Minulý týden jsme při četbě katechismu počínaje jeho jedenatřicátou kapitolou dospěli k tomu, že osobní Bůh může být “s jistotou poznán ze stvořených věcí přirozeným světlem lidského rozumu“ (
KKC36). Tato možnost se nemusí vždy proměnit ve skutečnost. Papež Pius XII. uvádí, že člověk se při svém poznávání Boha setkává s mnohými nesnázemi, zapříčiněnými mimo jiné “neblahou žádostivostí pocházející z dědičného hříchu” (
KKC37).
Nejenom z tohoto důvodu však potřebujeme, aby se nám Bůh zjevil. Přirozené poznání Absolutna, ačkoliv je možné, je omezené a nesděluje nám, jaký plán má Bůh s člověkem. Tři základní pravdy naší víry – tj. Trojice, Vtělení a Milost – nelze ze stvoření odvodit. Může nám je zjevit pouze Bůh.
Křesťanská víra není náboženstvím, které se zrodilo z lidského úsilí o poznání Boha. Je naopak odpovědí Bohu, který se nám ze své svobodné vůle chtěl zjevit. Katechismus nás učí, že Zjevení není celek pravd, které pro nás byly zformulovány a mají nám být předány. Spočívá především v setkání s Ježíšem Kristem.
Bůh se zjevuje tak, jak je odjakživa, tedy jako společenství Otce, Syna a Ducha. Chce nás uschopnit k tomu, abychom mu odpověděli a milovali jej. Bůh nám tudíž nesděluje pouze poznání věcí, nýbrž, jak čteme v katechismu, “chce sdílet svůj božský život lidem, které svobodně stvořil, aby je ve svém jediném Synu přijal za adoptivní syny”(KKC52). Víra tedy nespočívá v tvrzení, že Bůh existuje, nýbrž v důvěře v Boží lásku, která nás přivede k účasti na věčném životě. Církevní otcové říkali: Bůh se stal člověkem, aby se člověk stal Bohem. Nikoliv tak, jak to našim prarodičům v ráji sliboval satan, nýbrž skrze milost Boží.
Přeložila Jana Gruberová
Další články z podrubriky Víra je ze slyšení