RadioVaticana.va

   24. 8. 2017

RSS  RSS zpráv  Podcast denní­ch pořadů       

Hlavní­ stránka

Zprávy

Svatý otec

Publicistika

Rozhovory

Homilie

Seriály

Speciály

Zvukový archiv

Denní programy


Redakce

Program

Frekvence

Fotogalerie

Technika

Historie

Kontakty


Anketa

Sleduji zprávy Vatikánského rozhlasu?

Poslechem na Rádiu Proglas.3174
Poslechem z webových stránek.2093
Četbou textů na webových stránkách.3782
Poslechem i četbou.2164


O webu

Rozhovory online

Rozšířené hledání­

Odkazy


Zasílání­ novinek

Nejčtenější­

Zveřejněno papežské poselství ke Světovému dni migrantů a uprchlíků

Katolický farář v Turku: Vidina islamizace Evropy je mezi muslimskými imigranty rozšířena

Papežský vizitátor dokončuje zprávu o Medjugorje




Eeská provincie Tovaryšstva Ježíšova

Res Claritatis

Vysokoškolské katolické hnutí Eeská republika

Pastorace na webu



Katolik.cz

KTF UK

Stránky pro animátory senioru

Návštěva papeže v České republice





 
Homilie

  

14.4.2017 

O Crux, Ave Spes Unica

Velkopáteční kázání o. Raniera Cantalamessy

Raniero Cantalamessa

O Crux, Ave Spes Unica

Vyslechli jsme si vyprávění o Kristově umučení, které je v podstatě líčením násilné smrti. Zprávy o úmrtích – a o úmrtích zaviněných násilím – téměř nikdy ve večerních zprávách nechybějí. Zaslechli jsme je také v těchto dnech – například zprávu o 38 koptských křesťanech, zabitých v Egyptě na Květnou neděli. Tyto zprávy následují tak rychle po sobě, že každý večer zapomínáme, co jsme slyšeli den předtím. Proč si tedy svět po dvou tisíciletích ještě připomíná Kristovu smrt tak, jako by se odehrála včera? Je to proto, že ono úmrtí provždy změnilo tvář smrti, dodalo nový smysl smrti každé lidské bytosti. Na okamžik se nad ním zamysleme.

“Když však přišli k Ježíšovi, viděli, že už je mrtvý. Proto mu kosti nepřerazili, ale jeden z vojáků mu kopím probodl bok a hned vyšla krev a voda“ (Jan 19,33-34). Když Ježíšovi na počátku jeho činnosti kladli otázku, jakým právem vyhání prodavače z chrámu, odpověděl: „Zbořte tento chrám, a ve třech dnech jej zase postavím!“. „Řekl to o chrámu svého těla.“ (Jan 2,19.21), komentoval tehdy Jan a nyní tentýž evangelista potvrzuje, že z boku tohoto „zbořeného“ chrámu prýští voda a krev. Je to zřejmá narážka na proroka Ezechiela, který mluvil o budoucím Božím chrámu, z jehož boku vytéká pramínek vody, který se nejprve stává potokem a poté splavnou řekou, kolem níž rozkvétají všechny formy života (srov. Ez 47, 1 násl.).

Snažme se však proniknout do tohoto proudu živé vody, („proudů vod z jeho nitra“; Jan 7,38), do Kristova probodeného srdce. Týž učedník, kterého Ježíš milovat, v Apokalypse píše: „A viděl jsem mezi trůnem se čtyřmi bytostmi a mezi starci Beránka, (který vypadal) jako zabitý“ (Zj 5,6). Jako zabitý, avšak stál na nohou, tedy byl proboden, ale vstal z mrtvých a žil.
V Trojici a světě teď existuje pulsující lidské srdce – a to nejenom metaforicky, nýbrž reálně. Pokud totiž Kristus vstal z mrtvých, také jeho srdce bylo vzkříšeno ze smrti a žije, stejně jako celé jeho zbylé tělo v dimenzi, která se odlišuje od přechozí, avšak je reálná, byť mystická. Jestliže Beránek žije v nebi – „jako zabitý, ale stojící“, rovněž jeho srdce sdílí tentýž stav – je probodené, avšak žije, je věčně probodené, právě protože je věčně živoucí.
Byl vytvořen výraz, který popisuje vrchol špatnosti, jež se může nahromadit v nitru lidstva, a který zní: „srdce temnoty“. Po Kristově oběti, která byla hlubší než srdce temnoty, ve světě pulsuje světelné srdce. Když totiž Kristus vystoupil na nebe, neopustil zemi, stejně jako po svém vtělení neopustil Trojici.

