Rádio Vaticana

Život po boku Marie nabírá na grádech. Opět stojí Josef před vážným rozhodnutím: Má emigrovat? Do Egypta? (Mt 2,13-15.19-23) To není nic pro snílky – svatá rodina nejede na dovolenou, ale prchá před nebezpečím. Egypt, úhlavní nepřítel Izraele, byl zároveň vždy i útočištěm a východiskem. Tak jako Mojžíš vyvedl izraelský lid z egyptského otroctví, půjde i Ježíš toutéž cestou, přes Rudé moře a pouští za svobodou, avšak jinou, dokonalou, skutečnou vnitřní svobodou. Je to cesta v přeneseném slova smyslu, cesta osvobození od hříchu. Předznamenali ji Mojžíš a Eliáš, tito dva největší proroci budou přítomni proměnění Páně před jeho smrtí. Nyní však nic nenasvědčuje, že by se schylovalo k velkým vítězstvím. Josef je rád, že je rád – kéž alespoň uchrání Ježíškovu kůži, tu Mariinu a pokud možno i tu svou. První roky Spasitelova života jsou plná úskalí, nebezpečí a obav. Ale je to spíš Josef, kdo si dělá starosti. Panna Maria ukládá vše ve svém srdci. A Ježíšek? Ten klidně spí.

Co je na tom příběhu pozoruhodné, je jeho normalita. Věčný Bůh se narodí do rodiny a vyrůstá jako každý jiný chlapec. Kdy a jak se v něm projevilo jeho božství nám není dáno vědět. Jedno je však jisté: Ježíš je syn člověka a zároveň syn Boží. Lidství se Bohu neprotiví – stálo mu přeci za to se vtělit a tak člověka zevnitř posvětit, zdokonalit, zbožštit. Zbožštit se nikterak neznamená se vytahovat, povýšit se, vyšplhat se na místo, které mi nepřísluší. Zbožštěný člověk rovněž není totéž co nadčlověk (Übermensch), Friedricha Nietzscheho, jehož heroismus se zamlouval Hitlerovi.

Theosis znamená zdokonalení našeho lidství probuzením veškerých jeho potencialit, které v sobě latentně má, kterými se ale my zdráháme disponovat. Např. schopnost vidět do dáli v času a prostoru (jasnozřivost), které považujeme za nad-přirozenou, považovali na Východě za přirozenou vlastnost duše, která je ve stavu milosti. Zbožštění by se dalo chápat také jako partnerství s Bohem, tj. přímý přístup k Němu a důvěrný styk s Ním, jaký měli Adam a Eva v ráji před prvotním hříchem (parrhesia). Božím vtělením se to vše stalo opět možným, neboť obraz Boží v člověku byl obnoven. Betlémská událost v sobě obsahuje tedy celý program přetvoření světa a je zároveň výzvou se ho aktivně účastnit – počínaje každý u sebe. Nejedná se o zesílení morálního tlaku, ale o objev vlastní síly a odvahu ji nasadit ve prospěch bližního

Říká Anselm Grün: „Der Engel verheisst uns im Kind, dass wir in Berúhrung kommen mit dem ursprunglichen Bild, das Gott sich von uns ertraumt hat. […]“ – „Anděl nám v dítěti zvěstuje, že přijdeme do styku s původním obrazem o nás, jenž si Bůh vysnil a nabádá nás, abychom o toto dítě pečovali a nedopustili, aby nějaký Herodes ještě mu ukládal o život. Rovněž máme toto vnitřní dítě v nás živit a chránit, dokavad nedozraje,tak že ho od nás žádná vnější moc neodrhne. Aby se v nás božské dítě mohlo narodit, potřebuje anděla přicházejícího ve snu a naši poslušnost. Tak se to, co anděl přislíbil, v nás stane tělem a přetvoří náš život.“

Pojem sen tu není protiklad proti skutečnosti a její pravdě, ale přístupovou cestou k jejímu tajemném významu, účelu a cíli do nich vložených samotným Stvořitelem. Proniknout do těchto skutečností je jako šplhat se po hřebenech vysokých hor. Aby horolezci dorazili bezpečně až na vrchol a nestrhli jeden druhého do propasti, musí maximálně komunikovat a jeden druhého poslouchat.

Tak komplexně o tom všem Josef asi neuvažuje. Uznává, že tomu všemu nerozumí, nicméně musel mít jakousi jistotu srdce, že jedná správně. Nejen to. Skutečnost, že k němu Bůh opakovaně promlouvá ve snu, že nebeský otec vzal causu svého syna do vlastních rukou. Sny, aby se nezvrátily v pouhé snění, vyžadují proto poslušnost a disciplinu. Boží dílo spásy je konkrétní, má svůj čas a své rytmy. Než nepřišla Ježíšova hodina, nikdo nezkřiví ani vlas na jeho hlavě. Když se Jeho čas naplní, jeho cesta na Kalvárii je nezadržitelná.

Vánoční oratorium Johanna Sebastiana Bacha obsahuje nápěv, který známe z Bachových Pašijí sv. Matouše. Zatímco se zde text obrací ke Kristu na Kříži:
O Haupt voll Blut und Wunden,
ve vánočním oratoriu tatáž melodie nese jiný text:
Wie soll ich dich empfangen
Und wie begegn’ ich dir?
O aller Welt Verlangen,
O meiner Seelen Zier!

Oproti v západní kultuře tolik rozšířenému obrazu Vánoc jako sentimentálních svátků rodinné pohody kladou východní ikony důraz nikoliv na citový zážitek, nýbrž upřednostňují teologickou výpověď. Jesle mají podobu sarkofágu a plenky evokují pohřební plátno. Pohled Matky Boží je upřen do dáli v předtuše bolestného konce jejího syna. Ježíš se narodil, aby zemřel. Hlubokou provázanost mezi Vánocemi a Velikonocemi vyjádřil svojí skladbou i J. S. Bach ve shora zmíněném Vánočním oratoriu.

Rodina je školou duše. Nikde jako tam člověk nenajde tak hlubokou něhu, nikde se nemůže tak spolehnout na porozumění, když mu je zle, a nikde nemůže tak důvěřovat jako v rodinném kruhu. Víc jak dobře ale také víme, jak často to zůstane od života odtažitým ideálem. Říká se, že láska matky je příslib, který život nikdy nesplní. Jsme však nejen lidská, ale boholidská rodina. Z nás a skrze nás se neustále Kristus rodí, jsou stále Vánoce stejně jako se dějí Pašije. Nechme stranou velké činy, slavnostní proslovy a nákladné dárky. Stačí dobré – třeba i nevyřčené – slovo, které se zrodilo v srdci a chce se stát tělem…