Nový portál Vatikánského rozhlasu

Mezi mnoha poklady této nádherné země vynikají hodnoty žen. „Mnohem více jich miluje Pána Boha než muži“ (Autobiografické spisy, A, VI, Dějiny duše, Karmelitánské nakladatelství, Vimperk 1991, str. 137), jak napsala svatá Terezie od Dítěte Ježíše, jejíž památku si dnes připomínáme. Tady v Gruzii je mnoho žen a matek, které uchovávají a předávají víru, kterou v této zemi zasela svatá Nina, a přinášejí čerstvou vodu Boží útěchy do vyprahlých a konfliktních situací.

To nám pomáhá chápat krásu toho, co dnes říká Pán v prvním čtení: „Jako matka utěšuje svého syna, tak já vás potěším“ (Iz 66,13). Jako na sebe matka bere tíhu a námahy svých dětí, tak má Bůh v oblibě brát na sebe naše hříchy a náš nepokoj; On, který nás zná a nekonečně miluje, vnímá naši modlitbu a dovede osušit naše slzy. Když na nás pohlédne, vždycky je dojat a jihne hlubokou láskou, neboť i přes zlo, jehož jsme schopni, jsme stále jeho dětmi; touží nás vzít do náruče, chránit, vysvobozovat z nebezpečí a zla. Nechme ve svém srdci znít tato slova, kterým se k nám dnes obrací: „Jako matka vás potěším.“

Útěcha, které je nám uprostřed neklidného života zapotřebí, je právě Boží přítomnost v srdci. Jeho přítomnost v nás je totiž pramenem pravé útěchy, která zůstává, osvobozuje od zla, přináší pokoj a rozmnožuje radost. Chceme-li tedy žít v útěše, je třeba, abychom v životě dělali místo Pánu. A poněvadž Pán v nás přebývá ustavičně, je třeba otevřít mu brány a nenechávat jej venku. Existují brány útěchy, které je třeba nechávat stále otevřené, protože Ježíš jimi rád vstupuje: evangelium, které denně čteme a nosíme s sebou, tichá modlitba a adorace, zpověď, eucharistie. Těmito bránami vstupuje Pán a dává věcem novou chuť. Když se však brána srdce zavře, Jeho světlo nevstoupí a ocitáme se v temnotě. Zvykáme si pak na pesimismus, na nezdary a na skutečnosti, které se nikdy nemění. A nakonec se uzavíráme do smutku, v podzemí úzkosti, osamoceni v sobě. Pokud však otevřeme brány útěchy dokořán, vejde světlo Páně!

Bůh nás však neutěšuje pouze v srdci; prostřednictvím proroka Izaiáše totiž dodává: „V Jeruzalémě naleznete útěchu“ (66,13). V Jeruzalémě, tedy v Božím městě, ve společenství: když jsme jednotní a máme mezi sebou společenství, působí Boží útěcha. Útěcha je v církvi, která je domovem útěchy: tady si Bůh přeje těšit. Můžeme se ptát: Jsem já jako součást církve nositelem Boží útěchy? Dovedu přijímat druhého jako hosta a potěšit toho, koho najdu znaveného a zklamaného? Křesťan, třebaže trpí zármutkem a sklíčeností, je neustále povolán vlévat naději tomu, kdo rezignoval, povzbuzovat malomyslného, přinášet Ježíšovo světlo a vřelost Jeho přítomnosti a občerstvovat Jeho odpuštěním. Mnozí strádají, procházejí zkouškami a nespravedlnostmi, žijí znepokojeni. Je zapotřebí pomazání srdce, Pánovy útěchy, která neodnímá problémy, ale dává sílu lásky, jež dovede bolest nést v pokoji. Přijímat a přinášet Boží útěchu – toto poslání církve je naléhavé. Drazí bratři a sestry, vnímejme, že jsme povoláni k tomu: nezkamenět v tom, co se kolem nás nedaří, a nermoutit se nesouladem, který mezi sebou pozorujeme. Neprospívá zvykat si na uzavřené církevní „mikroklima“; je užitečné sdílet široké a otevřené horizonty naděje, žít pokornou odvahu otevírání bran a vycházení ze sebe. Existuje však jedna základní podmínka pro přijetí Boží útěchy, kterou nám dnes připomíná Boží slovo: být nepatrní jako děti (srov. Mt 18,3-4), být „jako dítě na matčině klíně“ (Žl 130,2). Nepatrnost srdce je nezbytná k přijetí Boží lásky. Jedině jako maličcí totiž můžeme přebývat v mateřské náruči.

