K sympoziu o „Svědomí bez práv?“, pořádanému na půdě italské Poslanecké sněmovny (21.10.2016), zaslal státní sekretář kardinál Pietro Parolin obsažný dopis. Jeho postřehy jsou natolik závažné, že stojí za opětovnou zmínku a reflexi, poněvadž pronikavým způsobem poukazují na těžkosti, s nimiž se potýká aktuální pojetí lidského svědomí. Zároveň ukazují východisko z protikladných bažin svědomí, jež je pojato jako svrchovaný pramen práv a paradoxně tak veškerá práva ztrácí. Má-li totiž každé svědomí na všechno právo, a to do té míry, že může samo stanovovat, co je právo a co bezpráví, platí také, že svědomí nemá právo na nic, pokud je tento princip výrazem svědomí. Pokud kritériem není pravdivost, nýbrž pouhý úkon svědomí, pak je možné také tvrdit, že v tom či onom bodě nesmí mít svědomí žádné výhrady. A právě tak svědomí přichází o práva.
Kardinál Parolin rozlišuje mezi svědomím, jež je založeno na „strukturované a hodnotové vizi člověka“, a takovým, které se odvolává na „nestálou, ne-li přímo tekutou vizi člověka odpoutaného od pevných vztažných bodů na základě pomýleného pojetí svobody“. V režimu tekutého svědomí je každé svědomí absolutnem, čímž dochází mezi jednotlivými svědomími ke konfliktu. Pokud se každé svědomí drží jenom sebe, pak jediné kritérium, které zabrání konfliktu bude síla. Stále častěji tak dochází k tomu, že legislativa ve věci tzv. „nových práv“ nepočítá s výhradou svědomí. Jak je možné – lze se ptát – že v režimu tekutého svědomí, jež může rozhodovat o všem, je zakazováno odvolávat se na vlastní svědomí formou výhrady? Důvod spočívá v tvrzení, že svědomí může rozhodovat o všem. Připouští se totiž, že svědomí může rozhodovat o všem, s výjimkou rozhodnutí o tom, zda je či není mylné rozhodovat o všem. Kdo tvrdí, že existuje něco, co předchází a omezuje svědomí, je tlačen k tomu, aby uznal, že svědomí je neomezené. Takto ukládá stát a zákon lidskému svědomí, aby přijalo, že lidskému svědomí nesmí být ukládáno nic. Všimněme si očividné podivnosti toho, že je zde přikazováno netolerovat žádné přikazování. Tady spočívá celý rozpor. Říká se, že nic nemá být přikazováno, ale přikazuje se to dogmaticky a absolutně.
Státní sekretář vypočítal také jednotlivá „omezení“, od nichž je třeba se osvobodit podle této nové ideologie, založené na pomýlených pojetích svobody. Těmito omezeními jsou „přirozenost, etika, náboženství i sama humanistická kultura“. Implicitně tak poukazuje na nové ideologické proudy, které chtějí podrobit úsudku svědomí i samu přirozenost člověka, jeho pohlavní identitu, pojetí rodinných vztahů a samo plození. Nová ideologie ukládá osvobození od těchto „omezení“ jako povinnost. Za povšimnutí zde stojí tentýž rozpor zmíněný výše, tedy povinnost svobody. Svoboda se smí osvobodit od všeho, avšak nikoli od ideje osvobozování se od všeho. Je zakazováno tvrdit, že svoboda má omezení, což je však opravdu nezbytné k tomu, aby měla nějaký smysl. Jsme tak skutečně svědky tendence přikazovat svobodu zbavenou smyslu. Ostatně, mocensky uložená svoboda ani nemůže být jiná.
Je zřejmé, že takovéto pojetí svědomí a svobody vede k rozkladu a individualismu na jedné straně a k panovačnosti politické moci na druhé. Je to starý příběh soukromého a veřejného. Oblasti velkého veřejného významu jako je život, rodina, plození jsou privatizovány a postoupeny totálně svobodnému svědomí, avšak děje se to mocensky, tedy politickým úkonem a zakazováním toho, aby se svědomí řídilo „přirozeností, etikou, náboženstvím i samotnou humanistickou kulturou“, jak to říká kardinál Parolin. Nedomnívám se, že by tyto ryze politické důsledky související s lidským svědomím byly dnes dostatečně reflektovány.
Kardinál Parolin uzavírá svoje poselství ke zmíněnému sympoziu dvěma poznámkami. První se týká důležitosti svědomí v křesťanství a druhá formování svědomí. Dal tak podněty k otevření nových cest k pravé svobodě svědomí. Svědomí je především uvědomělé já, schopné pohlížet nejenom na věci, ale také do svého vlastního nitra. Takto pojaté svědomí odkazuje k osobní duši a duchovnosti člověka, který je schopen hodnotit a posuzovat životní situace, jež jsou ve vztahu k němu všechny nahodilé. Na tomto poli je zapotřebí filosofické i teologické kultury, která znovu nastolí téma duše. Teprve sekundárně je svědomí také schopností praktického rozumu usměrňovat jednání podle dobra a zla. Zde je třeba připomenout, že tak jako teoretický rozum bezprostředně tuší principy usuzování, tak praktický rozum bezprostředně tuší morální principy, totiž tzv. zlaté pravidlo – konat dobro, nekonat zlo – včetně jeho aplikací. Myslím, že je třeba znovu objevit i tuto schopnost svědomí. Potřebujeme se dnes vrátit k poznání, že všichni lidé i přes svoje kultovní či náboženské rozdíly jsou schopni rozpoznat určité všem společné prvky jak na teoretické, tak na praktické rovině. Kladli jsme přílišný důraz na rozdíly, a je třeba obnovit to, co nás sdružuje, abychom postavili hráz odstředivým úchylkám pojímání svědomí a jeho svobody.
Právě sem totiž míří pobídka kardinála Parolina vrátit se k formování svědomí. Nová ideologie svědomí jakožto pramene práva i bezpráví totiž nemá za to, že potřebuje formaci. Formace svědomí potřebuje podněty od jiných principů, než je samo svědomí. A právě to zmíněná ideologie svědomí odmítá. Svědomí, jakožto zdroj pravdy nepotřebuje být formováno k pravdě, zná už svoji jedinou pravdu, totiž sebeurčení, které je dnes, bohužel, často jediným kriteriem, jímž se řídí postmoderní člověk v zásadních individuálních i kolektivních rozhodnutích. Východiskem návratu k formování svědomí je uznání, že svědomí ponechané samo sobě, se stává vězením. Člověku je bráněno vycházet ze sebe. Je-li každému mocensky ukládáno, aby následoval pouze vlastní svědomí, ukládá se mu, aby byl spokojeným otrokem. Aby se tak stalo, musí mu to být uloženo silou, jak již bylo řečeno, protože pravá svoboda vede člověka přirozeně k vycházení ze sebe, na setkání s realitou a v jejím rámci s druhými lidmi. Formování svědomí tudíž vytváří pospolitost, zatímco ponechání či donucení svědomí k tomu, aby následovalo pouze „svoje choutky“, atomizuje společenství na nesourodé prvky bez vzájemných vztahů.
Mons. Giampaolo Crepaldi je arcibiskupem v Terstu a předsedou mezinárodního Observatoria kardinála Van Thuâna, z jehož webových stránek
přeložil Milan Glaser.
Další články z podrubriky Komentáře "Církev a svět"
odeslat článek
vytisknout článek
