RadioVaticana.va

   18. 11. 2017

RSS  RSS zpráv  Podcast denní­ch pořadů       

Hlavní­ stránka

Zprávy

Svatý otec

Publicistika

Rozhovory

Homilie

Seriály

Speciály

Zvukový archiv

Denní programy


Redakce

Program

Frekvence

Fotogalerie

Technika

Historie

Kontakty


Anketa

Sleduji zprávy Vatikánského rozhlasu?

Poslechem na Rádiu Proglas.3625
Poslechem z webových stránek.2336
Četbou textů na webových stránkách.4131
Poslechem i četbou.2428


O webu

Rozhovory online

Rozšířené hledání­

Odkazy


Zasílání­ novinek

Nejčtenější­

Zednáři zůstávají exkomunikovaní, potvrdil italský biskup

Nekonsekventnost v životě věřících je zbraň používaná ďáblem

Biskupové EU a Afriky: Zastavte odliv mozků z Afriky




Eeská provincie Tovaryšstva Ježíšova

Res Claritatis

Vysokoškolské katolické hnutí Eeská republika

Pastorace na webu



Katolik.cz

KTF UK

Stránky pro animátory senioru

Návštěva papeže v České republice





 
Svatý otec

 Promluvy 

7.9.2017 

Biskupové nejsou technici, ani politici, nýbrž pastýři

Promluva papeže ke kolumbijským biskupům, arcibiskupství v Bogotě

Česká sekce RV

Pokoj vám

Takto Zmrtvýchvstalý pozdravil své malé stádce poté, co přemohl smrt; dovolte mi pozdravit vás tak na začátku svojí návštěvy.
Děkuji vám za vaše slova na uvítanou. Těší mne, že první kroky, které v této zemi činím, mne přivedly na setkání s vámi, biskupy Kolumbie, abych ve vás objal celou kolumbijskou církev a přitiskl k svému srdci Petrova nástupce váš lid. Mnohokrát vám děkuji za vaši biskupskou službu, kterou, prosím, dále s velkodušností konejte. Zdravím zvláště emeritní biskupy, které povzbuzuji, aby nadále podporovali modlitbou a diskrétní přítomností Kristovu nevěstu, které se cele odevzdali.

Přicházím hlásat Krista a vykonat v Jeho jménu pouť pokoje a smíření. Kristus je náš pokoj! On nás smířil s Bohem i mezi námi!
Jsem přesvědčen, že Kolumbie má něco originálního, co si mocně říká o pozornost. Nikdy nebyla cílem zcela realizovaným, ani destinací zcela dosaženou, ani pokladem zcela vlastněným. Její lidské bohatství, její překypující přírodní zdroje, její kultura, její skvoucí křesťanská syntéza, poklad její víry a památka jejích evangelizátorů, bezděčná a bezvýhradná radost jejího lidu, neprodejný úsměv její mládeže, její původní věrnost Kristovu evangeliu a jeho církvi a zejména její nezkrotná odvaha čelit smrti, jež se nejen hlásá, ale často rozsévá – toto všechno se nedává nebo lépe řečeno skrývá těm, kdo se prezentují jako cizinci, kteří si ji chtějí podmanit, zatímco se naopak velkodušně nabízí tomu, kdo se jejího srdce dotýká se skromností poutníka. Kolumbie je taková.

Proto se obracím k vaší církvi jako poutník. Jsem váš, bratr, toužící sdílet Vzkříšeného Krista, pro něhož není žádná bariéra věčná, žádný strach není nepřekonatelný a žádná rána nezhojitelná.
Nejsem prvním papežem, který k vám promlouvá u vás doma. Dva z mých velkých předchůdců zde byli hosty: bl. Pavel VI., který přišel těsně po skončení Druhého vatikánského koncilu, aby povzbudil kolegiální aktualizaci tajemství církve v Latinské Americe; a sv. Jan Pavel II. během své památné apoštolské cesty roku 1986. Slova jich obou jsou trvalým zdrojem, usměrňujícím ukazatelem a překrásnou nabídkou syntézy, představující v naší biskupské službě odkaz, který je třeba uchovávat. Rád bych, aby to, co říkám, bylo vnímáno v kontinuitě toho, co učili.

