklamání nad přístupem k sexuálnímu zneužívání nezletilých, jakož i nad chybějící realizací epochálních reforem, které tvoří stálou agendu některých pokrokářských frakcí.

Zároveň se v tradicionalisticko-konzervativní mediatické galaxii nepřestávají vršit komentáře, které sice nejsou tak početně konzistentní, ale často se vyskytují na webu a sociálních sítích, a připisují papeži Františkovi všechno a mnohé další, jako by do jeho zvolení před pěti roky neexistoval teologický disent a západní společnost plně dodržovala předpisy katolické morálky. Korozivní kritiky, výsměch, záštiplná publicistika, která papežova vystoupení komentuje ještě dříve, než k nim dojde, se bohužel v jistých halasných, leč sebevztažných kruzích staly normou.

Jistě je třeba uznat, že sebevztažnost nechybí ani některým „interpretům“ Bergoglia, kteří se  snaží konstruovat hermeneutické klíče pontifikátu na základě svých schémat či svojí agendy a nakonec transformují papežova slova a svědectví na prázdné slogany nebo na stvrzenky vlastních projektů.

Co tedy říci po pěti letech, které uplynuly od onoho večera 13. března 2013, kdy se starší argentinský arcibiskup, oděn v bílém, nečekaně objevil v centrální lodžii baziliky sv. Petra? Při bližším pohledu na realitu si lze uvědomit, že navzdory možnému Bergogliovu účinku na diskutabilní počty zpovědí, vzešlo z Františkových slov a osobního svědectví jedno poselství. A tím je milosrdná tvář Boha, tedy církev, která rozevírá náruč, hledá vzdálené, nemá předsudky vůči nikomu, projevuje něhu a blízkost tomu, kdo trpí na těle i na duchu, přijímá a miluje bez předchozího posuzování, protože byla sama milována a rozhřešena. Církev, která se snaží být věrná evangeliu, a proto se jím nechává zraňovat a zpochybňovat, aniž by se uzavírala do pevnosti čistých, stavěla bariéry a vylučovala se z přináležitosti ke hledajícímu, sužovanému a tázajícímu se lidstvu. Podobně jako zástup, který před dvěma tisíci lety sledoval a následoval Ježíše Nazaretského, zatímco náboženští představilé a učitelé Zákona té doby se pokoušeli mu odporovat.

Toto je poselství, toto je „reforma“, které je nejvíce potřeba. Reforma srdcí může vyplynout jenom z osobní konverze. Všechno ostatní, včetně institucionálních reforem, slouží tomuto cíli nebo z něj plynou; jsou zbytečné, jde-li to dobře, nebo škodlivé, jde-li to špatně.

Reforma římské kurie je doposud staveništěm. Ukázalo se, že zeštíhlení a odlehčení je  obtížnější, než se předpokládalo. Zvláště, pokud se k realizaci, což je jedna ze stinných stránek, použije příliš mnoho komisí a poradenských služeb agentur a podniků,  které jsou většinou zcela cizí specifickému poslání Svatého stolce. Stále tu číhá nebezpečí podnikatelského vidění, které redukuje církev na čistě světskou záležitost, řiditelnou jako nějaký holding, který je hypersensibilní na svůj mediální image.

V posledních týdnech a v bilancích tohoto pětiletí tíží především stále značnější stíny případu Karadima-Barros, sexuální delikty a jejich zastírání v Chile. Linie tzv. „nulové tolerance“, odvážně zavedená Benediktem XVI., pokračovala ustanovením Komise pro ochranu nezletilých, nouzovými zákony a předpisy.

A přece i v tomto případě, stejně jako při reformě financí, byl důraz položen výlučně na normy a „accountability“ (přičitatelnost, tedy odpovědnost za regulérní a zároveň účinnou správu veřejných financí, nyní použitou k definování odpovědnosti biskupů za řešení jim známých případů zneužívání), což hrozí vznikem zkratů. Vždycky se totiž najde někdo, kdo je „nulověji tolerantnější“ či finančně „transparentnější“, aby poukázal na nedostatky toho či onoho případu, který by býval mohl být řešen jinak.

Poněkud v této kuriální fázi neladí požadavky na „různost“ a výroky o dosažených uspěších, které přisuzují každé pochybení předchozímu vedení. Neladí, protože se občas hodí k malé  mocenské hře, a řadí se k tomu podnikatelskému a funkcionářskému vidění,  které je tím nejlepším příkladem neopelagianismu, proti němuž brojí František.

Jako nutnost je naproti tomu vnímána absolutní potřeba uznání, že církev potřebuje být neustále obnovována ze svojí Hlavy, kterou není a nikdy nebyl papež, jenž je pouhým jejím náměstkem. V kurii a v každé diecézi, farnosti a církevní komunitě je potřeba vědomí toho, co je podstatné. Vědomí účelu, pro který církev existuje. A tím není učit svět, jak se má řídit podnik nebo banka anebo jak lépe používat sdělovací prostředky či sociální sítě anebo organizovat kolegialitu apod. Účelem církve je odrážet světlo, které nikdy nebylo a nebude moc být jejím vlastním světlem, jak naopak věří neopelagiáni.

