RadioVaticana.va

   24. 11. 2017

RSS  RSS zpráv  Podcast denní­ch pořadů       

Hlavní­ stránka

Zprávy

Svatý otec

Publicistika

Rozhovory

Homilie

Seriály

Speciály

Zvukový archiv

Denní programy


Redakce

Program

Frekvence

Fotogalerie

Technika

Historie

Kontakty


Anketa

Sleduji zprávy Vatikánského rozhlasu?

Poslechem na Rádiu Proglas.3662
Poslechem z webových stránek.2350
Četbou textů na webových stránkách.4148
Poslechem i četbou.2443


O webu

Rozhovory online

Rozšířené hledání­

Odkazy


Zasílání­ novinek

Nejčtenější­

Krása smrti je v setkání s Pánem

V adventu nový (francouzský) Otče náš

Proti kulturní a duchovní kolonizaci je jediný lék - mučednictví




Eeská provincie Tovaryšstva Ježíšova

Res Claritatis

Vysokoškolské katolické hnutí Eeská republika

Pastorace na webu



Katolik.cz

KTF UK

Stránky pro animátory senioru

Návštěva papeže v České republice





 
Rozhovory

  

25.10.2017 

Zpočátku mne iritovalo, že chybí pokání

Říká kardinál Koch o vzpomínce na 500 let reformace

Česká sekce RV

Kardinála Kurta Kocha, který ve Vatikánu zodpovídá za ekumenismus, zpočátku připomínka 500. výročí reformace v Německu poněkud podráždila. Vždy totiž tvrdil, že obdobná výročí vyžadují také pokání kvůli následným krutým náboženským válkám, říká v rozhovoru pro německou redakci Vatikánského rozhlasu.

Dějiny katolicko- evangelického sbližování – až na některé výjimky, jako třeba lübečtí mučedníci – začaly druhým Vatikánským koncilem. Vedl luterský rok v dalšímu přiblížení, anebo naopak existující rozdíly výrazněji vystoupily na povrch?

„Vůbec první dialog, který katolická církev bezprostředně po druhém Vatikánském koncilu navázala, byl se Světovým luterským svazem. Nepřipomínáme si proto pouze 500 let reformace, nýbrž také půlstoletí ekumenického dialogu, kde, myslím, můžeme jmenovat dva hlavní body – za prvé Společné prohlášení k učení o ospravedlnění, ohlášené 31. října 1990 v Augšpurku, a za druhé velkou lutersko-katolickou připomínka reformace ve švédském Lundu. Lze říci, že obě tyto události tvoří milníky v ekumenickém sbližování katolíků s luterány. Především nynější společné reformační jubileum, při kterém na jedné straně vystoupili předseda a generální sekretář Světového luterského svazu a na druhé papež František, je velmi pozitivní znamení.“

Na zahájení vzpomínkového roku papež František odcestoval do švédského Lundu a tam – 31. října 2016 – podepsal spolu s předsedou Světové luterské federace, Reverendem Munibem Younanem, společné prohlášení. Mluví se v něm o společném nasazení křesťanů obou vyznání pro chudé, uprchlíky, životní prostředí, proti extrémismu a na podporu spravedlnosti. Nedělají to už křestané tak jako tak? Předcházely tu ekumenické skutky ekumenickým deklaracím?

„V Lundu ale došlo ke dvěma událostem – jednak to byla ekumenická bohoslužba, při které se hlavně vzpomínalo na reformaci, a pak setkání na stadionu v Malmö, abychom ukázali, že máme společně vydávat svědectví. A to zcela podle zásad papeže Františka, který neustále opakuje, že máme dělat trojí – společně jít, společně se modlit a spolupracovat. V tomto smyslu se skutečně už mnohé dělá, ale Malmö tu dodalo nové impulsy k tomu, abychom vycházeli ze své společné víry a angažovali se pro lidi, především marginalizované a chudé.“

Prohlášení z Malmö zmiňuje „společné přijímání eucharistie u jednoho stolu“, které má být „cílem našich ekumenických snah“. Projevuje se v tomto jasně formulovaném cíli něco nového?