Vy jste strážci a svátost prvního kroku

„Učiňme první krok“ je motto mojí návštěvy a je to také můj první vzkaz vám. Dobře víte, že Bůh je Pánem prvního kroku. On nás vždycky předchází. Celé Písmo svaté mluví o Bohu, který z lásky odešel od Sebe do exilu. Bylo tomu tak za časů temnoty a chaosu, když vyšel ze Sebe, aby všechno začalo existovat (srov. Gen 1,2-4); tak tomu bylo, když se procházel zahradou počátků a povšimnul si nahoty svého stvoření (srov. Gen 3,8-9); tak tomu bylo, když se jako poutník zastavil v Abrahamově stanu a dal mu neslýchaný příslib rodičovství (srov. Gen 18,1-10); tak tomu bylo, když se představil Mojžíšovi a zapůsobil na něho ve chvíli, kdy před sebou neměl jiný horizont než pasení ovcí svého tchána (srov. Ex 3,1-2); tak tomu bylo, když neodvrátil zrak od své milované nevěsty Jeruzaléma, ani když šlapala chodník nevěrnosti (srov. Ez 16,15); tak tomu bylo, když emigroval se svojí slávou za svým lidem do otrockého vyhnanství (srov. Ex 10,18-19).

A v plnosti času, zjevil pravé jméno prvního kroku, Svého prvního kroku. Jmenuje se Ježíš a je nezvratný. Pochází ze svobody lásky předcházející všechno. Neboť Syn, On sám je živým vyjádřením této lásky. Ti, kteří jej poznávají a přijímají, dostávají jako dědictví dar svobody. V Něm vždycky mohou učinit první krok a nemají strach, že zbloudí, když ze sebe vyjdou, protože mají záruku lásky, která plyne z prvního Božího kroku, busolu, která jim nedovolí zabloudit.

Opatrujte tedy stále s posvátnou bázní a dojetím onen první Boží krok k vám a prostřednictvím své služby směrem k lidem, kteří jsou vám svěřeni, spolu s vědomím, že je živou svátostí oné božské svobody, která nemá strach vyjít ze sebe pro lásku, neobává se, že zchudne, když se dává, a nepotřebuje jinou sílu než lásku.

Bůh nás předchází, jsme ratolestmi, nikoli kmen. Proto neumlčujte hlas Toho, který vás povolal, a nemyslete, že výsledek poslání, které vám svěřil Bůh, zajistí suma vašich ubohých ctností nebo lichotky momentálně úřadujících mocipánů. Naopak, žebrejte v modlitbě, když nemůžete dát druhým, ani sobě, abyste měli co nabídnout těm, kteří bez ustání přistupují k vašemu pastýřskému srdci. Modlitba v životě biskupa je živoucí mízou, která plyne z kmene, bez něhož ratolest vadne a stává se neplodnou. Proto bojujte s Bohem, a tím spíše v noci Jeho nepřítomnosti, dokud vám nepožehná (srov. Gen 32,25-27). Rány této každodenní a prioritní bitvy v modlitbě vám budou pramenem uzdravení; budete raněni Bohem, abyste byli schopni léčit.

Máte poslání zviditelnit svoji identitu svátosti prvního Božího kroku

Dávat identitě svátosti prvního Božího kroku hmatatelnost totiž vyžaduje ustavičný vnitřní exodus. „Není totiž účinnější výzvy k lásce než být v lásce prvními“ (Augustin, De cat. rud., I,4,7,26) a proto žádná oblast biskupského poslání nemůže odhlížet od této svobody vykonat první krok. Podmínkou možnosti konat apoštolskou službu je ochota sblížit se s Ježíšem a nechat za sebou „to, co jsme byli, abychom mohli být to, co jsme nebyli“ (ID., En. in ps., 121,12).