„Nyní se naplnil Otcův záměr“, prohlašuje jedna antifona z liturgie hodin, „učinit z Krista srdce světa“ (v českém překladu: Bůh sám u sebe ustanovil, že všechno sjednotí v Kristu, až se naplní čas pro dílo spásy). To vysvětluje nezlomný křesťanský optimismus, který jednu středověkou mystičku přiměl ke zvolání: „Hřích je nevyhnutelný, ale všechno bude dobré, úplně všechno bude dobré.“ (Juliána z Norwiche).

Kartuziánští mniši přijali znak, který nacházíme u vstupu do jejich klášterů, v jejich úředních listinách a při dalších příležitostech. Je na něm zobrazena zeměkoule, na které se tyčí kříž, a kolem se vine nápis: „Stat crux, dum volvitur orbis“, tedy „Kříž stojí, i když svět se kymácí“. Co znázorňuje kříž, aby mohl být tímto pevným bodem, stěžejem ve vlnách světa? Jeho prostřednictvím Bůh konečně a nezvratně popírá násilí, nespravedlnost, nenávist, lež a vše další, co nazýváme „zlem“. Současně jím rovněžtak nevratně přitaká lásce, pravdě, dobru. Odmítá hřích, přijímá hříšníka. To, co Ježíš uskutečňoval po celý život, nyní definitivně posvětil svou smrtí.

Důvod tohoto rozlišování je zřejmý – hříšník je Božím tvorem a uchovává si svou důstojnost navzdory tomu, že sešel z pravé cesty, hřích však nikoli. Hřích je nepravá, přidružená realita, je plodem lidských vášní a „ďáblovy závisti“ (Mdr 2,24). Z téhož důvodu na sebe Slovo při vtělení přijalo vše lidské, s výjimkou hříchu. Dobrý lotr, kterému umírající Ježíš slibuje ráj, je živoucím dokladem toho všeho. Nikdo si nesmí zoufat a spolu s Kainem vyslovit: „Větší je můj zločin, než mohu odčinit“ (Gn 4,13, ekumenický překlad).
Kříž proto nestojí proti světu, nýbrž staví se za svět, aby dodal smysl veškerému utrpení, které bylo, je a bude v lidských dějinách. „Bůh přece neposlal svého Syna na svět, aby svět odsoudil, ale aby svět byl skrze něho spasen“ (Jan 3,17), říká Ježíš Nikodémovi. Kříž svým životem prohlašuje, že závěrečné vítězství nepatří tomu, kdo vítězí nad druhými, nýbrž tomu, kdo zvítězí sám nad sebou. Nikoli tomu, kdo působí utrpení, nýbrž trpícímu.

Dum volvitur orbis“, vprostřed proměn tohoto světa. Lidské dějiny poznaly mnohé přechody z jedné éry do druhé – mluví se o době kamenné, bronzové, železné, římském císařství, atomové či digitální éře. Dnes však přibylo ještě cosi nového – pojem přechodného období již nepostačuje k tomu, aby vystihl průběh skutečnosti. K myšlence přeměny se přiřadila také idea roztříštěnosti. Jak bylo napsáno, žijeme v „tekuté“ společnosti bez pevných bodů a nepopiratelných hodnot. Není zde mořský útes, na kterém se zachytit, anebo na něj třeba narazit. Vše pluje.

