RadioVaticana.va

   20. 8. 2017

RSS  RSS zpráv  Podcast denní­ch pořadů       

Hlavní­ stránka

Zprávy

Svatý otec

Publicistika

Rozhovory

Homilie

Seriály

Speciály

Zvukový archiv

Denní programy


Redakce

Program

Frekvence

Fotogalerie

Technika

Historie

Kontakty


Anketa

Sleduji zprávy Vatikánského rozhlasu?

Poslechem na Rádiu Proglas.3158
Poslechem z webových stránek.2082
Četbou textů na webových stránkách.3770
Poslechem i četbou.2153


O webu

Rozhovory online

Rozšířené hledání­

Odkazy


Zasílání­ novinek

Nejčtenější­

Herman van Rompuy komentoval papežovo rozhodnutí stran eutanázie

Kardinál Sarah: Křesťanské rodiny předvojem vzpoury proti nové diktatuře egoismu

Diskrétní podmanivost nevládních organizací




Eeská provincie Tovaryšstva Ježíšova

Res Claritatis

Vysokoškolské katolické hnutí Eeská republika

Pastorace na webu



Katolik.cz

KTF UK

Stránky pro animátory senioru

Návštěva papeže v České republice





 
Seriály

 Baziliky, chrámy a kostelíky města Říma 

17.6.2006 

Kostel sv. Felicity

Johana Bronková

Dnešní pokračování našeho pořadu nás zavede hluboko ke kořenům křesťanského Říma, do jeho podhoubí, do dob, kdy víra byla skryta v hliněných nádobách vypálených věrností až za hrob. Statečné činy těchto předků naší víry přecházely z úst do úst, lecco se do nich přimíchalo a lecco se jistě ztratilo, ale paměť na ně stráží právě onen poklad, který se díky nim, nádobám křehkým ? jako my ? ale pevným, neobrátil vniveč. Vypravíme se do jednoho z nejstarších kostelíků věčného města, ke sv. Felicitě v ruinách Neronova Zlatého Domu.

Domus Aurea, Zlatý Dům, si dal Nero postavit po strašlivém požáru, který v roce 64 zničil deset z celkem čtrnácti římských čtvrtí. Nové císařské sídlo zabralo téměř celý tehdejší střed města. Na ploše 80-ti hektarů mezi Palatinem, Eskvilinem, Oppiem a Celiem zmizely veřejné budovy a domy a všechno mělo být napříště císařským majetkem. Uprostřed rezidence vzniklo dokonce jezero, a nad ním se tyčila pětatřicetimetrová bronzová socha Nerona na podstavci vysokém dalších deset metrů. ?Řím je už jen jedním domem? ? říkalo se ironicky mezi lidmi. Není divu, že po smrti megalomanského císaře, se nastupující fláviovská dynastie hleděla zbavit všech památek na Neronovo samolibé šílenství. Brzy po něm zbyl jen název amfiteátru, který se začal stavět na místě někdejšího ?stagnum Neronis? Neronova jezera ? totiž Koloseum, podle již zmíněné kolosální sochy, zobrazující Nerona jako boha slunce. Ani vznosné dílo architektů Severa a Celera na pahorku Oppiu nepřesvědčilo císaře Trajána k zachování sídla nechvalně proslulého předchůdce. A tak v roce 104, pouhých čtyřicet let po tom, co byl Řím spálen snad dokonce na císařský rozkaz, dal Traján neronův palác zasypat a nad ním postavil veřejné lázně.

Některé prostory v západní výše položené části paláce ale unikly zasypání za Trajána. V jednom najdeme dodnes kostelík zasvěcený sv. Felicitě. Původně byl asi součástí obytného domu, přeměněného snad na domus ecclesie, místo kultu, jak tomu nasvědčuje řada nápisů odkrytých archeology a datovaných hluboko před páté století. Výzdoba objevena na začátku XIX. století dovolila badatelům určit čas vzniku tohoto kostelíka mezi IV. a VIII. století, tedy do doby po Konstantinovu míru, kdy vznikalo také Passio, vyprávění o mučednické smrti sv. Felicity a jejích synů.

Kdo byla sv. Felicita uctívaná v kostelíku nad Koloseem? Většina badatelů se domnívá, že nejde o tutéž ženu, kterou si připomínáme spolu s Perpetuou v římském kánonu (ztotožňuje je Burkitt). Podle velmi raného passia ze 4. století byla Felicita římskou matrónou, bohatou vdovou, která podstoupila mučednickou smrt spolu se svými sedmi syny za vlády Antonia Pia v roce 150. Prastarý seznamů světců, martyrologium Hieronymianum, zmiňuje Felicitu u data 23. listopadu, a jako místo pohřbu uvádí Maximiovy katakomby při Via Salaria.

Jak už jsme řekli, podle nejstarších záznamů byla Felicita bohatou vdovou a matkou sedmi synů. Pohanští kněží na ni donesli, že neobětuje správným bohům a tehdejší prefekt města Říma si Felicitu zavolal k osobnímu výslechu. Statečnou Římanku však nezlomil. Proto dal předvolat na Martovo fórum také jejích sedm synů ? Januaria, Felixe, Filipa, Silana, Alexandra, Vitala a Marziala. Ani ti však povzbuzováni svou matkou neslevili ze své víry a po nejrůznějších torturách přijali korunu mučedníků.

