Nový portál Vatikánského rozhlasu

Drazí bratři a sestry, dobrý den!
Byla doba, kdy byly kostely orientovány k východu. Do sakrální budovy se vstupovalo branou od západu a šlo se lodí směrem k východu. Pro člověka starověku to byl důležitý symbol, jakási alegorie, která však v průběhu dějin postupně upadala. My, lidé moderní epochy, jsme mnohem méně zvyklí chápat kosmická znamení a málokdy si všimneme nějaké zvláštnosti tohoto druhu. Západ je místem, kde zachází slunce a kde umírá světlo. Avšak východ místem, kde jsou temnoty přemoženy úsvitem; odkazuje ke Kristu, Slunci vycházejícímu z výsosti na horizontu světa (srov. Lk 1,78).

Starobylé křestní obřady předepisovaly katechumenům, aby skládali první část vyznání víry tváří obrácenou k západu. A v tomto postoji byli dotazováni: „Zříkáte se Satana, všeho, co působí a čím se pyšní?“ – A budoucí křesťané opakovali sborem: „Zříkám!“. Potom se obrátili k absidě, směrem k východu, kde se rodí světlo, a kandidáti křtu byli znovu dotázáni: „Věříte v Boha Otce, Syna a Ducha svatého?“. A na to odpověděli: „Věřím!“

V moderních dobách se půvab tohoto obřadu částečně vytratil: ztratili jsme vnímavost pro jazyk kosmu. Přirozeně nám zůstalo vyznání víry skládané podle křestních otázek, které patří ke slavení některých svátostí. To zůstává co do svého významu nedotčeno. Co znamená být křesťany? Znamená hledět ke světlu, pokračovat ve vyznávání víry ve světle, i když je svět obestírán nocí a temnotami.

Křesťané nejsou zbaveni temnot, vnějších ani vnitřních. Nežijí mimo svět, avšak díky Kristově milosti obdržené ve křtu jsou muži a ženami „orientovanými“: nevěří v temnotu, nýbrž v záři dne; nepodléhají noci, ale doufají v úsvit; nejsou poraženi smrtí, ale touží po vzkříšení; nepodvolují se zlu, protože důvěřují v nekonečné možnosti dobra. Toto je naše křesťanská víra: Ježíšovo světlo, spása, kterou nám Ježíš přináší svým světlem, jež nás vyprošťuje z moci temnot.

My jsme ti, kdo věří, že Bůh je Otcem: toto je světlo! Nejsme sirotci, máme otce a naším otcem je Bůh. Věříme, že Ježíš sestoupil mezi nás, kráčel naším životem a provázel především chudé a slabé: toto je světlo! Věříme, že Duch svatý prokazuje lidstvu i světu nepřetržitě dobro, a dokonce i ty největší bolesti dějin budou překonány: toto je naděje, která nás denně probouzí! Věříme, že každý cit, každé přátelství, každé dobré přání, každá láska, dokonce i ty nejdrobnější a nejvíce přehlížené jednoho dne dojdou svého naplnění v Bohu: toto je síla, která nás pohání, abychom s nadšením přijímali svůj každodenní život. A to je naše naděje: žít ve světle Boha Otce, Spasitele Ježíše a Ducha svatého, který denodenně pohání vpřed na cestě života!

Potom je zde další velmi krásné znamení křestní liturgie, která nám připomíná důležitost světla. Na závěr obřadu pak od rodičů, jde-li o dítě, anebo samotný křtěnec, je-li dospělý, obdrží svíci, rozžatou od velikonočního paškálu. Jde o velkou svíci, která je o Velikonocích přinesena do zcela ztemnělého kostela, aby manifestovala mystérium Ježíšova Zmrtvýchvstání. Od tohoto paškálu si všichni zapalí svoji svíčku a její plamen předávají druhým: toto znamení ukazuje pozvolné šíření Ježíšova Vzkříšení v životě všech křesťanů. Život církve – řeknu teď trochu silné slovo - je světelná kontaminace. Čím více Ježíšova světla my křesťané máme, tím více je Ježíšova světla v životě církve a tím živější je církev! Život církve je světelná kontaminace!

Nejkrásnějším povzbuzením, které si můžeme vzájemně dávat, je neustálá připomínka našeho křtu. Chtěl bych vám připomenout: kolik z vás si pamatuje datum svého křtu? Kdo neví, ať se zeptá na datum svého křtu svých rodičů. Den křtu je dnem znovuzrození. Dávám vám to za domácí úkol. Narodili jsme se dvakrát: poprvé přirozeně, podruhé díky setkání s Kristem v křestním obmytí. Tam jsme odumřeli smrti, abychom žili jako Boží děti v tomto světě. Tam jsme se stali lidmi, jak bychom si to sami nikdy nepředstavili. Proto máme všichni šířit vůni křižma, kterým jsme byli označeni v den svého křtu. Žije a působí v nás Duch Ježíše, prvorozeného z mnoha bratří, všech, kdo odporují nevyhnutelnosti temnoty a smrti.

Jaká milost, když se křesťan stane opravdu „cristo-foro“ (italsky Kryštof), to znamená „nositelem Ježíše“ ve světě! Zejména pro ty, kdo procházejí situacemi zármutku, zoufání, temnot a nenávisti. Patrné je to na mnoha drobnostech: na světle, které křesťan střeží ve svých očích, na zázemí klidu, který není narušen ani ve dnech největších komplikací, na ochotě znovu začínat láskou, i po mnoha prožitých zklamáních. Až se jednou bude psát historie našich dnů, co bude řečeno o nás? Že jsme byli schopní doufat anebo jsme kladli svoje světlo pod vědro? Budeme-li věrní svému křtu, budeme šířit světlo naděje, Boha. Křest je počátkem naděje, Boží naděje, takže můžeme předávat budoucím generacím důvody života.
Nezapomeňte na svůj domácí úkol, připomenout si datum svého křtu!

Přeložil Milan Glaser

Další články z podrubriky Generální audience