Nový portál Vatikánského rozhlasu

Vatikán. Teologie osvobození, Boží pravda a lidská svoboda, ekumenismus, kritika kapitalismu, věčný život – předpokládali byste, že tato témata v sobě spojuje kniha, nesoucí stručný titul „Papež“ (Der Papst. Sendung und Auftrag, Herder Verlag 2017, 608 stran)? Vyšla počátkem tohoto týdne a jejím autorem je prefekt Kongregace pro nauku víry, kardinál Gerhard Ludwig Müller. Německá redakce Vatikánského rozhlasu jej požádala o rozhovor, v jehož úvodu německý kuriální kardinál ihned vymezil, že nechtěl psát o papežství jako anonymní instituci.

“O papežském úřadě anebo papežích existuje množství knih, je však důležité pojímat toto poslání nikoli jako instituci, nýbrž jako sled jednotlivých lidí. Sám Ježíš řekl Šimonovi – Ty jsi Petr – Skála – a na té skále zbuduji svou církev. Právě osobní vztah utváří tento zvláštní úřad.“

Kniha je tedy teologicko-duchovní poutí papežským úřadem, neboť, jak dodává kard. Müller s úsměvem, „ode mne, rozeného profesora teologie, se zkrátka něco takového očekává“. Prefekt vatikánské kongregace nicméně začíná biograficky – svými osobními papežskými dějinami, mládím počínaje. Nechtěl totiž předkládat pouze teologické pojednání, nýbrž vědomě psát jako uvažující věřící člověk, aby se „nevytratily živé kořeny a nezůstal mrtvý strom, osamocený v krajině“. Jak dále zdůrazňuje, katolická církev není papežova, nýbrž jejím středem je Kristus. A není řečeno, že se vše musí soustřeďovat do Říma:

“Na jedné straně je nutné zdůraznit, nakolik je papež důležitý pro jednotu církve ve víře, na druhé straně to však nemusíme pojímat centralisticky. Papeži lze sloužit, aniž bychom vytvářeli kult jeho osobnosti. Toto nebezpečí dnes určitě hrozí ve sdělovacích prostředcích, kterými ještě zaznívá papežův hlas, zatímco církev se přirozeně utváří zcela opačně.“

Totiž z konkrétního společenství – oněch biblických „dvou nebo tří“, anebo také padesáti, v rodině a farnosti. Konkrétnost určitého místa by se neměla jevit jako cosi podřazeného. Přepjaté vynášení papeže totiž jeho úřadu spíše škodí, než prospívá.

“Známe to už od Pavla, který sice uznal Petrovo prvenství, ale v důležitých otázkách praxe se vůči němu postavil kriticky. Vnější vystupování by se mělo krýt s vnitřními postoji – to doprovází celé dějiny papežství. Koneckonců to ale byla Kristova volba, že si za apoštoly nezvolil ty nejkrásnější a nejmocnější, nýbrž zcela prosté lidi, kteří si také byli vědomi toho, že nejsou nadlidé, nýbrž neustále potřebují Boží milost.“

Kardinál Müller proto varuje před přehnaným očekáváním – slabiny totiž patří ke každému člověku a „dospělý křesťan by se měl naučit vycházet také se slabinami a omezeními oficiálního zástupce církve.“

Katolík má samozřejmě papeže ctít a uznávat – a to nejenom jeho úřad, nýbrž také konkrétního papeže, ovšem bez přehánění.

Prefekt Kongregace pro nauku víru ve své knize cituje dominikánského teologa Melchiora Cana ze šestnáctého století, tedy časů církevní obnovy. Také dnes se vyžaduje reforma římské kurie, kterou však kardinál Müller vnímá spíše jako novou motivaci a opuštění měšťácké pohodlnosti. Mění se také vnější projevy papežství, pokračuje německý kardinál, protože papežství na sebe bere rysy své doby, jelikož má přinášet odpověď na konkrétní okolnosti.

“To však nemá co do činění s obávanou desakralizací biskupského nebo papežského úřadu. Ani by tu nešlo vybudovat nějaký ryzí funkcionalismus, protože církev je Tělo Kristovo a Boží lid, a nikoli námi utvářená sociální organizace s různými odděleními, která předkládá zlepšovací návrhy v rámci tohoto světa.“

Současný papež se nicméně k sociálním a ekologickým problémům vyjadřuje velice konkrétně, dokládá kardinál Müller ve své knize obsáhlou analýzou encykliky Laudato si´:

“Zaměření na duchovní péči, konstruktivní společenská kritika, sociální učení církve, teologie osvobození nikoli jako páté kolo u vozu určitého politického programu, nýbrž jako skutečná teologie, která vychází z Boha a rozhodující měrou přispívá ke zdůraznění či znovunastolení lidské důstojnosti v mnoha částech světa. To vše k sobě niterně náleží a není to jen vnějškovou kombinací. Patří to k sobě jako láska k Bohu a láska k bližnímu.“

(jag)