RadioVaticana.va

   20. 9. 2017

RSS  RSS zpráv  Podcast denní­ch pořadů       

Hlavní­ stránka

Zprávy

Svatý otec

Publicistika

Rozhovory

Homilie

Seriály

Speciály

Zvukový archiv

Denní programy


Redakce

Program

Frekvence

Fotogalerie

Technika

Historie

Kontakty


Anketa

Sleduji zprávy Vatikánského rozhlasu?

Poslechem na Rádiu Proglas.3338
Poslechem z webových stránek.2178
Četbou textů na webových stránkách.3902
Poslechem i četbou.2240


O webu

Rozhovory online

Rozšířené hledání­

Odkazy


Zasílání­ novinek

Nejčtenější­

Kardinál Sarah: Nejste muzeálními kuriozitami, jste katolíci římského ritu

O dvou protikladných pokušeních ve vztahu ke Kristovu kříži

Zemřel ostrakizovaný koncilní protagonista a mariolog René Laurentin




Eeská provincie Tovaryšstva Ježíšova

Res Claritatis

Vysokoškolské katolické hnutí Eeská republika

Pastorace na webu



Katolik.cz

KTF UK

Stránky pro animátory senioru

Návštěva papeže v České republice





 
Rozhovory

  

22.3.2017 

Nejsme vždy schopni vidět velikost lidí, kteří s námi žijí

Na kardinála Vlka vzpomíná Pavel Vošalík, velvyslanec ČR u Svatého stolce

Johana Bronková

Pane velvyslanče, smrt kardinála Vlka vyvolala ve Vatikánu velký ohlas. Také řada redakcí Vatikánského rozhlasu připravila reprízy rozhovorů s ním – a mohu říci, že to není věc, která by byla pravidlem při smrti každého kardinála. Jaké jméno měl kardinál Vlk ve Vatikánu, proč s o něm tolik vědělo?

