RadioVaticana.va

   20. 8. 2017

RSS  RSS zpráv  Podcast denní­ch pořadů       

Hlavní­ stránka

Zprávy

Svatý otec

Publicistika

Rozhovory

Homilie

Seriály

Speciály

Zvukový archiv

Denní programy


Redakce

Program

Frekvence

Fotogalerie

Technika

Historie

Kontakty


Anketa

Sleduji zprávy Vatikánského rozhlasu?

Poslechem na Rádiu Proglas.3158
Poslechem z webových stránek.2082
Četbou textů na webových stránkách.3770
Poslechem i četbou.2153


O webu

Rozhovory online

Rozšířené hledání­

Odkazy


Zasílání­ novinek

Nejčtenější­

Herman van Rompuy komentoval papežovo rozhodnutí stran eutanázie

Kardinál Sarah: Křesťanské rodiny předvojem vzpoury proti nové diktatuře egoismu

Diskrétní podmanivost nevládních organizací




Eeská provincie Tovaryšstva Ježíšova

Res Claritatis

Vysokoškolské katolické hnutí Eeská republika

Pastorace na webu



Katolik.cz

KTF UK

Stránky pro animátory senioru

Návštěva papeže v České republice





 
Rozhovory

  

4.2.2017 

Papež interpretuje biskupy, nikoliv biskupové papeže

Rozhovor kardinála Müllera nejen o interpretaci exhortace Amoris laetitia

Česká sekce RV

Exhortaci Amoris Laetitia je nutné číst vcelku. Smilstvo je vždy smrtelný hřích a biskupové, kteří v tomto působí zmatky by si měli nastudovat učení církve. Musíme pomáhat hříšníkovi k překonání hříchu a k nápravě. Jednota křesťanů? Důležitá, ale nesmí se změnit v relativismus. Není možné pořádat výprodej svátostí, ustanovených Ježíšem. Kardinál Gerhard Ludwig Müller, prefekt Kongregace pro nauku víry, vstupuje jasnými slovy do církevní debaty v rozhovoru, který s ním pro únorové číslo měsíčníku „Il Timone“ vedli Riccardo Cascioli a Lorenzo Bertocchi.

Eminence, pojďme ihned k jádru věci. Co je to „věrouka“?

Aristoteles na začátku své Metafyziky říká, že všichni hledají pravdu. K přirozenosti intelektu patří láska k pravdě. Proto nám Bůh dal inteligenci a vůli, první se obrací k pravdě a druhá k lásce, jako k centru existence veškerého bytí, Boha samého v jeho přirozenosti. Bůh je pro nás počátek a konec naší existence, proto je nutné znát to, co Bůh zjevil. Je to věc pro lidskou bytost nejdůležitější. Vědět odkud pocházím a kam směřuji, jaký je smysl utrpení a smrti. Je to znamení naděje, která překračuje omezení, jež zakoušíme v našem konečném a slabém životě. Katechismus nám v krédu říká, co máme věřit; v přikázáních, co máme dělat; jak se máme prostřednictvím modlitby (Otče náš) spojovat s Bohem ve víře, naději a lásce; jak v sedmi svátostech získávat posvěcující milost. Bůh se zjevil ve Svém vtěleném Slově, Ježíši Kristu, a to znamená, že se můžeme podílet na poznání, jaké má Bůh sám o sobě: poznávat Boha je první a základní dimenze víry, protože víra není pouze zbožný cit, iracionální spoléhání, ale víra je především poznáním Boha. To neznamená prázdný intelektualismus, protože mezi poznáním Boha a láskou k Bohu je vždycky jednota. Jde tedy o to, niterně poznávat jistou osobu, vůlí přijímat to, že je Jinou Osobou, to, že Bůh je ve své Trojiční skutečnosti společenstvím lásky Otce, Syna a Ducha Svatého. Po celý život potřebujeme katechezi, neustálé uvádění – intelektu i srdce – do božských tajemství, která jsou tajemstvími života. Věrouka je tedy základem pro celý život církve, jinak se z církve stane pouze nevládní organizace, charitativní organizace, jako mnoho jiných. Identitou církve však je být Kristovým tělem, povolaným vést všechny lidi k setkání s Bohem v tomto životě a také v životě věčném. Proto je věrouka naprosto nezbytná ke spáse a k věčnému štěstí člověka v Bohu.

