Nový portál Vatikánského rozhlasu

Dospívající mládež hledá idoly, se kterými by se ztotožnila. Šok, který vyvolal těžký úraz bývalého závodníka formule Formule 1 Michaela Schumachera, dokládá, že se stal globální „ikonou“. V rozhlasové debatě jeden z účastníků skutečně přisoudil sportovcům obdobnou roli modelů života jakou onehdy mívávali světci. Zřejmě měl na mysli asketickou houževnatost, s jakou se sportovci připravují na soupeření, aby podali maximální výkon. Podobnou důležitost pro mládež mají popové hvězdy. Vzdávají jim hold jako církevně kanonisovaným světcům, přisuzují jim věčný život a vzývají je o pomoc ve víře, že se tito „nebešťané“ osobně zajímají o potřeby svých pozemských fanoušků.

Je taková identifikace s jiným člověkem vhodná a užitečná? Jistě má svá positiva, zejména vede-li k aktivnímu zájmu o sport, k disciplině, houževnatosti a péči o zdraví například zřeknutím se kouření a alkoholu. Zajímavý je v této souvislosti životní příběh Ignáce z Loyoly. Obrátil se na nemocničním lůžku četbou životopisu svatých. Obdiv k výkonu mužů jakými byli sv. Dominik či sv. František, který se dostal až k egyptskému sultánovi, Ignáce nadchl tak, že se rozhodl je následovat. Potvrdilo se na něm pravidlo starověké pedagogiky exempla trahunt.

Problematickou se stává identifikace tam, kde už nepomáhá, ale brání procesu zrání. Zralost člověka se měří osamostatněním, které vyžaduje osvobození se od idolů. V pěstování schopnosti odlišit se od ostatních, žít v kontrastu s nimi, vydržet napětí, nebo dokonce konflikt, a přesto hledat soulad a vytvářet s druhými společenství, spočívá růst osobnosti. Samozřejmě nestačí říci „já jsem já“, stejně jako je chybné říci „já jsem ty“. Je to ona pověstná nirwana, v níž člověk splyne s universem, jako se rozpustí zrnko soli v oceánu. Boris Vyčeslavcev právě toto kritizuje na buddhismu ve své známé knize Srdce v indické a křesťanské mystice. Anthony de Mello, který vyšel z této indické kultury, se ve svých knížkách mnohokrát vracel k úskalím falešné identifikace. Člověk se nemá ztotožňovat s nikým a s ničím, ale být sám sebou. Poeticky krásně tuto tužbu vyjadřuje text písně I am what I am.

Identifikce s druhým zahrnuje jeho napodobování. Titul známé knížky Tomáše Kempenského Imitatio Christi (Následování Krista) znamená doslova „napodobování Krista“. Myslí se tím jednat tak, jak by jednal Pán. Pouze vnější napodobování bez niterného ztotožnění by však znamenalo hrát si na něco. Falešná identifikace vede ke ztrátě identity. Je to charakteristický rys současné masové kultury, kde všichni myslí totéž a bojí se – byť jen myšlenkou – vybočit z davu. To nebyl problém pouze období totality, ale celé dnešní společnosti. Generace žáků nosí stejné texasky a mobují spolužáka, jakmile se objeví v neznačkových kalhotech.

Týká se to i náboženství. Zásadovost se lehce zvrátí v nelidskost a náboženství vykazuje atributy sekty v okamžiku, kdy evangelium se redukuje na nauku, která se zvrátí v ideologií a pohltí osobnost. Evropský atheismus vyrostl ze snahy o emancipaci jako vymanění se z vnějších vlivů, které brání osobní seberealizaci. Svobodný je ten, kdo má příčinu svého jednání sám v sobě.

Edith Stein to vidí takto: „Středobod duše je místo, odkud doléhá hlas svědomí a zároveň je to místo svobodného osobního rozhodování. Jelikož tomu tak je a jelikož ke sjednocení s Bohem v lásce patří osobní svobodné odevzdání se Mu, musí být toto místo svobodného rozhodování zároveň místem svobodného spojení s Ním. Odevzdání se vůli Boží je mírou naší svatosti. Je zároveň podmínkou mystického spojení, jenž není v naší moci, nýbrž je svobodným darem Božím. Z toho vyplývá, že žít ze středu duše a ztvárnit sebe a svůj život lze i bez mystického omilostnění.

V tomto smyslu přechod ze Starého do Nového zákona lze chápat jako progresivní zvnitřnění víry. To kulminuje Vtělením Božím v Ježíši Kristu. Vstupem do vod Jordánu Bohočlověk začíná svou misi ztotožnění Boha s člověkem a to tak šetrně, že „nebude křičet, nebude hlučet, nedá se slyšet na ulici. Nalomenou třtinu nedolomí, doutnající knot neuhasí, věrně bude ohlašovat právo. Nezeslábne, nezmalátní, dokud nezaloží na zemi právo.“ (Iz 42,1-4.6n)

Nemusíme se identifikovat se s Kristem, neboť On nás předešel a ztotožnil se s námi naprosto nevídaným způsobem. Kdyby zůstal s učedníky na zemi jako jejich Pán a Mistr, stal by se rychle politickým a sociálním idolem – ale proto nepřišel. Říká-li jim i nám: „Prospěje vám, abych odešel. Když neodejdu Přímluvce k vám nepřijde. Odejdu-li, pošlu ho k vám.“ (Jan 16,7), pak proto, aby se vrátil v Duchu svatém a usídlil se v nás jako vnitřní faktor naší duše (Pavel Evdokimov). Sv. Irenej Lyonský bude proto moct říci, že „dokonalý křesťan se skládá z těla, duše a Ducha svatého“. Jakákoliv identifikace s čímkoliv vnějším je člověka nedůstojná – ať už se jedná o hmotné věci, jiného člověka, či samotného Boha. Není to nic jiného než druh otroctví, které Ježíš přišel z nás setřást, tím, že nás adoptoval za své děti a tudíž i dědice.

Jsme tedy děti Boží. Skrze nás působí Bůh dál svým sv. Duchem v dějinách a dotváří svět do konečné podoby Boží, ikony Krista, ve které každý z nás rozezná svou vlastní tvář. To je mise Ježíšova: on, nevinný beránek, se ztotožňuje křtem v Jordánu s námi a bere na sebe hříchy každého z nás. A během celých dějin spásy hledá přátele, ochotné Mu v této misi pomáhat. Děkujme Bohu, že jsme v našich dějinách měli tolik mučedníků, mužů a žen, kteří na tuto výzvu řekli ano!

Zakončeme krásnou antifonou z liturgie hodin v den slavnosti Zjevení Páně:

Dnešního dne se zasnoubila církev s nebeským ženichem, protože Kristus smyl v Jordáně její viny; mudrci spěchají s dary na královskou svatbu a hosté se radují z vody proměněné ve víno.

Ilustrace: Andrea Verrochio a další umělci jeho dílny včetně Leonarda da Vinci, Křest Krista (1475-1478)