Naplnila se nejhorší hypotéza z těch, které jeden filosof předpokládal jako účinek smrti Boha a které měl zabránit nástup nadčlověka, což se ale nestalo: „Co jsme to učinili, když jsme tuto zemi odpoutali od jejího slunce? Kam se nyní pohybuje? Kam se pohybujeme my? Pryč od všech sluncí? Což neustále nepadáme? A neřítíme se zpět, do stran, vpřed, do všech směrů? Existuje ještě nějaké Nahoře a Dole? Nebloudíme nekonečnou nicotou? (F. Nietzsche, Radostná věda, aforismus 125).
Bylo řečeno, že „zabít Boha je nejhrůznější sebevraždou“ – a právě to zčásti vidíme. Není pravdou, že „kde se rodí Bůh, umírá člověk“ (J.- P.Sartre) – pravdou je opak: Kde umírá Bůh, umírá také člověk.

Jeden surrealistický malíř druhé poloviny minulého století (Salvador Dalì) znázornil kříž, který se jeví jako proroctví této situace (foto). Je to ohromný, kosmický kříž, na kterém visí stejně tak monumentální Kristus, jehož hlava se sklání směrem dolů. Pod sebou však nemá pevnou zem, nýbrž vodu. Kříž nevisí mezi nebem a zemí, nýbrž mezi nebem a tekutým elementem světa.

Toto tragické zobrazení (v jehož pozadí je navíc mrak, snad odkazující k atomovému) však obsahuje také útěšnou jistotu – pro tekutou společnost, jakou je ta naše, existuje naděje! Je tu naděje, protože nad ní „stojí Kristův kříž“. Liturgie Velkého pátku nám to každoročně opakuje slovy básníka Venanzia Fortunata: „O crux, ave spes unica“, „Buď vítán, Kříži, jediná naděje“.
Ano, Bůh zemřel, zemřel ve svém Synu, Ježíši Kristu, nezůstal ale v hrobě, nýbrž vstal z mrtvých. „Vy jste ho rukama bezbožníků přibili na kříž a zabili, ale Bůh ho vzkřísil!“ (Sk 2,23-34). On je tím, který „byl mrtev, a hle – je živ na věky věků“ (Zj 1,18). Kříž nestojí nehnutě v otřásajícím se světě, jako by to byla vzpomínka na dávnou událost či pouhý symbol. Stojí v něm jako konající skutečnost, která žije a jedná.

Nesmíme se jako sociologové zastavit u analýzy společnosti, ve které žijeme. Kristus nepřišel vysvětlovat stav věcí, nýbrž změnit člověka. Temné srdce nepatří jenom nějakému zloduchovi, který se skrývá v útrobách džungle, ani společnosti, která ho stvořila. V různé míře je přítomné v nitru každého z nás.

Bible jej nazývá kamenným srdcem: „Odejmu z vašeho těla srdce kamenné a dám vám srdce z masa“ (Ez 36,26), říká Bůh v prorokovi Ezechielovi. Kamenné srdce se uzavírá Boží vůli a utrpení bratrů, hromadí nedozírné částky peněz a je lhostejné vůči zoufalství člověka, který nemá sklenku vody pro své dítě. Je to rovněž srdce člověka, který se dává plně ovládnout nečistou vášní, kvůli níž je připraven vraždit anebo vést dvojí život. Řekněme si však konkrétněji – abychom jen stále neupínali pohled směrem ven a na druhé – že je to naše srdce Božích služebníků a praktikujících křesťanů, jestliže dosud žijeme v podstatě sami pro sebe, a nikoli pro Pána.
Je psáno, že v okamžiku Kristovy smrti se „chrámová opona roztrhla vpůli odshora až dolů, země se zatřásla, skály se rozpukly, hroby se otevřely a mnoho těl zesnulých svatých bylo vzkříšeno“ (Mt 27,51 násl.). Tato znamení se většinou vykládají apokalypticky, jako symbolický jazyk nezbytný k popisu eschatologické události. Mají však také parenetický význam – naznačují, co se má dít v srdci člověka, který čte o Kristově utrpení a rozjímá o něm. Při liturgii, jakou je ta dnešní, řekl sv. Lev Veliký věřícím: „Celá země ať se chvěje při popravě svého Vykupitele, ať pukají skály nevěřících srdcí a ti, na kterých ležela tíha hrobu nesmrtelnosti, ať vyskočí, když kámen, který jim stál v cestě, byl odvalen“ (Sermo,15).