„To, že bychom měli mít možnost přistupovat ke společnému stolu, není nic nového, nýbrž je to cíl ekumeny. Otázkou je, čeho všeho musí být dosaženo, aby se k tomuto cíli dospělo. Bylo proto důležitým impulsem opětovně připomenout, že nejsme v normální situaci, pokud jako pokřtění křesťané nemůžeme společně slavit eucharistii. Potom jsem také navrhl, že bychom se po společném prohlášení k učení o ospravedlnění a společné připomínce reformace měli ubírat k novému společnému prohlášení o církvi, eucharistii a úřadu. Tento návrh se setkal s velmi pozitivní odezvou – především národní lutersko-katolický dialog ve Finsku se tímto dokumentem intenzívně zabývá. Národní dialog v Americe už zveřejnil dokument na toto téma nazvaný „Prohlášení na cestě – církev, úřad a eucharistie“ („Declaration on the way – church, ministry and eucharist“), který vyvolal kladný ohlas. Dospět ke konsenzu o tom, co je církev, eucharistie a úřad, by byl velmi důležitý krok k tomu, abychom pak mohli dosáhnout onoho cíle společné eucharistické slavnosti.“

Jak dlouho by to mohlo trvat?

„Nejsem prorok, jasnovidec a futurolog! V ekumenických vztazích jsem vždy obezřetný. Nemůžeme rozhodovat sami, nýbrž musíme stále brát ohled na partnera. Pro mne je po letošní připomínce reformace důležitým horizontem rok 2030, kdy uplyne 500 let od augšpurského říšského sněmu a sepsání Confessio Augustana, Augšpurského vyznání, což není rozkolný, nýbrž sjednocující dokument. Chtěl ukázat, že sdílí víru katolíků, což se tehdy bohužel nepodařilo, protože celá věc ztroskotala. Řekl bych ale, že luteráni a katolíci si nikdy nebyli tak těsně nablízku jako v Augšpurku. Tato připomínka by podle mého názoru měla být horizontem, ke kterému bychom měli směřovat s novými závaznými kroky.“

Vraťme se v čase zpět – papež Benedikt XVI. při své návštěvě Erfurtu v roce 2011 výslovně chválil Lutherovo hledání milosrdného Boha. Jak zpětně hodnotíte toto doznání, které poté otevřelo cestu k novému katolickému vnímání Luthera, jež se předtím zdála být uzavřená?

„Zmíněné vyjádření papeže Benedikta vyvolalo mnohé reakce. Nedávno jsem na toto téma slyšel přednášku o tom, jak může být Lutherovo poselství ještě dnes aktuální. Ono sympozium, které se konalo v Bensbergu (v kolínské arcidiecézi), rezonovalo s Benediktem XVI., který tehdy ocenil nejenom Lutherovo zanícení hledání Boha, ale také jeho christocentrismus. Luther totiž nehledal ledajakého Boha, nýbrž onoho Boha, který ukázal svůj zcela konkrétní obraz v Ježíši Kristu. Papež Benedikt z toho tehdy vyvodil, že nejdůležitější úloha, kterou dnes v ekumeně máme, je dosvědčovat žijícího Boha v dnešních sekularizovaných společnostech.“

Dalším mezníkem luterského roku byla letos v lednu návštěva delegace Evangelické církve Německa v Římě. Co přinesla?

„Z mého pohledu bylo pozitivní, že tam bylo hodně mladých lidí a že to byla ekumenická pouť pod titulem „S Lutherem za papežem“. Papežská audience měla kladnou odezvu a přinesla mnohé plody. Myslím tedy, že to byla pěkná a veskrze přínosná akce.“

Jak z hlediska svého úřadu hodnotíte silné stránky vzpomínkového roku na luterské straně a kde se naopak dalo očekávat víc?