Bděte v poddanosti Duchu svatému nejenom individuálně, ale také kolegiálně nad tímto trvalým východiskem. Bez tohoto jádra se Mistrovy rysy v tvářích učedníků vytratí, poslání se zablokuje a ochabne pastorální konverze, která není ničím jiným než odpovědí na naléhavost hlásání radosti evangelia dnes, zítra i pozítří (srov. Lk 13,33), horlivostí stravující Ježíšovo Srdce zbavující Jej hnízda i přístřeší a věnujícího se pouze plnění Otcovy vůle až do konce (srov. Lk 9,58.62). Jaké jiné budoucnosti můžeme dosáhnout? Jakou jinou důstojnost si můžeme přát?

Nepoměřujte se kritériem těch, kteří by chtěli, abyste byli jenom kastou funkcionářů sehnutých pod diktaturou přítomnosti. Mějte naopak pohled stále upřený k věčnosti Toho, který vás vyvolil, a buďte připraveni přijmout rozhodující soud z Jeho úst.

V komplexnosti vzezření této kolumbijské církve je velmi důležité chránit jedinečnost jejích odlišných a legitimních sil, pastorační vnímavost, regionální specifika, historickou paměť, bohatství zvláštních církevních zkušeností. Letnice umožnily, že všichni naslouchají ve svém jazyce. Z tohoto důvodu nepřetržitě usilujte o společenství mezi sebou. Neochabujte v jeho vytváření otevřeným a bratrským dialogem a jako mor odvrhujte skryté projekty. Buďte si vzájemně oporou v uskutečňování prvního kroku. Předcházejte se v ochotě chápat důvody druhého. Nechte se obohatit tím, co vám druhý může nabídnout, a vytvářejte církev nabízející této zemi výmluvné svědectví toho, že je možné pokročit, existuje-li ochota nezůstávat v rukou několika jedinců. Role církevní provincie je ve vztahu k evangelnímu poselství základní, protože hlasy, které jej šíří, jsou různé a harmonizované. Nespokojujte se proto s minimálním průměrným nasazením, jež ponechává rezignované v poklidné apatii jejich bezmoci, ale zároveň umenšuje naděje, které potřebují odvahu, mají-li být vkládány spíše v Boží moc než ve vlastní slabost.
Uchovejte si zvláštní vnímavost pro afro-kolumbijské kořeny svého lidu, který tak velkodušně ovlivnil vzezření této země.

Dotýkat se těla Kristova lidství

Vybízím vás, abyste neměli strach dotýkat se raněného těla svých dějin a dějin svého lidu. Čiňte tak s pokorou, bez marnivého nároku být protagonisty a s nerozděleným srdcem, osvobozeným od kompromisů či servilismů. Jedině Bůh je Pánem a naše duše Pastýřů se nesmí podrobit žádné jiné kauze.

Kolumbie potřebuje váš pohled, pohled biskupů, aby měla oporu v odvaze k prvnímu kroku, k definitivnímu pokoji, smíření, odmítnutí násilí jakožto metody, překonání nerovností, v nichž spočívají kořeny mnohého utrpení, ke zřeknutí se snadné, ale bezvýchodné cesty korupce, trpělivé a vytrvalé upevňování oné res publica, což vyžaduje překonání bídy a nerovnosti.

Jde zajisté o svízelné, ale nezadatelné poslání: cesta je příkrá a řešení nejsou samozřejmá. Z Boží výše, kterou je kříž Jeho Syna, obdržíte sílu; s pokorným třpytem očí Zmrtvýchvstalého se ubírejte touto cestou; naslouchejte hlasu Ženicha, který šeptá v srdci, a dostanete v každé nejistotě opět kritéria pro rozlišení správného směru.