Srdce z masa, přislíbené Bohem v prorocích, je již ve světě přítomné – je to Kristovo srdce, probodené na kříži, které uctíváme jako „Nejsvětější Srdce“. Když přijímáme eucharistii, pevně věříme, že ono srdce bude tlouci také v našem nitru. Až za okamžik pohlédneme na kříž, vyslovme z hloubi srdce jako onen celník v chrámu: „Bože, buď milostiv mně hříšnému!“ a, stejně jako on, se vrátíme domů „ospravedlněni“ (Lk 18,13-14).

Přeložila Jana Gruberová

 odeslat článek     vytisknout článek


Související články
7.4.17 Papežský kazatel: Protestanté a katolíci nemají setrvat ve vězení minulosti
18.3.17 O. Cantalamessa: vytvářet podmínky k bezvýhradné víře v Kristovo Božství
11.3.17 První postní kázání otce Cantalamessy
23.12.16 Čtvrté adventní kázání otce Cantalamessy o mateřství Panny Marie
16.12.16 Třetí adventní kázání otce Cantalamessy: od střízlivosti k opojnosti anebo naopak?



Hlavní­ stránka | Zprávy | Svatý otec | Publicistika | Rozhovory | Homilie | Seriály | Speciály | Zvukový archiv | Denní programy
Redakce | Frekvence | Fotogalerie


Copyright © 2003-2017 Česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@vatiradio.va.
Administrace: Česká sekce Vatikánského rozhlasu. Technická realizace: Pavel Brestovský.

 
Záznam aktuálního pořadu ve formátu MP3  

Kanál Vatikánského rozhlasu na YouTube  

Archív denních pořadů ve formátu Real Audio  
 Zprávy
Papež: Bůh nás stvořil proto, že chce, abychom byli šťastní

Kardinál Parolin s patriarchou Kirillem o smírné úloze církví v konfliktech

Papežova návštěva Kolumbie bude znamením smíření

Arcibiskup Pizzaballa: Vkládat naději do politických a sociálních řešení působí jen frustraci

Arcibiskup Martin: Talíře létají v každé rodině

Kardinál Parolin v Rusku: Legalita, pravda a obecné dobro v probíhajících konfliktech

Letošní Schülerkreis o pronásledování křesťanů a mučednictví

Zemětřesení na ostrově Ischia

Chile liberalizovalo umělý potrat

Zveřejněno papežské poselství ke Světovému dni migrantů a uprchlíků

Papež: Boží přítomnost je silnější než zlo

Papežské poselství na Mítink za přátelství mezi národy

 Nově na webu
Svatý otec: Novost křesťanské naděje

Publicistika (Komentáře "Církev a svět"): Věřit v dějiny spásy

Publicistika (Reportáže, reflexe, sloupky): Rehabilitace křesťanské psychologie

Rozhovory: Všechno závisí na víře

Homilie: O Crux, Ave Spes Unica

Archiv zpráv srpen 17
 123456
78910111213
14151617181920
21222324252627
28293031   

Starší zprávy >

Náš tip

Adolescence není patologie

Potřebujeme tvůrce pokoje, nikoli provokatéry konfliktů

Růst víry v kněžském životě