V posledních desetiletích neměla „věrouka“ takříkajíc „dobrý zvuk“. Často je představována jako souhrn zákonů, nesnesitelná zátěž pro člověka, moralizování o tom, co se smí či nesmí dělat. To, co říkáte vy, celou věc obrací.

Tato špatná pověst věrouky je dědictvím racionalismu 18. století. Nárok rozumu, který aspiruje na pochopení všeho ve světě, ale je nemohoucí vůči transcendenci, redukoval víru na pouhý sentiment pro prosťáčky. Nebo se na víru hledí jako na subjektivní úsudek, k němuž docházíme až když rozum narazil na své limity. Filosofie Immanuela Kanta například popřela racionální dimenzi víry a zredukovala ji na pouhé východisko pro morálku. Takto se Zjevení stává v podstatě nadbytečné. Jako odpověď na tyto filosofické proudy již I. Vatikánský koncil v konstituci „Dei Filius“ jasně exponoval vzájemný vztah rozumu a víry, počínaje rozumem schopným dosáhnout toho, co přesahuje smyslovost. V katolické teologii tedy musíme zdůrazňovat, že víra je podílem na Božím Logu, a proto je vždy nutné zdůrazňovat racionálnost aktu víry. Je to nárok důležitý pro naši dobu, která si nárokuje úplné poznání o hmotě a zdá se být téměř hrdá na to, že neví nic o tom, co se týká otázek schopných dát existenci smysl. Víra nás vede k víře v Boha ve světle Vtěleného Slova a v síle Ducha Svatého prostřednictvím svědectví církve (Bible, tradice a magisterium).

Jak víme, ne všichni lidé církve bohužel reflektují tuto pravdu. Dochází ke skandálům, z nichž některé jsou velmi vážné. Jak rozlišovat mezi „pokladem Evangelia“ a „hliněnými nádobami“, které ho nesou?

Skandály byly, jsou a vždycky budou. Jak to řekl Ježíš: „Není možné, aby nepřišla pohoršení“, ale dodal také „Běda tomu, od koho pocházejí!“ (Lk 17,1). Především je nutné rozlišovat mezi skandály morálního rázu a mezi intelektuálními, kdy si někdo počíná jako heretik nebo schismatik a postupuje proti pravdě a jednotě. Ve své dozrálosti jako věřící, věříme v Boha také tehdy, kdy se služebník Slova ukáže být nehodný svého poslání. Ve 3. století probíhaly velké diskuse kolem Augustinova (354-430) sporu s donatisty, kteří tvrdili, že svátosti nemají žádnou důstojnost samy ze sebe, nýbrž že jejich platnost závisí na důstojnosti toho, kdo je vysluhuje.
Je to velká výzva pro víru: jak je možné, že někdo, kdo není „svatý“ ve svém morálním nebo intelektuálním životě, může předávat milost? Augustin, spolu s celou církví, zastával názor, že Boží milost nezávisí na nás, kteří jsme jejími nástroji.
Druhým extrémem by bylo, jak se to projevilo v některých proudech protestantské reformy, naprosto popírat lidské prostřednictví v církvi. Sv. Tomáš řekl, že tak jako nám Bůh předává svoji milost skrze jednoduchá znamení – jako například voda při křtu – tak také při předávání své milosti využívá jako nástroj člověka a nikoli anděla. Má to co do činění s naší přirozeností, která je tělesná, společenská a dějinná. Musíme proto přijímat pokoru Krista, který přišel v našem těle a chtěl předávat svoji milost skrze „tělo“ apoštolů a jejich nástupců, biskupů a kněží.
Jsme povolání přijímat tuto konkrétnost milosti. Nemůžeme si činit nároky na to, že bychom si vybírali papeže, biskupa nebo faráře v jakémsi katalogu, jako kdyby šlo o uspokojování osobních přání. Musíme žít v konkrétní realitě, tak jak je nám dána, a přijímat nahodilosti lidské existence.