Váš slavný spisovatel vložil do úst jedné ze svých mýtických postav slova: „Netušil jsem, že bude snadnější válku začít než skončit“ (Gabriel García Márquez, Sto roků samoty, kap. 9). Všichni víme, že mír vyžaduje od mužů odlišnou mravní odvahu. Válka se odvozuje z toho, co je v našem srdci nejnižší, pokoj nás však tlačí, abychom byli větší než my sami. Potom spisovatel dodává: „Nemyslel jsem, že by bylo potřeba tolik slov k vysvětlení toho, co se zakouší ve válce; ve skutečnosti stačilo jedno: strach“ (ibid., kap. 10). Není třeba, abych k vám promlouval o strachu, otráveném kořeni, hořkém plodu a neblahém dědictví každého konfliktu. Rád bych vás povzbudil, abyste nadále věřili, že je možné jednat jinak, a připomínali si, že jste neobdrželi ducha otroctví, abyste znovu podléhali strachu; sám Duch dosvědčuje, že jste synové určení ke svobodě slávy vám vyhrazené (srov. Řím 8,15-16).

Svýma očíma vidíte a jako málokdo znáte zohyzděnou tvář této země, jste strážci základních prvků, které ji dávají jednotu, přestože je rozdrásaná. Právě proto vás Kolumbie potřebuje, aby rozpoznala svou pravou tvář, která je navzdory svým nedokonalostem plná naděje; dala si vzájemně odpuštění, i když zranění ještě nejsou zahojena; věřila, že je možné vydat se jinou cestou, i když setrvačnost nutí k opakování stejných omylů, a aby měla odvahu překonat to, co ji může zubožit, přestože oplývá poklady.

Povzbuzuji vás a cítím jako povinnost, která mi jde z duše: buďte odvážní! Chci vám předat právě tuto odvahu, abyste neúnavně ze svých církví vytvářeli lůno světla, které je schopno, přestože trpí chudobou, rodit nová stvoření, jež tato země potřebuje. Utíkejte se k pokoře svého lidu, abyste si uvědomili jeho tajné lidské zdroje a víru; naslouchejte tomu, po čem jejich nahé lidství touží díky důstojnosti, kterou může udělit pouze Zmrtvýchvstalý. Nemějte strach emigrovat ze svých zdánlivých jistot do hledání pravé Boží slávy, kterou je živý člověk.

Slovo smíření

Mnozí mohou přispět k výzvě tohoto národa, ale vaše poslání je osobité. Nejste technici, ani politici, jste Pastýři. Kristus je slovem smíření vepsaným do vašich srdcí a máte sílu hlásat jej nejenom z kazatelen, v církevních dokumentech či článcích periodik, ale mnohem více v srdcích lidí, v tajemném svatostánku jejich svědomí, ve vroucí naději, které je táhne ke slyšení nebeského hlasu prohlašujícího: „Pokoj lidem, v kterých má Bůh zalíbení“ (Lk 2,14). Máte je vynášet z křehkého, pokorného, ale nezdolného zdroje Božího milosrdenství, které jediné je schopno zbořit cynickou pýchu sebevztažných srdcí.

Církev nezajímá nic jiného než svoboda hlásání tohoto Slova. K ničemu se nehodí spojenectví s jednou či druhou stranou, nýbrž pouze svoboda promlouvat k srdcím všech. Právě tam máte autonomii zneklidňovat a možnost prosazovat změnu kursu.

Lidské srdce, tolikrát oklamané, chápe nesmyslnost plánu dělat ze života ustavičně rostoucí úložné prostory ke hromadění. Právě tady je nezbytném dát zaznít otázce: „Co prospěje člověku, když získá celý svět, ale ztratí svou duši?“ (Mt 16,26).

Z úst vás legitimních Kristových Pastýřů, jimiž jste, má Kolumbie právo být interpelována Boží pravdou, která neustále opakuje: „Kde je tvůj bratr?“ (Gn 4,9). Je to otázka, kterou nelze zamlčet ani tehdy, když ten, kdo ji slyší, nemůže nic jiného, než zmateně sklopit oči a vykoktat vlastní zahanbení z toho, že jej prodal, možná za cenu dávky nějaké drogy či pomýleného pojetí státního zájmu anebo za falešné svědomí, které účelem ospravedlňuje prostředky.

Prosím vás, mějte neustále oči upřené ke konkrétnímu člověku. Neslužte pojmu člověka, nýbrž lidské osobě milované Bohem, učiněné z masa a kostí, dějin, víry, naděje, citů, zklamání, frustrací, bolestí, ran, a uvidíte, jak tato konkrétnost člověka demaskuje chladné statistiky, manipulované výpočty, slepé strategie, zkreslené informace, a připomene vám, že „je skutečnost, že tajemství člověka se opravdu vyjasňuje jen v tajemství vtěleného Slova“ (Gaudium et spes, 22).