„Na samém počátku jsem byl v Německu dost podrážděný – vždy jsem totiž tvrdil, že připomínka reformace musí mít tři hlavní body: Za prvé vděčnost za vše, co jsme společně objevili jako společné. Ale také pokání – Luther nechtěl založil novou církev, ale obnovit stávající. Nicméně nedošlo k obnově církve, nýbrž ke vzniku nové církve a návazně pak k ukrutným náboženským válkám, za které bychom se měli kát. Třetím bodem je naděje, že připomínka na reformaci podnítí nové budoucí kroky. Na začátku mi trochu dělalo starosti, že onen aspekt pokání se nebere vážně. Velmi mne to iritovalo, protože hned první Lutherova teze vyzývá k pokání, které má naplňovat celý život věřícího. Pak jsem ale sledoval, jak se vše vyvíjí, a to až ke společné kající a smírné bohoslužbě v Hildesheimu v březnu tohoto roku, kterou jsem považoval za vysoce prospěšnou a také velmi krásnou událost. Co se týče silných stránek, je třeba zmínit snahu evangelické církve nestavět do středu Martina Luthera, nýbrž pojmout připomínku reformace jako oslavu Krista, který je nám společný, na což také Luther naléhal. To mne velmi potěšilo a vnímám to jako nejlepší pojetí společné vzpomínky na reformaci. Na světové rovině funguje výborná spolupráce se Světovým luterským svazem, která je velmi přínosná. Účastnil jsem se jeho plenárního zasedání v Namibii a byla tam hmatatelná touha po dalším pokračování v budoucnosti právě na základě připomínky reformace.“

Pro vnitroevangelickou ekumenu je klíčovým pojmem „jednota ve smířené různosti“. V čem spatřujete meze takového vzorce pro evangelicko-katolicko ekumenické vztahy?

„Potíž je v tom, že všichni tento pojem používají, ale nerozumí jím totéž. Na jedné straně existuje tendence tvrdit, že „jednota ve smířené různosti“ popisuje dnešní situaci. Jsme různí, máme takoví zůstat, ale už v jednotě, takže se kvůli tomu musíme už jen navzájem uznat a slavit eucharistii. Katolické hledisko je ale jiné – „jednota ve smířené různosti“ popisuje úkol, který před námi stojí a spočívá ve zpracování vzájemných historických rozdílů natolik, aby už nebyly nesmířené. Různost tedy trvá, ale už nesmí působit odloučení církví, nýbrž je smířená. Spatřuji zde tento rozdíl, a proto by bylo důležité, aby se v ekumenické diskusi nejenom používaly společné formulace, ale také se informovalo o tom, co se tím rozumí. Jinak vznikají zmatky.“

Co je největší překážkou mezikonfesijního smíření ?

„Myslím, že těžkým křížem nadále zůstává otázka chápání církve, protože zde existují velmi odlišné koncepce. Prohlášení Kongregace pro nauku víry to vyjádřilo ve formulaci, že církve vzešlé z reformace ve vlastním smyslu nejsou církvemi. Slovo „vlastní“ ale v němčině působí obtíže, protože skoro vždy vypovídá opak toho, co míní. Znamená to, že nejsou církvemi podle katolického pojetí – tak to také přeformuloval papež Benedikt v knižním interview s Peterem Seewaldem, nýbrž že jsou to skoro církve jiného typu. Nad tím se ještě musíme do hloubi zamyslel, stejně jako nad otázkami církevního úřadu a významu eucharistie v celku toho, jak chápeme církev.“

Co se katolická církev v tomto luterském roce naučila?

„Za prvé jsme se naučili, co vlastně bylo Lutherovým požadavkem. Částečně se to totiž vytratilo v polemice o tom, že Martin Luther usiloval o obnovu katolické církve, která se tenkrát nemohla podařit, takže došlo k rozštěpení církve, na němž obě strany nesou vinu. Naučili jsme se, že tuto vinu musíme nést společně, ale také, že do budoucnosti musí vést společná cesta, která se jen neohlíží zpět, nýbrž kupředu. Obojí však patří k sobě – když předjíždím, musím se nejdřív podívat do zpětného zrcátka, jinak by to bylo nebezpečné. V tomto smyslu bylo správné ohlédnout se zpět, ale teď bychom měli hledět do budoucnosti a na základě všeho, co jsme společně uznali, jít cestou k závaznější jednotě.“

Co nového vnesl papež František do ekumenických vztahů?