A přece se dnes v církvi často klade důraz na „důvěryhodnost“...

Důvěryhodnost je zcela jistě nezbytná, avšak v čem spočívá důvěryhodnost církve? Církev neztrácí důvěryhodnost, když někteří kněží upadají do hříchu, všichni můžeme upadnout do hříchu, ale když tito zneužívají svoji autoritu k hříšným činům. Takto svévolně ničí poslání církve. Nejde totiž o důvěryhodnost, která by odkazovala k nim samým. Boží služebníci jsou pouze nástroji a jsou povoláni být věrní tomu poslání, k němuž je Bůh sám povolal.

Často se právem říká, že věřící musí být v postoji naslouchání Božímu slovu. Všeobecně je tendence ztotožňovat toto Slovo s Písmem Svatým. Není to reduktivní pohled na Boží slovo?

Jistě. My nejsme náboženstvím knihy, ale jde o Slovo hlásané v Ježíši Kristu a o Boží Slovo v Jeho osobě. Ježíš nenapsal Písmo Svaté, On sám je živé Boží Slovo. Písmo svaté je prvním a základním svědkem Ježíšova Slova, ale v kontextu svědectví víry apoštolů a prvotní církve. Církev je posluchačkou Slova a toto Slovo je nyní přítomné ve vědomí víry církve, které však není pouhým archivem, nýbrž podobá se zkoumání uvnitř živého srdce církve, která z pokolení na pokolení, vždy znovu nachází totéž Slovo.
Slovo chápané pouze jako Písmo svaté je reduktivní a není katolické. Protestantismus bohužel přišel s podceněním hodnoty živé tradice církve. Zjevení je jistě jedinečným a základním způsobem přítomné v Bibli, ale také v životě církve, ve spisech Otců, ve velkých koncilech a ve svátostném životě. Svátosti nejsou pouhou památkou, Kristus je v nich přítomen reálně a konkrétně.

Je-li tomu takto, zdá se, že v perspektivě jednoty křesťanů se věrouka stává překážkou. Stačí pomyslet na sedm svátostí...

Sedm svátostí pro nás není problémem. Samozřejmě nemusíme zdůvodňovat, proč máme těchto sedm svátostí, protože jejich uznání povstalo z života církve. Pro katolickou církev těchto sedm znamení nejen znamená milost, ale také milost působí. Vysvětlovat by měli naopak protestanté, kteří toto všechno popřeli. Nelze říci, že přijímáme tradici pouze do jisté doby, jako kdyby Duch svatý zmizel ze života církve po Chalcedonském koncilu. Je třeba říci, že dnes najdeme také ekumenická hnutí, která jakýmsi způsobem překonala toto „výlučné zaměření“ na Bibli, ale musíme vždy připomínat, že bez živého kontextu církve, která je vedena Duchem svatým, se Písmo stane pouze archivním dokumentem. Víra se nestaví na archivech. Abychom poznali zjevenou víru, je potřeba obrátit se na církev a nikoli na archiv.

Rozdíly mezi katolickou církví a dalšími křesťanskými konfesemi tedy nejsou, abychom tak řekli prázdnou apologetickou rigidností?