Musím s vámi souhlasit. Přestože kardinála Vlka miluji a obdivuji, i já jsem byl zaskočen tím, jak veliký ohlas ve Vatikánu a v Itálii smrt kardinála Vlka vyvolala. Možná je to tím, že my sami nejsme vždy schopni vidět velikost těch, kteří s námi žijí, ve větším nebo širším kontextu než je ten náš domácí. Asi pořád budeme pod vlivem nejrůznějších komentářů a jakési optiky aktuálního dění v naší zemi v letech, kdy pan kardinál Vlk zastával úřad arcibiskupa, a budeme jeho osobu spojovat s tím, co v té době rezonovalo ve vztahu stát a církev, totiž kauza církevních restitucí. Já si ovšem skutečně myslím – při vědomí veškeré složitosti a významu tohoto procesu – že to je technická záležitost, že jde o dokončení procesů budování vztahu státu a církve po roce ´90. Považuji za velmi nešťastné, pokud celé toto téma zredukujeme jenom na to, a stejně tak bude pro nás nešťastné, když zredukujeme postavu kardinála Vlka pouze na jeho boj za dokončení církevních restitucí nebo určení vlastnictví pražské katedrály.
Uvědomme si, že pan kardinál dlouhá léta předsedal Evropské radě biskupských konferencí. Už jenom díky této funkci se dostal do povědomí přinejmenším evropského formátu. On tuto funkci, stejně jako všechno ostatní, co dělal, nevykonával formálně. Vnímal ji jako jakousi misi i směrem k Vatikánu. A další věc, kterou jsme v Čechách příliš nevnímali, byl jeho význam v celosvětovém hnutí Fokoláre, kde pan kardinál nebyl pouze členem nebo jedním z biskupů tohoto hnutí, ale opravdu v něm aktivně působil po celém světě.
Když jsme se vídali s panem kardinálem v posledních letech, měl takové oblíbené rčení: „Já už jsem penzista, já už si můžu dělat, co chci.“ To by možná mohlo vypadat jako že začal sbírat známky nebo pěstovat včely, ale pan kardinál trávil hodně času v Římě, v komunikaci se Svatým stolcem. Kdykoliv v Římě byl, nevynechal jedinou příležitost, aby se při mších – v posledních letech u sv. Marty – setkal s papežem. Všichni víme, že pan kardinál se vyjadřoval i k tématům, které se netýkaly pouze české katolické církve. A já bych řekl, že to, co některé komentáře interpretovaly jako věc, která vstupuje do jeho vztahu se Svatým stolcem či s papežem negativně – v poslední době je třeba zmínit kauzu arcibiskupa Roberta Bezáka – bylo úplně jinak. Pravda byla úplně jiná. Svatý stolec samozřejmě nemusel souhlasit se vším, co pan kardinál říkal, nebo jak předkládal své názory, ale nikdy mu nikdo nevyčítal, že se v té věci angažuje.
Vzpomínám si v této souvislosti na jeden rozhovor papeže Františka, v němž vysvětloval význam kardinálského jmenování, kdo je to kardinál, jakožto nejbližší spolupracovník papeže v řízení univerzální církve. Není to někdo, kdo dostane červený pás a stane se významnou osobou v rámci národní církve, nýbrž ten, kdo má nést spolu s papežem odpovědnost za univerzální církev. Ačkoliv si nemyslím, že by si kardinál Vlk přečetl tento rozhovor a řekl si, tím se budu řídit – on zkrátka podle toho jednal. Když vidíme erb s nějakým heslem nebo mottem, napadne nás, co vlastně pro tu osobu, které náleží, znamená. Pan kardinál si ve chvíli jmenování českobudějovickým biskupem zvolil jako motto: „Aby všichni byli jedno“ a on skutečně usiloval o to, aby se odstraňovaly bariéry mezi lidmi. Nechme stranou, že ne vždy toho byl schopen dosáhnout nebo dosahoval, ale touha po dialogu, souladu a spolupráci byla zřetelně vidět. Už jen v posledních letech, kdy jsme spolupracovali na celé řadě akcí ve Vatikánu, bylo myslím vidět, že pan kardinál se účastnil akcí, kde bylo možné výrazně akcentovat jednotu společnosti, akcí, kde byli zástupci politického života, různých nevládních organizací, ale také jiných církví. Já si myslím, že ho to činilo zvlášť šťastným, ukazoval, že mu tyhle věci stojí zato, aby vážil cestu z Čech do Říma. Chtěl podpořit prezentaci naší země jako země jednotné, přes všechny naše místní spory a navzdory bouřím kolem církevních restitucí. Chtěl ukazovat, že jsou věci, které nás spojují, a že nám o jednotu jde.

Vy jste měl k panu kardinálovi velmi blízko nejen z hlediska svého postavení a úřadu, ale také lidsky. Často jste ho doprovázel během jeho návštěv Říma. Co můžete říci k jeho vztahu s papežem Františkem?

Já jsem vídal pana kardinála při jeho kontaktech s papežem jenom při společných akcích, ale víme, že pan kardinál měl hodně kontaktů s papežem i mimo tuto - řekněme diplomatickou – rovinu. Uvedl bych v tuto chvíli jeden z příkladů, na kterých to bylo velmi viditelné. V roce 2015 pan kardinál přijel k papeži Františkovi jako jeho legát pro husovské výročí a doprovázel zástupce husitské a evangelické církve. V předpokoji Jeho Svatosti se řešilo, kdo půjde jako první a bude papeži představovat jednotlivé delegáty. Pan kardinál Vlk mi říká: „Asi bys měl jít první ty, Pavle, když jsi to vyřizoval.“ Já jsem reagoval, že nikoliv, že kardinál je tady doma, takže on musí jít jako první. A když pak vstoupil k papeži, vstupoval tam skutečně jako domu, jako někdo, kdo vešel do knihovny, kam patří, a papež ho vítal jako někoho, s kým se velmi dobře zná a s kým v mnohém souhlasí. Znovu bych se tady vrátil k tomu, že ona naše představa, že když říkám druhému něco, co se mu nelíbí, stáváme se nepřáteli, tady vůbec nefungovala. Bylo zřejmé, že - i když mluvíme o věcech, v nichž nejsme zcela zajedno - papež František evidentně vítal tu aktivitu, iniciativu kardinála Vlka, s níž s ním chtěl sdílet i takové otázky, kde odpověď nebyla úplně konsensuální. Já jsem nabyl dojmu, že kardinál Vlk byl papeži Františkovi v mnohém blízký a že si v mnohém rozuměli. I v posledních týdnech života pana kardinála se papež nechával velmi důkladně informovat o jeho zdravotním stavu – alespoň tak jsem to zaznamenal na základě signálů od mých partnerů ve státním sekretariátu. Ta jeho blízkost nebyla jakousi povinnou blízkostí papeže ke kardinálovi, bylo v tom v mnohém cosi opravdu osobního. A pokud jde o mé svědectví, na základě kontaktů, u kterých jsem byl: bylo evidentní, že si jsou velmi blízcí. Zmínil jsem husitské výročí, ale také minulý rok, když pan kardinál Vlk doprovázel do Říma sochu sv. Anežky, bylo zřejmé, že komunikace mezi nimi je velmi neformální a osobní.