Z tohoto pohledu církve, jež si je vědoma svých omezení a hříchu svých mužů, může vzejít něco nového. Pouze církev, která žije z evangelia, může přitahovat (a z této přitažlivosti roste, jak říká papež Ratzinger). Pouze církev, která se neprezentuje jako nadnárodní podnik a nevkládá důvěru ve svoje „best practices“ (osvědčené postupy) nebo ve strategie pastorálního marketingu, nýbrž svěřuje se svému Pánu, může předejít tomu, aby se z jejího poselství staly bezobsažné slogany - nebo hůře - slogany, které slouží k zastření nových konformismů a klik. Jedině církev, která autenticky žije evangeliem, může vést dialog se všemi a hledat všechny možné cesty ke zlepšení života lidí, obvazovat důsledky válek, snažit se zamezit vypuknutí nových, nabízet věrohodné cesty pokoje a pranýřovat pošlapávání lidských práv. Všechno, co se v posledních letech podařilo, stalo se díky tomuto pohledu.

Toto vědomí, které bylo tak jasné v nepochopeném magisteriu Benedikta XVI., zřetelně  vyniká v magisteriu jeho nástupce Františka. Stačí připomenout promluvu papeže Bergoglia k zasvěceným osobám v Santiago de Chile, 16. ledna 2018: »Nejsme tady proto, že jsme lepší než druzí. Nejsme superhrdinové, kteří sestupují shůry, aby se setkali se „smrtelníky“. Jsme spíše posláni s vědomím, že jsme muži a ženy, jimž bylo odpuštěno. A toto je pramenem naší radosti. ... Ježíš Kristus se svým učedníkům neukazuje bez ran. Církev mající rány je schopna chápat rány dnešního světa, přisvojit si je, trpět jimi, provázet je a snažit se je hojit. Církev mající rány se nestaví do středu, nepokládá se za dokonalou, nýbrž staví do středu Toho jediného, který může rány uzdravit a jmenuje se Ježíš Kristus. Vědomí, že máme rány, nás osvobozuje; ano, osvobozuje nás, abychom neupadli do sebevztažnosti a nepovažovali se za nadřazené«.

Papež znázorněný jako superhrdina nám říká, že církev nepotřebuje superhrdiny. On sám se za superhrdinu považuje tak nepatrně, že přijímá ponižování, kterým je denně tupen profesionálními posměváčky. Dnes, po pěti letech od zahájení pontifikátu, lze pohlédnout kupředu s přáním, aby bylo věnováno trochu méně pozornosti papežovi jakožto mediální osobnosti a jevištnímu superprotagonistovi. Předešlo by se tak ulpění na prstu, který ukazuje na měsíc, namísto pozvednutí zraku vzhůru.

Z internetového portálu Vatican Insider ze 13. března 2018
přeložil Milan Glaser

 



Další články z podrubriky Reportáže, reflexe, sloupky

 odeslat článek     vytisknout článek


Související články
17.3.19 O rovnosti před zákonem
10.3.19 O Božím dopuštění
3.3.19 „Člověk vládne nad člověkem k jeho škodě“
10.2.19 Milost sbratřuje i ateisty
20.1.19 Padesát let od Palachovy oběti



Hlavní stránka | Zprávy | Svatý otec | Publicistika | Rozhovory | Homilie | Seriály | Speciály | Zvukový archiv | Denní programy
Redakce | Frekvence | Fotogalerie


Copyright © 2003-2019 Česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.
Administrace: Česká sekce Vatikánského rozhlasu. Technická realizace: Václav Lahoda.

 
Záznam aktuálního pořadu

Stáhnout záznam ve formátu MP3  

Kanál Vatikánského rozhlasu na YouTube  

Archív denních pořadů ve formátu Real Audio  
 Zprávy
Svatý otec: Nezapomínat, že Boží slitování je obrovské

Petrův nástupce: Stát má hájit přirozené právo

Papež ke kamiliánům: Charismata jsou vždy k užitku druhých

Kardinál Sarah: Dnešní krize je krizí víry

Papež: Modlitba proměňuje člověka zevnitř

Bůžek peněz společnost oklámává a obírá o lidskost

Prezident Jižního Súdánu navštívil papeže

Kardinál Zenari: Sýrie vstoupila do devátého roku války

„Podzemní“ i „oficiální“ čínští katolíci společně u jednoho oltáře

Papež s římskou kurií zakončili duchovní obnovu

Cantalamessa: Pokrytec je modloslužebník, staví publikum před Boha

Papež se modlí za oběti brazilského masakru

 Nově na webu
Svatý otec: Kristovo Proměnění ukazuje křesťanskou perspektivu utrpení

Publicistika: O rovnosti před zákonem

Publicistika: Láska, radost, střídmost – trojice ctností ke každodenní svatosti

Rozhovory: Děti kněží. Základním kritériem je dobro dětí

Homilie: Na kříži se Bůh zjevil jako agapé

Archiv zpráv březen 19
    123
45678910
11121314151617
18192021222324
25262728293031

Starší zprávy >

Náš tip

Lidské bratrství

Nemůžeme si dovolit uprostřed soužení ztrácet víru

O teologii manželství