Církev na misiích

Majíce na zřeteli velkodušnou pastorační práci, kterou již odvádíte, dovolte mi, abych vám představil pár starostí, které jako Pastýř nosím v srdci, s touhou povzbudit vás, abyste byli stále více církví na misiích. Moji předchůdci již položili důraz na některé z těchto výzev: rodina, život, mládež, kněží, povolání, laici, formace. V uplynulých desetiletích se navzdory obrovskému úsilí stalo možná ještě namáhavějším podávat takové odpovědi, které by učinily účinnějším mateřství církve, jež rodí, živí a doprovází svoje děti.

Myslím na kolumbijské rodiny, na obranu života od mateřského lůna po přirozený skon, na metlu násilí a alkoholismu nezřídka rozšířenou v rodinách, na křehkost manželského svazku a na absenci otců v rodinách s jejími tragickými důsledky nejistot a osiření. Myslím na množství mladých lidí, kteří jsou ohroženi duševní prázdnotou a strháváni drogami, snadným životem či pokušením ke zločinu jakožto východiskem. Myslím na četné a velkodušné kněze a na výzvu podporovat je ve věrném a každodenním rozhodnutí pro Krista a pro církev, zatímco někteří jiní pokračují v pohodlné neutralitě těch, kdo se nerozhodli pro nic, aby byli jen sami se sebou. Myslím na věřící laiky ve všech místních církvích, kteří se s vypětím všech sil dávají shromažďovat Bohem, který je společenstvím, ačkoli je nemálo těch, kteří hlásají nové dogma egoismu a zániku veškeré solidarity. Myslím na nezměrné úsilí všech o prohloubení víry, aby se stala živým světlem pro srdce každého a svítilnou pro učinění prvního kroku.

Nepřináším vám recept a nechci vám zanechat seznam úkolů. V podstatě vás chci požádat, abyste uskutečňováním svého závažného pastoračního poslání ve společenství zachovali vyrovnanost. (Nevím, jestli to mám říci nyní, ale jestli přeháním, odpusťte mi. Mám dojem, že tato ctnost je velice zapotřebí: zachovat vyrovnanost. Ne snad, že byste ji neměli, ale že je jí zapotřebí více.)

Víte dobře, že v noci zlý stále rozsévá koukol, ale mějte trpělivost hospodáře a důvěřujte v dobrou kvalitu své setby. Učte se od Pánovy shovívavosti a velkorysosti. Jeho doby jsou dlouhé, protože pohled jeho lásky je nezměrný. Když je lásky poskrovnu, srdce je netrpělivé, zneklidněné úzkostnou aktivitou a pohlcené strachem, že selže. Důvěřujte skryté moci jejího kvasu. Orientujte srdce k této skvoucí podmanivosti, jež přitahuje a dovoluje prodat všechno, jen když obdrží onen božský poklad.

Vždyť co mocnějšího můžete nabídnout kolumbijské rodině než pokornou sílu evangelia velkodušné lásky, jež sjednocuje muže a ženu a činí je obrazem jednoty Krista s církví, posly a strážce života? Rodiny potřebují vědět, že se v Kristu mohou stát košatými stromy, jež skýtají stín, nesou plody v každou roční dobu a ve svých rukou hostí život. Mnozí se dnes klaní stromům, jež neskýtají stín, jsou neplodné a na jejich větvích nejsou hnízda. Pro vás ať je východiskem radostné svědectví o tom, že štěstí je jinde.

Co můžete nabídnou vaší mládeži? Mladí lidé chtějí pocítit, že jsou milováni, nedůvěřují těm, kteří je podceňují; vyžadují průhlednou koherenci a očekávají, že budou začleněni. Přijměte je tedy se srdcem Krista a otevřte jim prostory v životě svých církví. Nemějte účast na žádné dohodě rozprodávající jejich naděje. Nemějte strach upřímně pozvednout hlas a připomenout všem, že společnost, která se nechá svést přízrakem obchodu s drogami, je zachvácena onou morální metastází, která kupčí s peklem, všude rozsévá korupci a zároveň vykrmuje daňové ráje.

