23. 2. 2017

RSS  RSS zpráv  Podcast denních pořadů       

Hlavní stránka

Zprávy

Svatý otec

Publicistika

Rozhovory

Homilie

Seriály

Speciály

Zvukový archiv

Denní programy


Redakce

Program

Frekvence

Fotogalerie

Technika

Historie

Kontakty


Anketa

Sleduji zprávy Vatikánského rozhlasu?

Poslechem na Rádiu Proglas.2335
Poslechem z webových stránek.1496
Četbou textů na webových stránkách.2736
Poslechem i četbou.1580


O webu

Rozhovory online

Rozšířené hledání

Odkazy


Zasílání novinek
Váš e-mail:

Nejčtenější

Evropský parlament zřídil mezinárodní fond na financování potratů

Modlitba za mír není formalita

O zfilmovaném Mlčení




Česká provincie Tovaryšstva Ježíšova

Res Claritatis

Vysokoškolské katolické hnutí Česká republika

Pastorace na webu



Katolik.cz

KTF UK

Stránky pro animátory seniorů

Návštěva papeže v České republice





 
Seriály

 Ze zápisníku diplomata 

27.4.2006 

Tatínku, co je to závist?

Pavel Jajtner

Píše se rok 1996. Park zámku Schönbrunn ve Vídni. Můj šestiletý syn Honzík se mě na procházce ptá: "Tati, a co to je vlastně závist?".

To není snadná otázka - jak už to u dětí, které začínají objevovat ten druhý - nehmotný - svět, bývá. Přemýšlím, jak bych mu význam onoho abstraktního slova vysvětlil a tu mě napadá povědět mu příběh. Vím, že příběhy miluje a dychtí po nich, každý večer musí mít svou pohádku, a když mu ji má žena nebo já povíme, žadoní o další. A povídám mu příběh o Sněhurce a zlé královně. A on naslouchá s otevřenou pusou. Až příběh skončí - šťastně - jak jinak - budeme oba o něco bohatší, já o radost, kterou má člověk vždycky, když pomáhá druhým objevovat krásy světa, zvlášť svým vlastním dětem, on bude navždy vědět, co znamená závist a bude si pamatovat tento příběh do konce svého života tak, jako já si pamatuji příběhy, které mi vyprávěla moje maminka.
Nevím, kolik divů světa bych napočítal, ale příběh bude vždycky mezi nimi. Léta jsem pouze tušil, jakou má příběh hodnotu. To proto, že vše, co má takovou hodnotu, že se nedá vyjádřit ani všemi slovy světa, ani všemi jeho poklady, přijímáme jako samozřejmost. Jako zdraví, které užíváme, aniž známe jeho hodnotu, kterou dokážeme plně ocenit až tehdy, když jsme je ztratili. Teď už vím, že příběh je jedním z největších divů světa. Je to stejný zázrak, jako život sám.

Jednotlivý životní osud je vždy jedinečným příběhem. A příběh je to, co zajímá lidi ze všeho nejvíce. Jeho síla spočívá v tom, že je obrazem, ilustrací. Moc obrazu je větší, než moc tisíců slov. Tak příběh, který se skutečně stal, ač sám utkán ze slov, není pouhým součtem těchto slov, ale je jejich násobkem. Příběhy jiných se stávají součástí našich vlastních příběhů, protože vždy obsahují nějakou pravdu a předmět zamyšlení. Milujeme příběhy, protože je můžeme porovnávat s tím, co jsme sami zažili a protože je sami můžeme domýšlet, dotvářet a psát dál.

Každý člověk má svůj příběh. A jeho příběh je vlastně to nejcennější, co má. Těžko totiž může poznání nějakého člověka přesáhnout to, co už lidstvo jako poznání drží, to, co je někde na světě v nějaké knize napsáno. Ale ne tak příběh. Každý lidský osud je neopakovatelným příběhem, tak, jako život sám. Milión osudů je milión jedinečných příběhů, z nichž žádný se neopakuje. I když se sobě mohou podobat, nikdy nejsou stejné.

Lidský život je pomíjivé mihnutí se na této nemocné kuličce. Člověk se celý život něco učí, těžce dobývá nové a nové poznání a získává nové zkušenosti. Jednoho dne, po všem tom pachtění, se cosi stane a stroj našeho těla, tisíckrát složitější než kterýkoliv stroj sestavený a vymyšlený člověkem, se zastaví, miliardy buněk přestanou spolupracovat a složité sloučeniny se začnou rozkládat. Co by byl člověk, pokud by byl pouze shlukem buněk a tkání? Ale, jak věříme, člověk je víc a je tudíž velká škoda, že většina prostých lidských příběhů zůstává nám ostatním utajena. Protože nikdy nebyly napsány, nikdy se s nimi nemohlo potkat víc lidí. Kromě těch, kterým byly vyprávěny, nebo kteří je spoluprožívali.

