Rádio Vaticana

„Ta Bible se nedá vůbec číst – vždyť je to samé násilí, jedna krutost střídá druhou, a to prosím lidé, kteří věřili v Boha. Takový král David by dnes skončil před mezinárodním tribunálem jako válečný zločinec! A to všechno v Hospodinově jménu!“ Tak mne uvítal přítel, když jsem jej po delší době přišel navštívit. Pustil se totiž do sistematického čtení písma. Rád bych býval změnil téma, nicméně na nějakou odpověď jsem se přece zmohl.

Musíme vycházet z toho, že Bůh není takový, jak jej líčí , tedy v Bibli. Biblická představa Boha vypovídá spíš o tom, jak Jej staří Hebrejci byli schopni chápat. Že jako vojevůdce vyvoleného národa Jahve nebude fandit nepříteli, anebo nabádat vlastní bojovníky, aby zacházeli s nepřítelem šetrně, to dovedeme jistě pochopit. Jestli je slučitelný se židovskou morálkou apel pobít všechna nemluvňata Egypta dříve, než z nich vyrostou bojovníci, a ze stejného důvodu že se mají roztříštit o skálu hlavičky babylonských nemluvňat, to už je jiná otázka. Církevní Otcové se na rozdíl od nás těmto ožehavým tematům nevyhýbali. Vykládali je duchovně jako obraz neustálého boje, který zuří na bitevním poli našeho srdce. Ignác z Loyoly později označí za ilusi si myslet, že může existovat v duchovním boji nějaké příměří. Platí tu naopak: buď vítězím já, nebo vítězí „nepřítel lidské přirozenosti“.

Hrát si na válku je možné i ve vlastním obýváku: stačí uvelebit se v ergonomickém křesle za počítačem a máme o zábavu postaráno, bez problémů, bez konfliktů svědomí a v pohodě. O nic přece nejde. Už vážnější je to například při vojenských manévrech. Bojové akce tu bývají znázorněny tak věrohodně, že dochází i k nehodám a to dokonce i smrtelným. Nicméně teprve v bojích na ostro jde doslova o všechno – o život. Prohrát bitvu na poušti by znamenalo pro Izraelity jistou smrt. Nebylo to tehdy jako v poslední válce v Iráku, kdy každý těžce zraněný americký voják byl okamžitě transportován do vojenské nemocnice v Německu. Po dramatickém exodu z Egypta (před rokem 1200 př. Kr.) nebezpečí nekončí. Izraelité se ocitnou uprostřed Sinajské pouště, kam přitáhli Amalečané a vyzývají Izrael v Refidim k boji. Židé si jsou natolik vědomi své prekérní situace, že nespoléhají na nic, než na Hospodina, a jej naléhavě prosí – Všichni obyvatelé ať se vytrvale modlí. Mojžíš jako dobrý pedagog názorně předvádí. Zatímco Jozue bojuje dole v údolí, Mojžíš stojí na vrcholu pahorku s Boží holí v ruce…. Když Mojžíš měl zdvižené ruce, vítězili Izraelité. Když ruce spouštěl, vítězili Amalečané. Ruce Mojžíšovy se však unavily; Árón a Chur vzali tedy kámen, položili pod něho a on se na něj posadil. Oni pak podpírali jeho ruce, každý z jedné strany, takže jeho ruce zůstaly pevné až do západu slunce, dokavad Jozue neporazil Amalečany. Malé stádo vyvoleného národa sbírá zkušenosti, ze kterých bude pak už celou svou historii čerpat: nedůvěřovat vlastním silám, ale pomoci Boží, která přichází y hor (Ž 121): „Horami“ označuje žalmista až 800 m vysoké kopce nad přímořskou rovinou Izraele, kde leží Jeruzalém s chrámem a místem obětí. Proto jsou symbolem místa, kde přebývá Bůh.

V Ježíši Kristu však Bůh už nesídlí exklusivně v chrámu, ale vstupuje osobně do dějin světa. My jej můžeme potkat „ve všech věcech“, zejména však ve tváři bližního a v jeho a i mém vlastním srdci. Je-li naplněno láskou, získá od Pána vše, co žádá, a nemusí se stydět, že se opakuje. Východní mentalita zdůvodňuje proč je třeba stále se modlit a neochabovat. Slova se ujímá samo Slovo: „V jednom městě byl soudce, Boha se nebál a na lidi nedal. Byla v tom městě i vdova, chodila k němu a říkala: ‘Zastaň se mě proti mému odpůrci!’ Ale on dlouhou dobu nechtěl. Potom si však řekl: ‘I když se Boha nebojím a na lidi nedám, přece se té vdovy zastanu, protože mě obtěžuje; jinak sem bude ustavičně chodit a mě trápit.’“ A Pán řekl: „Slyšte, co říká ten nespravedlivý soudce! A Bůh by se nezastal svých vyvolených, kteří k němu volají ve dne v noci, a nechal by je dlouho čekat? Říkám vám, že se jich rychle zastane! Ale nalezne Syn člověka na zemi víru, až přijde?“ (Lk 18,1-8)

Jako tolikrát v podobenstvích evangelia se nám může zdát uvedený příklad nevhodný a analogie znevažující. Ale pozor! Je to sám Pán, kdo si takto „nevybíravě vybírá“. Důvod je jasný! Má být nad veškerou pochybnost zřejmé, že ten, kdo se o nás s ďáblem rval, nás povede i dál a na nás své dílo spásy dokoná. Ale jen tehdy, budeme-li chtít. „Ten kdo tě stvořil bez tebe, tě nespasí bez tebe“ řekl sv. Augustýn. Apoštol Pavel nás proto nabádá: „Drž se toho, čemu ses naučil a co jsi přijal jako jisté“ … Nesmíme si to však nechávat pro sebe, ale rozdávat jak jen můžeme, a šířit tím dobrou zvěst l: „Zapřísahám tě před Bohem a před Kristem Ježíšem, který bude soudit živé i mrtvé, zapřísahám tě při jeho slavném příchodu a království: Hlásej slovo! Přicházej s ním, ať je to vhod či nevhod, usvědčuj, zakazuj, povzbuzuj s všestrannou trpělivostí a znalostí nauky.“ Proč tak naléhavě, můžeme se ptát? Důvod vysvítá: Dokavad nám nejde o život, nežijeme! A nejde-li nám o – život, pak ani o ten věčný.