Relativismus je v posledku velmi relativní. Podle některých závisí pravda především na místu; podle jiných na době a podle dalších na účinnosti (říkají tomu pragmatismus); dnes, podle mnohých závisí pravda na individuu... Starověcí skeptikové rádi zacházeli ještě dál a relativizovali samotné individuum. Pyrrhón zdůrazňuje „neustálou proměnlivost našich duševních stavů“. „Zdraví, nemoc, spánek, bdění, radost, smutek, mládí, stáří, odvaha, strach, potřeba, bohatství, nenávist, přátelství, teplo, zima, nádech, výdech... všechno se zdá jiné podle různosti rozpoložení, ve kterém jsme byli, když jsme to vnímali.“ Každá nálada má svoji pravdu. Umělecké dílo, které mne nezaujalo, by se mi zalíbilo, kdybych ten den neměl migrénu. A ta nejkrásnější žena na světě je málo přitažlivá, byť by byla nahá – anebo právě proto, že je nahá – pokud temploměr na stěně ukazuje 40 stupňů. Individuum tedy není dostatečně nedělitelné, aby mohlo být posledním kritériem relativismu, a individualistický relativismus se tedy jeví jako velice dogmatický pokus opominout vtělenou a pokořující relativnost, která patří k nestálosti našich soudů.
V Pyrrhónově seznamu se vyskytuje jedna rozhodující relativnost, kterou naše společnost obzvláště odmítá, totiž životní období. V předešlé citaci vystupuje „mládí a stáří“, ke kterým ihned přidáme „dětství“. Je jisté, že moje chutě, když mi bylo šest let, nejsou totožné s těmi, které mám nyní ve svých 45 letech. A myslím, že obzvláště perverzním týráním by bylo, kdyby mi někdo bez ustání vnucoval „ráje“ mého dětství. Od starověku po novověk se všeobecně rozlišuje sedm životních období (s výjimkou pobytu v děloze) a mohou být kladena do souvislosti s počtem planet, dnů v týdnu či darů Ducha svatého: infantia, pueritia, adulescentia, juventus, gravitas, senectus, grandaevitas - dětství, chlapecký a dívčí věk, dospívání, mládí, zralost, stáří, přestárlost. Různá věková období transformují kvantitu na kvalitu: kontinuita let se mění v diskontinuitu období. A tato období, jak připomíná velký historik Philippe Aries, „neodpovídají pouze biologickým etapám, nýbrž i sociálním funkcím“.
Jsou léta hraček, školy, lásky a sportu, války a rytířství, vědy a studia, zbožnosti. Taková je moudrost knihy Kazatel: všechno má svůj čas. A také Shakespearovo „Jak se vám líbí“ (jednání 2, scéna 7): „Celý svět jest jeviště a všichni mužové i ženy pouze herci; vstupují a odcházejí zas, a jeden člověk hrá ve své době mnohé úlohy; a jejich dějstvy sedmerý jest věk.“ Svět dělá světem nikoli „okruh“ či „skupina“ lidí, nýbrž různost a legitimita věkových rozmezí, kde má každý hrát svoji roli, ne-li komunikovat svůj svět v opozici i kompenzaci vůči těm ostatním. Je dostatečně zřejmé, že nyní se s touto legitimitou a růzností příliš nepočítá. Ze sedmi bývalých období jsme přešli ke třem, protože o stáří se mluví jako o třetím věku. Anebo jsme se - přesněji řečeno – ocitli v nejistotě co do jejich počtu, což překáží jakékoli symbolické či sociologické korespondenci.
Adolescence se nezadržitelně šíří a stává se exkluzivním vzorem. Někteří analytici poukazují dnes na mladickost. Je však třeba poznamenat, že mladickost a adolescentismus ve skutečnosti mládí i adolescenci popírají. Každé období následuje po tom předchozím a odkazuje na to příští. Adolescence, která netíhne k dospělosti, a mládí, jehož těžištěm není zralost (na což odkazuje latinský termín gravitas, který označuje tíži či váhu zralého člověka), způsobují, že pak neexistuje ani mládí, ani adolescence, ale něco jiného, bezejmenného, a nastává úplný zmatek: děvčátko se obléká jako pin-up (modelka z obrázku), stařena jako lolita, chlapec se stává delegovaným správcem star-up firmy operující na burze... Takové je individuum technoekonomické teorie: postrádá věk.
Opomíjení různosti životních období vede ke ztrátě různosti sociálních funkcí, které se dříve či později redukují pouze na jedinou, a tou je konzum. Mladí i staří se společně těší z hromadné dostupnosti zboží. V produktech, které si pořídí, mohou stále dohledávat chybějící roky. Jsou však motivováni stejnou pohnutkou. Mají stejný vztah ke světu, který už není světem, nýbrž klubem konzumentů. Proto postava adolescenta převažuje nad všemi ostatními. Adolescent je totiž ideální konzument. Neosvojil si ještě jednotvárnost zaměstnaneckého poměru a je natolik tvárný, aby byl přístupný každé inovaci. Jistě, nepobírá plat. Nelze v této nekonečné adolescenci nevidět ideu neomezeného růstu, a přirozeně souvisí s vidinou, že lze žít jenom z úroků. A to je veřejné tajemství tzv. transhumanismu a jeho podbízejícího se nadčlověka: být věčnými adolescenty, majícími dost peněz, kde je všechno redukováno na poslední videohru.
Z deníku Avvenire 15. ledna 2017
přeložil Milan Glaser
Další články z podrubriky Komentáře "Církev a svět"
odeslat článek
vytisknout článek