Pan kardinál Vlk byl jedním z mála takto vysoko postavených mužů církve, kteří zažili na vlastní kůži komunistickou represi a zažili komunismus jako režim, který je církvi nepřátelský. V poslední době, od té chvíle, kdy máme papeže z jiného konce světa, jsem zaznamenala, že se kardinála Vlka osobně dotýkala určitá zdrženlivost pokud jde o identifikaci této ideologie s režimy v bývalém sovětském bloku. Máte dojem, že se panu kardinálovi někdy podařilo zmínit ve Vatikánu něco v tomto smyslu?

Ano, pan kardinál si nesl svůj příběh z doby komunismu velmi aktivně. Jeho první setkání s papežem – alespoň tak jak mi to vyprávěl – vyznělo tak, že papež ho zná, protože o něm četl knihu, o tom, že umýval okna... Pan kardinál byl v této věci skutečně velice vyhraněný. Byl přesvědčen o tom, že komunismus je nejen nepřítel církve. On to vnímal šířeji, vnímal ho jako režim nepřátelský lidské svobodě a svobodě vyznání. Myslím si, že v tomto směru by se dal použít text kardinála Berana z II. vatikánského koncilu. Když hovořil o náboženské svobodě, říkal, že totéž platí obecně o svobodě svědomí vůbec. V tomto smyslu byl pan kardinál Vlk zajedno. On skutečně vnímal trochu jiný postoj papeže Františka k levicovým hnutím. Možná ho to dokonce v jistém smyslu dráždilo, tak jako všechno, co cítil, že je špatně, nebo co on si myslel, že je špatně. Na druhou stranu měl docela hlubokou schopnost vnímat kořeny tohoto odlišného postoje k těmto tématům, protože Latinskou Ameriku navštívil v rámci svých cest. Velmi dobře chápal, že základem jiného přístupu je úplně jiná zkušenost papeže Františka. Kardinál Vlk se snažil ty věci posouvat, mluvit o nich. A všimněte si, že v kondolenci papeže Františka, kterou psal kardinálu Dukovi, je zmínka o té jeho osobní zkušenosti z doby komunistického režimu. Takže já bych řekl – snad je to příliš – ale myslím, že pan kardinál pomalu, jako ona kapka vody dopadající na kámen, posouval to své téma, jako něco, co je potřeba vnímat, o čem je potřeba hovořit. Když se podíváme (ačkoliv si nemyslím, že by tu šlo o přímý vliv aktivit pana kardinála Vlka) na papežovo poselství ke Světovému dni míru v letošním roce či přečteme-li si jeho projev k diplomatickému sboru začátkem ledna, tak už tam uvidíme i vyjádření, která staví evropskou realitu do světla podstatně bližšího vnímání kardinála Vlka. A tím chci říct, že tam nešlo o střet dvou pohledů na totalitní režimy, ani v nejmenším. Já si myslím, že šlo o to, co všichni vnímali s nástupem papeže Františka, že totiž přišel neevropský papež, a tudíž jeho pohled není pohledem evropským, a bylo potřeba hledat schopnost vzájemně se pochopit. Kardinál Vlk s papežem František toho evidentně dosáhli. Myslím si, že to byl důvod, proč kardinál Vlk v mnohém s papežovými názory a kroky souhlasil. Při jednom z našich posledních setkání jsme se o tom bavili a pan kardinál akcentoval to, že papež František připomíná církvi, že má být stále svatá – to je její základní charakteristika – ale přitom nemá zapomínat, že má být také lidská. A to je něco, co pana kardinála s papežem velmi spojovalo. Pramení to také z další charakteristiky kardinála Vlka, která byla rovněž reziduem jeho zkušenosti s komunistickým režimem, že totiž choval hypertrofovanou adoraci ke spravedlnosti. Spravedlnost pro něj byla něčím, co je alfou a omegou veškerého konání a zejména veškerého vládnutí. Já jsem si z něj dělával legraci a říkal jsem mu: „Miloslave, ty máš velmi romantický vztah k právu, ty si myslíš, že právo má být spravedlivé.“ Ve smyslu spravedlnosti jako filozofické kategorie – a to není vždycky úplně přesné. Všichni víme a známe z jeho vyjádření a textů na jeho webu, že pan kardinál vždy velmi striktně bojoval za dodržování právních norem a velmi striktně se domáhal, aby právo bylo i spravedlivé. Jeho vztah k právu byl velmi silný, i když by se právníci ne vždy shodli s jeho interpretací právních norem. Ale to není zásadní. Zásadní je ta potřeba spravedlnosti v lidských vztazích. A já si myslím, že i v tom byl velmi blízko vidění papeže Františka, že totiž řada kroků musí být činěna tak, aby se dosáhlo spravedlnosti, aby se neubližovalo, aby se dosáhlo stavu, který se bude alespoň blížit optimu, když už nemůžeme dosáhnout optimálního stavu.

