Drazí bratři a sestry,
v rámci našeho putování za protagonisty počátků křesťanství se dnes soustředíme na některé další spolupracovníky svatého Pavla. Musíme uznat, že Apoštol je výmluvným příkladem člověka otevřeného ke spolupráci: nechce dělat v Církvi všechno sám, ale obklopuje se početnými a rozličnými kolegy. Nemůžeme se zastavovat u všech těchto cenných pomocníků, protože je jich mnoho. Mimo jiné, stačí připomenout Epafrase (srv.
Kol 1,7; 4,12;
Flm 23), Epafrodita (srv.
Fil 2,25; 4,18), Tychika (srv.
Sk 4,20;
Ef 6,21;
Kol 4,7; 2
Tim 4,12;
Tit 3,12), Urbana (
Řím 16,9), Gája a Aristarcha (srv.
Sk 19,29; 20,4; 27,2;
Kol 4,10). A ženy jako Foiba (
Řím 16,1), Tryfaina a Tryfosa (
Řím 16,12), Persida, matka Rufa, o níž Pavel říká: ?která je zároveň i matkou mou? (srv.
Řím 16,12-13) a nezapomeňme na manžele Prisku a Akvilu (
Řím 16,3; 1
Kor 19,19; 2
Tim 4,19). Z této dlouhé řady spolupracovníků a spolupracovnic svatého Pavla se dnes budeme zaobírat třemi osobami, které plnily zvlášť významnou roli v počátcích evangelizace: Barnabášem, Silvánem a Apollem.
Barnabáš znamená ?syn útěchy? (Sk 4,36) nebo ?syn povzbuzení? a je to jméno židovského levity, který se narodil na Kypru a usadil v Jeruzalémě. Byl jedním z prvních, kteří přijali křesťanství po zmrtvýchvstání Páně. S obrovskou velkodušností prodal pole, které vlastnil, a výtěžek odevzdal Apoštolům na potřeby Církve (srv. Sk 4,37). On to byl, kdo se zaručil za konverzi Šavla u křesťanské komunity v Jeruzalémě, která bývalému pronásledovateli nedůvěřovala (srv. Sk 9,27). Ze syrské Antiochie se Barnabáš vydal za Pavlem do Tarsu, který tam pobýval; strávil tam s ním celý rok a věnoval se evangelizaci ve městě, kde Církev znala Barnabáše jako proroka a učitele (srv. Sk 13,1). Barnabáš tak při prvních konverzích pohanů pochopil, že nastala chvíle i pro Šavla, který žil v ústraní ve svém městě Tarsu. Vydal se ho tam hledat. A tak v tomto důležitém okamžiku jakoby vrátil Pavla Církvi; daroval jí v tomto smyslu znovu Apoštola národů. Z antiošské Církve byl Barnabáš poslán na misie spolu s Pavlem, aby vykonali cestu, která bývá nazývána první Apoštolovou misijní cestou. Ve skutečnosti však šlo o Barnabášovu misijní cestu, protože odpovědnost byla svěřena jemu, a Pavel se k němu přidal jako spolupracovník. Prošli Kypr a jižní část Anatólie, dnešní Turecko s městy Attalia, Perge, Antiochie Pisidská, Ikónia, Lystra a Derbe (srv. Sk 13-14). Spolu s Pavlem se pak odebrali na takzvaný Jeruzalémský sněm, kde po hlubokém zkoumání otázky, Apoštolové a Starší rozhodli odstranit z křesťanské identity praxi obřízky (srv. Sk 15,1-35). Pouze takto nakonec Církev oficiálně umožnila vznik Církve z pohanů, Církev bez obřízky: jsme Abramovy děti prostě jen vírou v Krista.
Oba, Pavel a Barnabáš, se pak na začátku druhé misijní cesty dostali do sporu, protože Barnabáš měl v úmyslu vzít si jako společníka Jana Marka, zatímco Pavel nechtěl, neboť se jednalo o mladíka, který se neúčastnil jejich předcházející cesty (srv. Sk 13, 13; 15, 36-40). Tedy i mezi svatými existují spory, neshody a kontroverze. A to se mi jeví jako velice potěšující, protože vidíme, že ani svatí ?nespadli z nebe?. Jsou to lidé jako my, kteří mají někdy složité problémy, i hříchy. Svatost nespočívá v tom, že se nikdy nechybuje, nehřeší. Svatost roste ve schopnosti konverze, obrácení a lítosti, ochotě začít znovu a zejména ve schopnosti smířit se a odpustit. A tak i Pavel, který byl ve vztahu k Markovi poněkud příkrý a zahořklý se nakonec znovu ocitá v jeho společnosti. V posledních listech svatého Pavla: listu Filemónovi a ve druhém listu Timotejovi nazývá autor právě Marka ?svým spolupracovníkem?. Nejde tedy o to nikdy nechybit, ale o schopnost smířit se a odpustit. Ta nás činí svatými. A všichni se touto cestou svatosti můžeme vydat. Barnabáš se tedy spolu Janem Markem vydal kolem roku 49 na Kypr (srv. Sk 15,39). Od té chvíle se jeho stopa ztrácí. Tertulián mu připisuje autorství Listu Židům, což nepostrádá určitou pravděpodobnost, protože Barnabáš jako příslušník kmene Levi mohl mít zájem o téma kněžství. A List Židům nám mimořádným způsobem interpretuje Ježíšovo kněžství.