Co můžete dát svým kněžím? Prvním darem je vaše otcovství, které zajišťuje, že ruka, jež je zrodila a pomazala, se od jejich života neodtáhla. Žijeme v éře informatiky a není těžké dosáhnout naše kněze v reálném čase nějakým naprogramovaným vzkazem. Avšak srdce otce, biskupa, se nemůže omezit na skrovnou, neosobní a vnější komunikaci se svým presbyterátem. Biskupovo srdce se nemůže vzdát starosti o to, kde žijí jeho kněží. Žijí opravdu podle Ježíše? Anebo si opatřili jiné jistoty jako je ekonomická stabilita, morální dvojakost, dvojí život či krátkozraká touha po kariéře? Kněží mají naléhavou a životní potřebu fyzické i citové blízkosti svého biskupa. Potřebují cítit, že mají otce.

Na bedrech kněží leží často námaha každodenní práce církve. Jsou v první linii, neustále obklopeni sklíčenými lidmi, kteří v nich hledají tvář Pastýře. Lid k nim přistupuje a buší na jejich srdce. Musejí dávat najíst zástupům a Boží pokrm není nikdy majetkem, kterým je možné automaticky disponovat. Naopak, pochází jedině z nouze kontaktované s božskou dobrotou. Propustit zástup a nasytit se tou trochou, kterou si lze nezaslouženě přivlastnit, je stálé pokušení (srov. Lk 9,13).

Bděte proto nad duchovními kořeny svých kněží. Přivádějte je neustále do Cesareje Filipovy, kde mohou u svých pramenů Jordánu znovu slyšet Ježíšovu otázku: „Za koho mne pokládáš ty?“. Důvod postupného chátrání, jež nezřídka vede k učedníkově smrti, spočívá vždycky v srdci, které už nemůže odpovědět: „Ty jsi Mesiáš, Syn Boží“ (srov. Mt 16,13-16). Tady začíná ubývat odvaha k nezvratnosti sebedarování a objevuje se také vnitřní dezorientace, malátnost srdce, které už nedovede doprovázet Pána na jeho cestě k Jeruzalému.

Pečujte zvláště o formaci kněží, počínaje zrodem Božího povolání v jejich srdcích. Nové, nedávno publikované Ratio fundamentalis institutionis sacerdotalis je přitom cenným zdrojem, který je třeba aplikovat, aby církev v Kolumbii byla na výši obdarování Bohem, jenž nikdy nepřestává mnohé svoje syny povolávat ke kněžství.

Nepřehlížejte, prosím vás, život zasvěcených osob. Jsou jakýmsi kérygmatickým políčkem každé mondénnosti a jsou povoláni spálit jakýkoli příliv mondénních hodnot v ohni blahoslavenství prožívaných sine glossa a v naprostém snížení sebe samých ve službě. Nepovažujte je za „užitečné zdroje“ pro apoštolská díla; spíše se snažte rozpoznat v nich volání lásky zasvěcené Nevěsty: „Přijď, Pane Ježíši“ (Zj 22,20).

Stejnou starost o formaci si vyhraďte pro laiky, na kterých závisí nejenom solidnost společenství víry, ale také přítomnost církve v oblastech kultury, politiky a ekonomie. Tvořit v církvi znamená být v kontaktu s živou vírou živého společenství, zapojit se do pokladu zkušeností a odpovědí vzbuzených Duchem svatým, protože On naučí všemu (srov. Jan 14,26).