Protestanská reforma nesmí být chápána pouze jako reforma některých morálních přestupků. Musíme uznat, že se dotkla jádra katolického pojetí Zjevení. Jak je možné, že církev 1500 let učila, jak jsou tyto svátosti pro víru nezbytné, a náhle se začne tvrdit, že církev uváděla miliony věřících v omyl? Copak ji zakladatel církve opustil a ponechal po staletí v temnotě?
Copak církev vedla lidi do pekel? – to není možné. Reformovat morální život, je vždy možné, je možné reformovat instituce, univerzity, pastorační struktury, je také nutné zbavit se určitého „zesvětštění“ církve... To všechno můžeme ze strany protestantské reformy akceptovat, ale musíme říci, že u reformátorů shledáváme takové dogmatické chyby, jaké nemůžeme nikdy přijmout. Ve vztahu k protestantům nejde pouze o problém počtu svátostí, ale také o jejich význam. Ekumenismus nemůže postupovat v relativismu nebo lhostejnosti k věroučným tématům. Při hledání jednoty nemůžeme „obětovat“ dvě, tři svátosti, nebo přijmout představu, že papež je jakýmsi prezidentem různých křesťanských vyznání.

Dalším dnes aktuálním tématem je vztah mezi věroukou a osobním svědomím.

Všichni musejí následovat své svědomí, ale svědomí je termín, který vyjadřuje vztah, relaci. Nikoli ke mně samému, nýbrž k Druhému. Svědomí stojí před druhým a pro nás samozřejmě, tímto druhým může být jedině Bůh, který je naším Stvořitelem a Spasitelem a který nám dal přikázání, nikoli proto, aby nás rozčílil nebo kontroloval, ale aby osvěcovala cestu. Přikázání jsou orientací k Dobru, k dosažení našeho cíle: jsou cestou, ale také metou. Platí to pro morálku, ale také pro věrouku, protože poznání pravdy máme tehdy, když jako lidé pochopíme, že musíme ob-audire – naslouchat v postoji před – Božím Slovem, které nás osvěcuje. Jde o povolání k věčnému vztahu mé osoby s Osobou Boží. K této konfrontaci samozřejmě dochází také v morálním životě. Lidé jsou povoláni volit mezi dobrem a zlem. I zvířata vraždí jiná zvířata, ale my jsme postaveni před otázku, zda je to dobré či zlé. Vím, že z přirozenosti svého svědomí musím činit dobré a unikat zlému, toto je základní úsudek zákona přirozeně vložený do bytí a – pro nás křesťany – je to explicitně vyhlášeno v deseti přikázáních a v evangelijních blahoslavenstvích. Toto nám říká Duch svatý, vlitý do našich srdcí, který osvětluje mysl a posiluje vůli.

Je tedy možné klást rozpor mezi věrouku a osobní svědomí?

Ne, to není možné. Například, nelze říci, že by existovaly okolnosti, v nichž cizoložství není smrtelným hříchem. Podle katolické nauky koexistence smrtelného hříchu a posvěcující milosti není možná. Aby tato absurdní kontradikce mohla být překonána, Kristus ustanovil pro věřící svátost pokání a smíření s Bohem a církví.

To je otázka, o níž se mnoho diskutuje v souvislosti s debatou kolem postsynodální exhortace Amoris laetitia.

Amoris laetitia musí být samozřejmě interpretována ve světle celého učení církve. Svátost pokání nás může provázet ke svátostnému společenství s Ježíšem Kristem, ale součástí svátosti smíření jsou některé lidské akty, vedené Duchem, které je nutné zachovat: zkroušenost srdce, předsevzetí více nehřešit, odsouzení hříchů a zadostiučinění. Pokud chybí některý z těchto prvků nebo je penitent neakceptuje, svátost se neuskuteční. To je dogmatické učení církve, bez ohledu na to, zda je lidé přijímají nebo ne. My jsme povoláni pomáhat lidem, aby postupně dosáhli plnosti svého vztahu k Bohu, ale nemůžeme slevovat. Nelíbí se mi a není správné, že mnoho biskupů interpretuje „Amoris laetitia“ podle svého vlastního způsobu chápání papežova učení. To není v linii katolické nauky. Papežovo magisterium interpretuje jedině on sám nebo k tomu využívá Kongregaci pro nauku víry. Papež interpretuje biskupy, nikoliv biskupové papeže. To by převracelo strukturu katolické církve. Všem těm, kdo mluví příliš, doporučuji, aby nejprve prostudovali učení (koncilů) o službě papeže a biskupů a nezapomněli ani na učení o sedmi svátostech (IV. Lateránský koncil, Florentský koncil, Tridentský koncil a II. Vatikánský koncil). Biskup, jako učitel Slova, musí být sám na prvním místě dobře formován, aby nenastalo riziko, že slepý povede za ruku další slepce. Tolik list Titovi: „Biskup se musí v kázání pevně držet spolehlivé nauky, aby byl schopný povzbuzovat ve zdravém učení a také usvědčovat odpůrce“ (srov. Tt 1,9).