Myslím, že jste výstižně formuloval jeden z jeho duchovních odkazů. Myslíte, že jsou ještě nějaké další důrazy, které jste měl možnost vypozorovat?

My už jsme se zmínili o jeho velmi silné potřebě ekumenismu. Pan kardinál skutečně cítil blízkost křesťanských církví, jejich propojení a spolupráci navzdory rozdílům, které znemožňují jejich sjednocení. Ale cítil, že více je věcí, které je spojují, a že ve spojení může být i jejich větší síla v rámci naší společnosti.
Téměř druhým erbem pana kardinála byla charita, důraz na církev „pomáhající“. Pomáhat slabým, nemocným, starým lidem, to bylo něco, co vnímal velmi silně. Zároveň kladl důraz na to, že církev by neměla plnit roli jakési poslední instance v lidském životě. Byl velmi blízký mládeži, snažil se budovat spolupráci v oblasti mládeže a zúčastňoval se celé řady akcí. Myslím si, že pan kardinál sehrál velmi výraznou roli při formování charitativní činnosti, nejen v rámci církve, ale podporoval také nevládní organizace, které se zabývají charitou.
Další věcí, kterou jsme již zmínili, byl jeho mezinárodní přesah. On si prostě uvědomoval, že nesmíme zůstat izolovaní, že ani česká katolická církev nesmí být uzavřena do sebe. I jeho cesty do Říma byly dokladem toho, jak moc chtěl, aby naše církev byla opravdu fungující součástí univerzální církve. Pan kardinál byl skutečným vlastencem, skutečně Českou republiku prezentoval a podporoval, ale nebyl nacionalistou. On usiloval, aby „to české“ bylo velké, ale v kontextu toho většího. Vzpomeňme na slavnosti sv. Václava, při nichž pan kardinál vždy sloužil tady v Římě. Českou přítomnost ve Vatikánu nepředstavoval jako důvod k naší pýše „že tam jsme“, ale jako důkaz toho, že naše kultura je součástí něčeho většího a univerzálního. A myslím si, že v tom byl velmi vyjímečný, nejen v rámci České republiky ale i katolické církve. Velmi často převládá spíše potřeba prezentace toho národního jako toho, co je důležité. Pro něj bylo to národní důležité v kontextu toho nadnárodního.