Nejdokonalejší příběhy vždycky přináší život sám. Nejbujnější fantazie bledne při konfrontaci s příběhy, které přinesl život. Nejkrásnější příběhy nelze vymyslet. Nejkrásnější příběhy se musely stát. Proto nás tak oslovuje Starý zákon i Evangelia. Proto nejvíce milujeme ty autory, kteří píší své příběhy, takové, jejichž hloubka, síla a krása spočívá v tom, že se skutečně staly. Teprve poté, co jsem hodně čítal Pagnola, Saroyana, Exupéryho, ale i Němcovou, Baara nebo Čapka, jsem pochopil, že právě v těch nejprostších příbězích je ukryta největší krása a síla.

O co bychom byli jako lidé a jako lidstvo chudší, kdybychom neznali příběhy dánského prince Hamleta nebo Othellův příběh lásky a žárlivosti, důvěřivosti a podlosti, věrnosti a zrady? O co více chyb bychom museli učinit, kdybychom neznali příběhy českého Honzy či chytré horákyně?
Milujeme příběhy a ta láska se rodí s našimi prvními krůčky batolete a s našimi prvními slůvky človíčka konfrontovaného s divem žití. O tom, co je statečnost, věrnost, láska, nenávist, lakota a zrada nejlépe vypráví příběh. Kdo zná příběh Robinsona Crusoea z Yorku, bude celý život chápat nezbytnost úcty k rodičům, trýzeň samoty a dobrodiní společenství. Omračující Micheangelova freska Posledního soudu v Sixtinské kapli je příběh. A není pochyb o tom, že vůbec ten nejdůležitější.

Není nic, co by mělo pro člověka větší význam než příběh. Naučit se řemeslu, vystudovat školu - to vše jsou příběhy. Milujeme příběhy, protože jsou součástí naší existence a sama naše existence není nic jiného než příběh. Osudy miliónů neznámých nás nezaujmou a nedojmou tak, jako jeden jediný konkrétní lidský osud. Utrpení a smrt, štěstí a láska blízkého člověka nás zajímá, dojímá, bolí i těší mnohem víc než utrpení a smrt, štěstí a láska člověka vzdáleného, cizího, protože člověk blízký patří do našeho příběhu a my jsme součástí jeho příběhu.

Skrze literaturu, film a divadlo si osvojujeme příběhy vzdálených a cizích lidí, stáváme se součástí těchto příběhů a tyto příběhy se stávají součástí nás samých.
Skrze příběhy se stáváme přáteli hrdinů těchto příběhů a náš svět se tak rozšiřuje a obohacuje.

Další články z podrubriky Ze zápisníku diplomata

 odeslat článek     vytisknout článek


Hlavní stránka | Zprávy | Svatý otec | Publicistika | Rozhovory | Homilie | Seriály | Speciály | Zvukový archiv | Denní programy
Redakce | Frekvence | Fotogalerie


Copyright © 2003-2017 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@vatiradio.va.
Administrace: česká sekce Vatikánského rozhlasu. Technická realizace: Pavel Brestovský.

 
Záznam aktuálního poradu ve formátu MP3  

Český kanál Rádia Vaticán na You Tube  

Archív denních pořadů ve formátu Real Audio  
Ze zápisníku diplomata


Každý poslední čtvrtek v měsíci mohou naši posluchači vyslechnout příspěvek z cyklu velvyslance ČR ve Vatikánu Pavla Jajtnera, který volně navazuje na cyklus "Konzervativní hodnoty v politice".
Jiné seriály
Víra a rozum

Baziliky, chrámy a kostelíky města Říma

Čeští teologové 50. let 20. století

Kardinál Beran vzpomíná - archivní záznam rozhovoru

Konzervativní hodnoty v politice

Společné dědictví aneb Židovské kořeny eucharistie

Postní zamyšlení

Cesta do Compostely

Postní zastavení

O Kompendiu sociálního učení církve

Víra je ze slyšení

Svatí římského kánonu

O poutích a putování - Česká zastavení ve Svaté zemi

Koncilní teolog vzpomíná...

 Nově na webu
Svatý otec: Křesťanská naděje – V naději poznáváme, že jsme všichni spaseni

Publicistika (Komentáře "Církev a svět"): O zfilmovaném Mlčení

Publicistika (Reportáže, reflexe, sloupky): Podle Amoris laetitia znovusezdaní ke svátostem pod dvěma podmínkami

Rozhovory: Papež interpretuje biskupy, nikoliv biskupové papeže

Homilie: Cyklus homilií dočasně přerušen

Archiv zpráv únor 17
  12345
6789101112
13141516171819
20212223242526
2728     

Starší zprávy >

Náš tip

Milosrdenství vyžaduje statečnost, vzdorujme teroru láskou

Co jsou jezuité?

Svět je unaven lživými nadšenci