Navzdory velmi rané dataci passia ? už do roku 370 ? jde o příběh pro zběhlého hagiografa na první pohled podezřelý. Následuje totiž věrně biblický příběh bratří Makabejských, který se opakuje také v legendě o sv. Sinforose a jejích synech. Navíc se ukázalo, že jména Felicitiných synů zaznamenává Depositio Martyrum u data 10. července, ovšem bez jakýchkoliv zmínek o jejich příbuzenských vztazích. Passio mluví také o čtyřech soudcích, kteří měli rozhodnout o mučednické smrti sedmi Felicitiných synů. V jejich počtu se odráží zpráva o čtyřech různých místech jejich pohřbu. To ovšem nic nemění na tom, že úcta ke svaté Felicitě je velmi starého data.
Dosvědčuje to také zpráva o papeži Bonifáci I. (418-422), který se uchýlil do blízkosti Felicitina hrobu v době eulaliova schismatu ? a jak se dozvídáme z Liber Pontificalis (I, 227, 229), přičítal přímluvě této mučednice také jeho ukončení. Jako projev vděčnosti pak postavil na začátku 20. let 5. století baziliku ke cti sv. Felicity.

Náš kostelík u někdejších Trajánových lázní nad Koloseem byl objeven v roce 1812. Jak nasvědčoval tehdy dobře zachovaný nápis sv. Felicita v něm byla uctívána jako ochránkyně římských žen: Felicitas cultrix Romanarum. Jednoduchý prostor nad obdélným půdorysem datují archeologové bez váhání ještě do neronovy epochy, a na oltářní stěně se tehdy nacházely velmi dobře zachované malby z 5. či 6. století. Uprostřed stála Felicita s dlaněmi obrácenými k nebesům v postoji orantky, s kruhovým nimbem kolem hlavy a po jejích stranách sedm menších mužských postav. Zatímco Felicitiny synové svírají mučednické věnce v rukou, jejich matku se chystá korunovat mučednickou korunou sám Kristus. Nad nimi pak je vymalováno dvanáct beránků vycházejících z Betléma a Jeruzaléma a směřujících k apokalyptickému beránkovi s křížovou svatozáří uprostřed. Po stranách doplňovaly scénu dvě menší figury ? žalářníci s holí a s klíčemi. Proto se mnozí domnívají, že kostelík měl zachovat památku na místo, kde byli mučedníci vězněni před popravou.

Malby v první chvíli velmi dobře čitelné, včetně nápisů nenechávajících pochyb o identifikaci zobrazených postav, naneštěstí nesnesly změnu a velmi brzy zmizeli. Jak se domnívají odborníci, zřejmě proto, že tempera byla nanesena bez předchozí přípravy na omítku ještě z neronovy doby. Dnes je badatelé zkoumají pouze na základě tehdy pořízených kreseb. Jejich ikonografii ale potvrdil v roce 1883 další nález téměř identických i když o tři stoleti pozdějších maleb v podzemní aule Maximových katakomb na via Salaria, vybudované již zmíněným papežem Bonifácem I.
Posmrtný osud sdílela sv. Felicita s mnoha dalšími raněkřesťanskými svědky víry. V IX. století dal papež Lev III. její relikvie vyzvednout z katakomb a uloženy byly za městskými hradbami, v kostele sv. Zuzany.

Další články z podrubriky Baziliky, chrámy a kostelíky města Říma

 odeslat článek     vytisknout článek


Hlavní­ stránka | Zprávy | Svatý otec | Publicistika | Rozhovory | Homilie | Seriály | Speciály | Zvukový archiv | Denní programy
Redakce | Frekvence | Fotogalerie


Copyright © 2003-2017 Česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@vatiradio.va.
Administrace: Česká sekce Vatikánského rozhlasu. Technická realizace: Pavel Brestovský.

 
Záznam aktuálního pořadu ve formátu MP3  

Kanál Vatikánského rozhlasu na YouTube  

Archív denních pořadů ve formátu Real Audio  
Baziliky, chrámy a kostelíky města Říma


Cyklus vzdělávacích pořadů Vatikánského rozhlasu Baziliky, chrámy a kostelíky města Říma popisuje historii, vývoj a současný stav sakrálních památek "Věčného města". Autorkou cyklu je Johana Bronková (*1973). Studovala dějiny umění, filosofii a dálkově teologii UK v Praze. V letním semestru 1997 byla na studijního pobytu na římské universitě La Sapienza. V roce 1999 nastoupila jako interní doktorandka Ústavu pro dějiny umění FFUK. Ve školním roce 2000-2001 učila dějiny umění na Týnské škole v Praze. Následující rok pokračovala - díky stipendiu Alfreda Badera - ve studiu v Římě. Nyní pracuje jako redaktorka Vatikánského rozhlasu a dokončuje svou disertační práci.
Jiné seriály
Víra a rozum

Čeští teologové 50. let 20. století

Kardinál Beran vzpomíná - archivní záznam rozhovoru

Ze zápisníku diplomata

Konzervativní hodnoty v politice

Společné dědictví aneb Židovské kořeny eucharistie

Postní zamyšlení

Cesta do Compostely

Postní zastavení

O Kompendiu sociálního učení církve

Víra je ze slyšení

Svatí římského kánonu

O poutích a putování - Česká zastavení ve Svaté zemi

Koncilní teolog vzpomíná...

 Nově na webu
Svatý otec: Přemáhat nevěru v Boha i lhostejnost vůči bratřím

Publicistika (Komentáře "Církev a svět"): Věřit v dějiny spásy

Publicistika (Reportáže, reflexe, sloupky): Rehabilitace křesťanské psychologie

Rozhovory: Všechno závisí na víře

Homilie: O Crux, Ave Spes Unica

Archiv zpráv srpen 17
 123456
78910111213
14151617181920
21222324252627
28293031   

Starší zprávy >

Náš tip

Adolescence není patologie

Potřebujeme tvůrce pokoje, nikoli provokatéry konfliktů

Růst víry v kněžském životě