Život člověka je obtížné shrnout do několikaminutového rozhovoru a vy jste za ta dlouhá léta, která se znáte, podnikli celou řadu věcí. Já bych se ale chtěla vrátit k posledním měsícům a týdnům. Co ve vás zůstane zapsáno z těchto vašich posledních kontaktů.

To je velmi obtížné, to je možná ta nejtěžší otázka. Z mého pohledu to totiž nebyly kontakty s kardinálem Vlkem, ale s Miloslavem. Nebyli jsme sice v úplně každodenním kontaktu, pan kardinál občas zavolal nebo jsme si napsali, ale byl jsem poměrně dobře informován o tom, jak se vyvíjí jeho zdravotní stav. On se tím ostatně netajil a mluvil o tom samozřejmě i se svými přáteli. Poté, co se objevilo jeho onemocnění, jsem pana kardinála navštívil v Karlíně, kde našel útočiště. Bylo to zrovna ten den, kdy pan kardinál měl telefonáty s papežem Františkem. Velmi pobaveně mi vyprávěl, jak se s papežem naháněli, jak papeži nebral telefon a papež nechával vzkazy, až se nakonec dohnali.
Ještě jsme ovšem nemluvili o jedné charakteristice kardinála Vlka, která je vlastně velmi sympatická: totiž určitá umanutost. Když si něco předsevzal tak velmi hlídal, aby se věc dotáhla do konce, který si přál. Takto se v září loňského roku rozhodl, že musí dořešit to, že jeho portrét není v galerii portrétů pražských arcibiskupů. Vedl předtím dlouhou polemiku o tom, jestli tam musí či nemusí být. Vysvětlovali jsme si dlouze, že to není ani tak kvůli kardinálu Vlkovi, ale je-li tam řada portrétů, ten jeho by chybět neměl. Pan kardinál Vlk – jak jsem se později dozvěděl – byl několikrát portrétován – ale zjevně stále nemohl říci: „ano, takhle vypadám“. A mně se v září přihodilo, že jsem se dostal k portrétistovi papeže Františka, protože mě zajímalo, jak vzniká portrét papeže. Navštívil jsem tedy malíře Roberta Ferriho v jeho ateliéru v Sutri. Když mi pak volal pan kardinál, říkal jsem mu o tom. Zaujalo ho, že portrétoval papeže, tak jsem mu poslal fotografie, což není problém, protože je jich plný web. Zareagoval s tím, že se mu to líbí. A tak jsme se pokoušeli kontaktovat malíře, zda by byl ochoten portrétovat pana kardinála. Malíř nakonec souhlasil. Takže jsem s panem kardinálem jeli do Sutri, několikrát se sešli a portrét se tvořil. Pan kardinál ho chtěl umístit do té galerie v květnu, na své 85. narozeniny. V lednu malíř oznámil, že portrét je hotový, že schází pouze poslední vrstva laku a bude k předání (viz foto). Stav pana kardinála se však bohužel nelepšil, takže jsme se nakonec dohodli, že portrét naložíme a odvezeme panu kardinálovi, aby ho schválil. A to byl vlastně téměř můj poslední okamžik, kdy jsme se viděli. Byli jsme za ním s panem generálním sekretářem, abychom mu ukázali portrét, a pan kardinál schválil, že je to tedy to, co si představoval pro galerii arcibiskupů. Bylo to moc krásné, přestože už byl velmi nemocný a unavený. Bylo vidět, že je spokojen, že tento projekt je dotažen do konce. Pak jsem s panem kardinálem seděl v nemocnici a povídali jsme si. A já jsem měl také dobrý pocit, že jsem to splnil – pan kardinál totiž občas žertoval, že až tu skončím, mohl bych mu dělat tajemníka – tak jsem měl v tu chvíli pocit, že jsem prošel tím testem, že jsem udělal ten poslední zářez.
V tomto kontextu musím říci, že mě opravdu dojalo, když mi včera či předevčírem přišel e-mail od portrétisty pana kardinála, v kterém píše, že měl sice jen několik málo příležitostí se s panem kardinálem setkat, ale že to pro něj bylo jedno z nejkrásnějších setkání, protože to, co ze sebe vyzařoval, bylo opravdu silné. A já myslím, že to silné bylo a že se to podařilo do toho portrétu zachytit a že to je podoba pana kardinála nejen fyzická, ale i toho, co z něho vyzařovalo. To byly naše poslední chvíle, předminulý pátek, kdy jsem Miloslava viděl naposled.