Kdo se poníží jako dítě – říká nám Ježíš – „ten je v nebeském království největší“ (Mt 18,4). Pravou velikostí člověka je, učiní-li se maličkým před Bohem. Nelze totiž poznat Boha vznešenými myšlenkami a zevrubným studiem, nýbrž nepatrností pokorného a důvěřivého srdce. Abychom byli velicí před Nejvyšším, netřeba hromadit pocty a vážnost, majetek a pozemské úspěchy, nýbrž oprostit se od sebe. Dítě je vlastně tím, kdo nemá co dát a všechno přijímá. Je křehké, závislé na tatínkovi a mamince. Kdo se stává maličkým jako dítě, je ochuzen o sebe, ale oplývá Bohem.

Děti, které nemají problémy s chápáním Boha, nás učí mnohému: říkají, že On činí veliké věci s tím, kdo mu neodporuje, je prostý a upřímný, není dvojaký. Ukazuje nám to evangelium, kde se dějí divy s nepatrnými věcmi: s několika chleby a dvěma rybami (srov. Mt 14,15-20), s hořčičným zrnkem (srov. Mk 4,30-32), s pšeničným zrnem, které odumírá v zemi (srov. Jan 12,24), s jedním podaným pohárem vody (srov. Mt 10,42), s dvěma drobnými mincemi chudé vdovy (srov. Lk 21,1-4), s nepatrností Marie, služebnice Páně (srov. Lk 1,46-55).

Taková je překvapující velikost Boha, který je plný překvapení a miluje překvapení. Nikdy po nich nepřestávejme toužit a důvěřovat v Boží překvapení! A vhodně nám připomene, že jsme vždycky a především Jeho děti: nikoli pány života, nýbrž děti Otce; nikoli autonomní a soběstační dospělí, nýbrž stále potřebujeme být vzati do náruče a přijímat lásku a odpuštění. Blahoslavené jsou ty křesťanské komunity, které žijí touto ryzí evangelní jednoduchostí! Chudé na prostředky, bohaté Bohem. Blahoslavení jsou pastýři, kteří se nevezou na logice mondénního úspěchu, ale sledují zákon lásky: přívětivost, naslouchání a službu. Blahoslavená církev, která se nesvěřuje kritériím funkčnosti a organizační efektivnosti a nestará se o návratnost. Malé gruzínské stádce, věnující se činorodé lásce a formaci, přijmi pobídku Dobrého Pastýře, svěř se Mu, aby tě vzal na ramena a potěšil tě!

Chtěl bych shrnout tyto myšlenky několika slovy svaté Terezie od Dítěte Ježíše, kterou si dnes připomínáme. Ona nám ukazuje „malou cestu“ k Bohu, „odevzdanost malého dítěte, které bez obav usíná v náručí svého Otce“, protože „Ježíš nežádá velké činy, ale jen odevzdanost a vděčnost“ (Autobiografické spisy, rukopis B, tamt., str. 182). Bohužel však – psala tehdy, ale platí to i dnes – Bůh „nalézá málo srdcí, která se mu bezvýhradně odevzdávají, která chápou celou něhu jeho nekonečné lásky!“ (tamt., str.183). Mladá světice a učitelka církve však byla expertkou na „vědu lásky“ (tamt.) a učí nás, že „dokonalá láska záleží v tom, abychom snášeli chyby druhých, abychom se nedivili jejich slabostem, povzbudili se nejmenšími úkony ctností, které u nich vidíme“; a současně nám připomíná, že „láska nesmí zůstat uzavřena na dně srdce“ (tamt., rukopis C, str. 215). Prosme dnes všichni společně o milost jednoduchého srdce, které věří a žije v mírné moci lásky; prosme, abychom žili klidnou a naprostou důvěrou v Boží milosrdenství.

Přeložil Milan Glaser

Další články z podrubriky Homilie