„Papež František stále zdůrazňuje, že pokračuje v tom, co začali jeho předchůdci. V katolické církvi bychom měli být šťastní, protože od druhého Vatikánského koncilu jsme vždy měli papeže s ekumenicky otevřeným srdcem. Papež František může jít dál touto cestu, přičemž je pro něj typické zdůrazňování dialogu lásky. To zde samozřejmě vždy bylo, ale bratrství, vzájemné přijetí, společnou cestu, společné konání toho, co můžeme společně konat, a především také společnou modlitbu považuji za zcela podstatné aspekty. Papež František opakovaně přijímá ekumenická uskupení, která jej chtějí navštívit. V tomto smyslu už vlastně vykonává jakýsi ekumenický primát, samozřejmě bez jurisdikce. Je totiž vztažným bodem pro řadu křesťanů a v tomto smyslu není překážkou ekumeny, nýbrž spíše příležitostí k ní. Dále bych rád zdůraznil, že papež František je otevřený vůči pentekostálním hnutím a dobře je zná z Latinské Ameriky. Pentekostální církve jsou dnes druhou největší realitou po římsko-katolické církvi. V těchto hnutích existují také protikatolické a antiekumenické akcenty. Tím, že si je papež k sobě zve na osobní setkání, ale opět otevírá nové dveře, vedoucí také k těmto velkým hnutím, a za to jsme mu přirozeně moc vděčni.“

Rozhovor pro německou redakci Vatikánského rozhlasu přeložila Jana Gruberová

 odeslat článek     vytisknout článek


Související články
25.10.17 Kardinál Koch bilancuje připomínku 500 let reformace
11.4.17 „Symfonie víry“ – kardinál Kurt Koch vzdává hold Benediktu XVI.
23.6.16 Kardinál Koch na všepravoslavném sněmu
26.1.16 Přípravy na 500. výročí reformace. Společné katolicko-luteránské obřady.
18.1.16 O stavu ekumenického dialogu



Hlavní­ stránka | Zprávy | Svatý otec | Publicistika | Rozhovory | Homilie | Seriály | Speciály | Zvukový archiv | Denní programy
Redakce | Frekvence | Fotogalerie


Copyright © 2003-2017 Česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@vatiradio.va.
Administrace: Česká sekce Vatikánského rozhlasu. Technická realizace: Pavel Brestovský.

 
Záznam aktuálního pořadu ve formátu MP3  

Kanál Vatikánského rozhlasu na YouTube  

Archív denních pořadů ve formátu Real Audio  
 Zprávy
Kostely jsou místo služby, nikoli supermarket

Kristova přítomnost proměňuje rány velikonočním světlem

Římský biskup vyzval ke kontemplativnímu pohledu na migraci

Když se modlíš, říkej Otče náš

Papež: Zvítězit nad dostředivou silou vlastních zájmů

Vatikánský mluvčí o asijské cestě papeže Františka: skutečná periferie

Vatikánská muzea uspořádají první výstavu v Číně

Kardinál Bo: Poprosili jsme papeže, aby nevyslovoval slovo „Rohingya“

Nový kostel chaldejské komunity ve Švédsku

Matky přemáhají každý perverzní výchovný systém ideologických diktatur

Nepečujme příliš sami o sebe a vlastní společenství, vyzval papež františkány

Svatý otec se modlil za mír v Jižním Súdánu a Demokratické republice Kongo

 Nově na webu
Svatý otec: Pán ať z nás učiní tvůrce pokoje

Publicistika (Komentáře "Církev a svět"): Falešnost statistik

Publicistika (Reportáže, reflexe, sloupky): S Tolkienem o tajemství očistce

Rozhovory: Opakem omylu není pravda

Homilie: O Crux, Ave Spes Unica

Archiv zpráv listopad 17
  12345
6789101112
13141516171819
20212223242526
27282930   

Starší zprávy >

Náš tip

Lidé nemohou zabránit naplnění Božího Slova

Adolescence není patologie

Potřebujeme tvůrce pokoje, nikoli provokatéry konfliktů