Dalším Pavlovým druhem byl Sila, což je pořečtěné hebrejské jméno (patrně šeal, ?žádat, vzývat?, což je stejný kořen jako ve jménu ?Šavel?), z něhož je také latinizovaná forma Silván. Jméno Sila se vyskytuje pouze ve Skucích apoštolských, zatímco jméno Silván se objevuje ve všech pavlovských listech. Byl to Jeruzalémský žid, jeden z prvních křesťanů, který se v tamější Církvi těšil velké úctě (srv. Sk 15,22) a byl považován za proroka (srv. Sk 15,32). Byl pověřen předat ?bratřím v Antiochii, Sýrii a Cilicii? (Sk 15,23) rozhodnutí přijatá na Jeruzalémském sněmu a vysvětlit je. Je zřejmé, že byl pokládán za schopného plnit roli jakéhosi prostředníka mezi Jeruzalémem a Antiochií, mezi žido-křesťany a křesťany z pohanství, a posloužit tak jednotě Církve v růzností ritů a původů. Když se Pavel oddělil od Barnabáše stal se právě Sila jeho novým společníkem na cestách (srv. Sk 15,40). Spolu s Pavlem dorazili do Makedonie (měst Filip, Soluň a Berea), kde zůstal, zatímco Pavel pokračoval do Atén a pak do Korintu. Sila jej dostihl v Korintu, kde spolupracoval při hlásání evangelia. Ve druhém listu, který Pavel adresoval tamější Církvi se totiž mluví o ?Ježíši Kristu, kterého jsme u vás hlásali já, Silván a Timotej? (2 Tim 1,19). To vysvětluje, proč se Silván vedle Pavla a Timoteje objevuje také jako spolu odesilatel dvou listů Soluňanům. To považuji rovněž za důležité. Pavel nejedná jako ?sólista?, jako pouhý individualista, ale společně s těmito spolupracovníky jako ?my? Církev. Toto Pavlovo ?já? tedy není izolovaným ?já?, ale ?já?, které je vsazeno do ?my? Církve, do ?my? apoštolské víry. Silván je nakonec zmíněn také v prvním listě Petrově, kde čteme: ?Píšu vám prostřednictvím Silvána, kterého pokládám za věrného bratra? (5,12). Vidíme tak i společenství Apoštolů. Silván slouží Pavlovi a slouží Petrovi, protože Církev je jedna a misijní poselství je jediné.
Třetí Pavlův druh, kterého si chceme připomenout, se nazývá Apollo, což je pravděpodobně zkratka Apollonia nebo Apollodora. Přestože se jedná o jméno pohanského původu, byl to horlivý žid z egyptské Alexandrie. Lukáš o něm v knize Skutků říká, že je ?dobrý řečník, výborně se vyzná v Písmu a je plný nadšení? (18,24-25). Apollův vstup na scénu prvotní evangelizace nastává ve městě Efez, kam se vydal kázat a kde měl to štěstí, že potkal křesťanské manžele Prisku a Akvilu (srv. Sk 18,26), kteří jej přivedli k plnému poznání ?Boží nauky? (srv. Sk 18,26). Z Efezu odešel do Akáje a potom do Korintu, kam dorazil za pomoci dopisu křesťanů z Efezu, kteří Korinťanům doporučili, aby ho přijali. V Korintu, jak píše Lukáš, ?prokázal vynikající služby věřícím, neboť pádně usvědčoval židy a veřejně jim dokazoval z Písma, že Ježíš je Mesiáš? (Sk 18,27-28), Kristus. Jeho úspěch v tomto městě se však vyvinul problematicky, neboť se tam někteří členové tamější Církve, okouzlení jeho výřečností, postavili proti ostatním (srv. 1 Kor 1,12; 3,4-6; 4,6). Pavel v prvním listě Korinťanům oceňuje Apollovo působení, ale vyčítá Korinťanům, že zraňují Kristovo Tělo, když se rozdělují na frakce stojící proti sobě. Z celé této záležitosti Pavel vyvozuje důležité poučení, když říká ? já i Apollo jsme jen diakonoi, tzn. pouzí služebníci, kteří vás přivedli k víře (srv. 1 Kor 16,12). Další zprávy o něm nemáme, ačkoli někteří badatelé se domnívají, že i on je možným autorem listu Židům, který naopak Tertulián připisuje Barnabášovi.
Všichni tito tři mužové září na nebi svědků Evangelia spíše svými společnými rysy než charakteristikou, která by byla vlastní každému zvlášť. Kromě svého židovského původu je společná jejich oddanost Ježíši Kristu a Evangeliu, spolu se skutečností, že byli všichni tři spolupracovníky apoštola Pavla. V této prvotní evangelizační misii nalezli smysl svého života a jako takoví stojí před námi jako zářivé vzory nezištnosti a velkodušnosti. A nakonec promysleme ještě jednou onu větu svatého Pavla: ať Apollo nebo já, všichni jsme Ježíšovými služebníky, každý svým způsobem, protože Bůh dává vzrůst. Tato slova platí pro všechny také dnes, ať pro papeže či kardinály, biskupy, kněze, laiky. Všichni jsme pokornými Ježíšovými služebníky. Sloužíme Ježíši, nakolik můžeme, podle našich darů, a prosíme Boha, aby dal dnes vzrůst svému Evangeliu, své Církvi.
Přeložil Milan Glaser
Další články z podrubriky Generální audience
odeslat článek
vytisknout článek