V této věci se ovšem často mluví o možnosti rozvoje dogmatu. Jak má být chápán tento rozvoj?

Církev je živé tělo, rozvoj je pohyb k lepšímu pochopení hloubky tajemství. Není však možné překračovat prohlášení magisteria, pokud jde o ta, jež se týkají božské zjevené katolické víry. Zjevení se naplnilo v Ježíši Kristu a uchovává je depositum fidei apoštolů. Na téma rozvoje dogmatu existuje mnoho studií, například od bl. J. H. Newmana nebo ty, které předložil Joseph Ratzinger. Tam lze nalézt zformulovaný význam rozvoje dogmatu v katolickém smyslu, abychom se ubránili modernistickému evolucionismu na jedné straně a fixismu na straně druhé. Je zapotřebí homogenního rozvoje v kontinuitě a nikoli v roztržce. To, co je dogmaticky definováno nemůže být nijak popřeno. Jestliže tedy církev řekla, že svátostí je sedm, nikdo, ani koncil, nemůže redukovat nebo pozměnit počet nebo význam těchto svátostí. Kdo se chce připojit ke katolické církvi musí akceptovat sedm svátostí jako prostředků ke spáse. Základem homogenního rozvoje dogmatu je zachovávání základní principů. Arianismus není rozvojem dogmatu o vtělení, nýbrž narušením víry. Stejně tak církev jasně formulovala, že uznává manželství jako nerozlučný svazek jednoho muže a jedné ženy. Polygamie tedy například není rozvojem monogamie, nýbrž jejím narušením. Proto můžeme říci, že Amoris laetitia chce pomáhat lidem, kteří žijí v situaci, jež není ve shodě s morálním a sakramentálními principy katolické církve, a kteří chtějí tuto neregulérní situaci překonat. Není však samozřejmě možné omlouvat je v této situaci. Církev nemůže nikdy ospravedlňovat situaci, která není ve shodě s Boží vůlí.

Exhortace sv. Jana Pavla II. Familiaris consortio, mluví o tom, že páry rozvedených a znovu sezdaných, které se nemohou odloučit, musejí – pokud chtějí přistupovat ke svátostem – usilovat o život ve zdrženlivosti. Je to ještě platné?

Jistě, to je nepřekonatelné, protože nejde pouze o pozitivní zákon Jana Pavla II., nýbrž o formulaci toho, co je konstitutivním prvkem křesťanské morální teologie a teologie svátostí. Zmatek ohledně této věci se týká také nedostatečného přijetí encykliky Veritatis splendor, s jejím jasným učením o „intrinsece malum“ (veskrze špatný čin, který nemůže být z negativního změněn v pozitivní, pozn. překl.). Obecně lze říci, že žádná lidská autorita nemůže přijmout to, co je proti evidentní Boží vůli, jeho přikázáním a proti ustanovení svátosti manželství. Připomeňme, že manželství je svátostné pouto, které je vtisknuto téměř tak jako znamení křtu. Dokud manželé žijí, je toto manželské pouto nesmazatelné. V tomto ohledu jsou Ježíšova slova velmi jasná a jejich interpretace není akademickou interpretací, ale je to Boží slovo. Nikdo ji nemůže změnit. Nesmíme podlehnout světskému duchu, který bych chtěl redukovat manželství na soukromý akt. Dnes vidíme, jak různé státy chtějí zavést definici manželství, které nemá nic společného s definicí přirozeného manželství, a musíme také připomenout, že pro křesťany platí pravidlo uzavírat sňatek formou, jakou stanovuje církev, tedy říci ano, navždy a pouze a výlučně jedinému „ty“. Manželství je pro nás výrazem účasti na jednotě mezi Kristem – Ženichem a církví, jeho nevěstou. Toto není – jak tvrdili někteří během synodu – pouze mlhavá analogie. Nikoliv! Toto je podstata svátosti a žádná moc na Nebi a na Zemi, ani anděl, ani papež, ani koncil, ani zákon biskupů nemá pravomoc, aby ji měnil.

