Filosofové interpretující Evropu a křesťanství, jako Hegel nebo Schelling, Marii téměř ignorují. Soustředí se na vztah mezi Otcem a Synem. Maria je redukována na banálně pokornou a poslušnou postavu... Ve skutečnosti však Maria ve chvíli zvěstování má strach, je zaskočena, pochybuje, cítí úzkost a rozvažuje. Nejde o předem jasnou věc. Její „ano“ je svobodné a mocné. Maria v něm dospívá ke chtění Boží vůle. – Na opomíjenou velikost Matky Boží poukazuje italský laický filosof Massimo Cacciari ve své knize nazvané „Plodit Boha“ (
Generare Dio). Vyznává se v ní ze své fascinace novozákonním poselstvím a především tajemstvím Vtělení a role, jakou v něm sehrála Maria. Přestože jde o témata, která nebudou znít novátorsky těm, kdo znají velkou tradici církve od Ireneje z Lyonu přes Eféma Syrského, Bernarda z Clarvaux či Dunse Scota po Hanse Urs von Balthasara, zápal, s jakým italský filosof zakořeněný v německém idealismu, marxistickém myšlení a posléze v existencialismu objevuje jádro křesťanské zvěsti, může být inspirativní.
V rozhovoru otištěném v dnešním vydání vatikánského deníku L´Osservatore Romano poukazuje na dluh západních myslitelů vůči Matce Boží. „Jedině v malířství, ve velkém západním umění je Maria pozvednuta do role naprostého protagonisty. Je to jeden z těch případů, kdy výtvarné vyjádření ve své hloubce daleko předčilo jazyk,“ říká filosof.
Opomineme-li tuto ženu, která přijímá do svého lůna Božího Syna a Jeho Logos, stane se vtělení komedií. Maria jedná svobodně, dokonce hyper-svobodně. Na rozdíl od Adama, který se v rajské zahradě nechává vést svých chtěním a jehož svoboda chce pouze uspokojit vlastní popudy, Maria rozvažuje, ptá se a trpí. A pak se rozhodne činit vůli druhého, stát se darem, stejně jako její Syn. Činit vůli Otce. Maria a Ježíš nám dávají příklad svobody chápané jako dar. „Jaká svoboda je větší, ta, která tě připoutává k sobě samému, nebo ta, jež tě osvobozuje od sebelásky?“ – ptá se dále.
Podle Cacciariho se radikálnost křesťanského poselství setkává s nadčlověkem, o němž mluvil ve svém antikřesťanství Nietzche, právě v tomto konceptu, na hranici nemožnosti. Nemožnosti, kterou chápe jako nejzazší míru možného. „Tato nemožnost není fantazie nebo neužitečná a marná hra. Pokud neorientuješ život tímto směrem, zůstaneš vězněm svého času. Ježíšovo poselství zní: abys byl svobodný, přijmi za svou míru moji nemožnost,“ dodává italský filosof. Člověk totiž, aby se mohl pohnout z místa, potřebuje jako svou míru něco, co ho přesahuje, vysvětluje dále Massimo Cacciari. Ježíše měli jeho současníci za bláznivého, a přece to byl On, kdo vyznačil přelom v lidských dějinách, vytvořil kulturní a antropologický svět, v němž žijeme. Je snad něco realističtějšího než toto?
Italský filosof, který se sám označuje za agnostika, je přesvědčen, že jedině myšlení orientované na hraniční otázky lidské existence nás může osvobodit z bídy naší doby, pro niž má nelichotivé označení: Je obscénní – říká – v doslovném slova smyslu. Vyžaduje totiž, aby se všechno stavělo na scénu, vystavovalo na odiv: naše myšlenky, fotografie, naše tajemství. Nic nesmí zůstat utajeno. A přece právě ze tmy vychází světlo, které osvěcuje a vyjevuje. Ve skutečnosti však dochází k naprosto rozporné situaci, pokračuje dále. Transparentnost je pouhou ideologií. Nikdy nebyly síly vládnoucí světu tak ukryté jako dnes. Navzdory zdání je naše doba okultní epochou anonymních mocností, toho, co není vidět – dodává Cacciari a vrací se k prvotnímu tématu, totiž k postavě Panny Marie. Zatímco v Mariině případě se božské světlo zakrývá stínem, aby se projevilo ve skutečnosti, v naší době se temné ukrývá za zářívými světly. Lucifer je v podsvětí, ale předstírá, že je nositelem světla. Naší epochou prochází duch Antikrista. Jsou chvíle, kdy se projevuje ve své pravé podobě, dnes však obchází s maskou, říká Cacciari.
Oproti tomu Maria je člověkem svobody, nikoli svatým obrázkem, jak ji někteří prezentují. Její Humilitas – pokora – spočívá v rozjímání a naslouchání. Kdyby politici ještě četli, mohli by se učit také od ní. Pokud ničemu jinému, tak alespoň povědomí o historii, do níž vstupují. Problém však spočívá v tom, že došlo k naprostému oddělení vědoucí moudrosti a vlády – říká filosof Cacciari, který byl dlouhá léta benátským starostou.
Na dotaz zda by náboženské osobnosti a křesťané nemohli v této věci nějak pomoci, Cacciari smutně konstatuje: Křesťané jsou první, kdo zapomněli na Narození Krista, protože přestali hlásat paradox Vtělení – říká italský filosof Massimo Cacciari v rozhovoru pro Huffington Post Italia, který v téměř plném znění převzal vatikánský deník L´Osservatore Romano (27./28. 12. 2017).
Další články z podrubriky Reportáže, reflexe, sloupky
odeslat článek
vytisknout článek