Rád bych věnoval jednu myšlenku výzvám církve v Amazonii, regionu, na který jste právem hrdí, protože je podstatnou součástí podivuhodné biodiverzity této země. Amazonie je pro nás všechny rozhodnujícím důkazem ověřujícím, zda naše společnost, která je skoro vždycky redukována na materialismus a pragmatismus, umí opatrovat to, co obdržela zdarma, ne aby plenila, nýbrž zúrodňovala. Myslím především na tajemnou moudrost indiánských národů Amazonie a ptám se, zda jsme ještě schopni učit se od nich posvátnosti života, úctě k přírodě, vědomí, že účelový rozum nedokáže naplnit život člověka a odpovědět na hlubokou touhu, která jej interpeluje.

Proto vás vybízím, abyste církev v Amazonii neponechávali opuštěnou. Posílení amazónské tváře je pro církev, která je tady poutnicí, výzvou vám všem a zavisí na rostoucí a vědomé misijní podpoře všech kolumbijských diecézí a celého jejího kléru. Slyšel jsem, že v některých mateřských amazonských jazycích se „přítel“ vyjadřuje termínem „další moje ruka“. Buďte tedy další rukou Amazonie. Kolumbie ji nemůže amputovat, aniž by zmrzačila svou tvář a svou duši.

Drazí bratři,
Obraťme se duchovně k Růžencové Madoně z Chiquinquira, jejíž obraz jste s jemnocitem dopravili z její svatyně do velkolepé katedrály tohoto města, abych jej mohl také spatřit.
Jak dobře víte, Kolumbie si sama nemůže poskytnout Obnovu, po níž touží, aniž by jí to dáno shůry. Prosme tedy Pána skrze Pannu.
Jako v Chiquinquira obnovil Bůh třpyt tváře svojí Matky, tak ať nadále osvěcuje svým nebeským světlem tvář celé této země, žehná církvi v Kolumbii a provází ji svojí dobrotou.

Přeložil Milan Glaser

Další články z podrubriky Promluvy

 odeslat článek     vytisknout článek


Související články
10.11.17 Papež napsal kolumbijskému válečnému invalidovi
11.9.17 Papež se vrátil do Říma
10.9.17 Papež v Kolumbii - 4. den
9.9.17 Upevnění v Kristu nám uděluje svobodu
9.9.17 Papež v Kolumbii - 3. den



Hlavní­ stránka | Zprávy | Svatý otec | Publicistika | Rozhovory | Homilie | Seriály | Speciály | Zvukový archiv | Denní programy
Redakce | Frekvence | Fotogalerie


Copyright © 2003-2017 Česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@vatiradio.va.
Administrace: Česká sekce Vatikánského rozhlasu. Technická realizace: Pavel Brestovský.

 
Záznam aktuálního pořadu ve formátu MP3  

Kanál Vatikánského rozhlasu na YouTube  

Archív denních pořadů ve formátu Real Audio  
 Zprávy
Krása smrti je v setkání s Pánem

Evangelium učí důstojnosti každého člověka – vzkazuje Petrův nástupce do Myanmaru

Papež: Bůh očekává také člověka, který nehledá jeho vůli

Papež navštívil "polní zdravotní středisko" uprostřed Říma

Uruguayští biskupové ad limina: Papeži leží na srdci doprovázení mladých a kněží

V Belgii se prosadila kultura smrti, říká představený Bratří milosrdné lásky

Temná noc Carmen Hernandéz

Boží království neroste pastoračními plány, nýbrž působením Ducha svatého

Papež ke kněžskému sdružení: Kde chybí jednota, tam vládnou pomluvy

Rakouský prezident u papeže

Papež vyzval k pokojné diskusi o konci pozemského života

Boj proti oteplování se nesmí omezit na ekonomická a technologická řešení

 Nově na webu
Svatý otec: Mše je modlitba

Publicistika (Komentáře "Církev a svět"): Falešnost statistik

Publicistika (Reportáže, reflexe, sloupky): S Tolkienem o tajemství očistce

Rozhovory: Máme sílu evangelia

Homilie: O Crux, Ave Spes Unica

Archiv zpráv listopad 17
  12345
6789101112
13141516171819
20212223242526
27282930   

Starší zprávy >

Náš tip

Lidé nemohou zabránit naplnění Božího Slova

Adolescence není patologie

Potřebujeme tvůrce pokoje, nikoli provokatéry konfliktů