Možná už je to nadbytečné, protože o tom mluvíte celou dobu, ale přesto si dovolím ještě jednu otázku: Kým byl kardinál Vlk pro vás?

Kardinál Vlk byl pro mě jedním z kardinálů katolické církve. Ale Miloslav Vlk byl pro mne osobou velice blízkou, osobou, se kterou bylo možné hovořit o věcech, které člověk sděluje svým nejbližším přátelům. Byl to člověk, který mi byl velmi blízký.
Musím říci, že podobně jako u Benedikta XVI., jsem u Miloslava Vlka stále udivován rozdílem mezi mediálním obrazem a jejich skutečně obrovskou lidskostí a obrovským lidským rozměrem. Miloslav Vlk byl můj přítel – mohu-li se takto označit.

 odeslat článek     vytisknout článek


Související články
27.4.17 Zádušní mše za kardinála Vlka v bazilice Santa Croce
18.3.17 Telegram papeže Františka k úmrtí kardinála Vlka
18.3.17 Kardinál Miloslav Vlk odešel na věčnost
31.1.17 Papež osobně zatelefonoval kardinálu Vlkovi



Hlavní­ stránka | Zprávy | Svatý otec | Publicistika | Rozhovory | Homilie | Seriály | Speciály | Zvukový archiv | Denní programy
Redakce | Frekvence | Fotogalerie


Copyright © 2003-2017 Česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@vatiradio.va.
Administrace: Česká sekce Vatikánského rozhlasu. Technická realizace: Pavel Brestovský.

 
Záznam aktuálního pořadu ve formátu MP3  

Kanál Vatikánského rozhlasu na YouTube  

Archív denních pořadů ve formátu Real Audio  
 Zprávy
Přistupovat k trpícím a navracet jim důstojnost

Papež: Doprovázet dnešní migraci láskou a inteligencí po vzoru sv. Františky Cabrini

Papežský institut Jana Pavla II. mění název i statuta

Kardinál Farrell: společnost už nepodporuje rodiny, nýbrž jednotlivce

Svatý stolec k případu Emanuely Orlandi

Prezident Assad: Křesťané nejsou v Sýrii hosty ani migrujícím ptactvem

Vatikán podporuje aktivity Mezinárodní organizace pro atomovou energii

Na severokorejské provokace musí svět odpovědět jednotně

Nemodlit se za všechny vládní představitele je hřích

Očima svých mučedníků pohlížejte na dnešní realitu, píše papež japonským biskupům

Papež strávil neděli s mladými lidmi z kraje Marche

Filipínský kněz propuštěn po čtyřměsíčním zajetí

 Nově na webu
Svatý otec: O milosrdném králi a nelítostném služebníkovi

Publicistika (Komentáře "Církev a svět"): O geopolitice a spiknutí mezinárodního terorismu

Publicistika (Reportáže, reflexe, sloupky): Nikoli zdi či mosty, migrace je otázkou způsobů

Rozhovory: Nerozumím světu geopolitiky

Homilie: O Crux, Ave Spes Unica

Archiv zpráv září 17
    123
45678910
11121314151617
18192021222324
252627282930 

Starší zprávy >

Náš tip

Adolescence není patologie

Potřebujeme tvůrce pokoje, nikoli provokatéry konfliktů

Růst víry v kněžském životě