Jak vyřešit chaos, který vzniká kvůli různým interpretacím, které jsou dávány této pasáži Amoris laetitia?

Všem doporučuji, aby se nad ní zamýšleli v první řadě na základě studia učení církve, počínaje Božím slovem v Písmu svatém, které je velmi jasné pokud jde o manželství. Doporučil bych také, aby nevstupovali do žádné kazuistiky, která může snadno vyvolat nedorozumění; zejména typu: zemře-li láska, zemřelo také manželské pouto. Toto jsou sofismata: Boží slovo je velmi jasné a církev neakceptuje sekularizaci manželství. Úkolem kněží a biskupů není vytvářet zmatek, nýbrž objasňovat. Není možné odkazovat pouze na malé pasáže z Amoris laetitia, nýbrž je nutné číst všechno v celku, s cílem učinit pro lidi přitažlivější evangelium manželství a rodiny. Zmatenou interpretaci nevyvolala Amoris laetitia, nýbrž někteří její zmatení interpreti. Všichni musíme chápat a přijímat učení Krista a jeho církve a zároveň být připraveni pomáhat druhým k jeho pochopení a uvádění do praxe, rovněž v těžkých situacích. Manželství a rodina jsou základní buňkou církve a společnosti. Abychom vrátili naději lidstvu postiženému silným nihilismem, je nutné, aby tato buňka byla zdravá.

Z měsíčníku "Il Timone" č.160, 1. února 2017
přeložila Johana Bronková

 odeslat článek     vytisknout článek


Související články
26.7.17 Kardinál Müller: Věroučné spory existují v církvi od samotných jejích počátků
15.7.17 Zpráva o konverzaci papeže s kardinálem Müllerem je naprosto falešná
22.6.17 Kardinál Müller: Naději vkládáme spíše do katolické víry než do diplomacie a politiky
7.6.17 Kardinál Müller varoval před falešným papismem
2.6.17 Kardinál Müller: člověk potřebuje naději, optimismus nestačí



Hlavní­ stránka | Zprávy | Svatý otec | Publicistika | Rozhovory | Homilie | Seriály | Speciály | Zvukový archiv | Denní programy
Redakce | Frekvence | Fotogalerie


Copyright © 2003-2017 Česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@vatiradio.va.
Administrace: Česká sekce Vatikánského rozhlasu. Technická realizace: Pavel Brestovský.

 
Záznam aktuálního pořadu ve formátu MP3  

Kanál Vatikánského rozhlasu na YouTube  

Archív denních pořadů ve formátu Real Audio  
 Zprávy
Papež: Ať nám Duch pomáhá vytrvat ve víře

V Karáčí se konal státni pohřeb Ruth Pfau - „matky malomocných“

Ekvádorský kardinál papežským legátem na oslavách sv. Růženy z Limy

Katolický farář v Turku: Vidina islamizace Evropy je mezi muslimskými imigranty rozšířena

Předseda kanadského episkopátu napsal premiéru Trudeauovi

Bolivijští biskupové se vydají za papežem Františkem

V USA bude viditelné úplné zatmění slunce

Papež po atentátu v Barceloně: Nadále se zasazujme o mír a svornost

Papežský vizitátor dokončuje zprávu o Medjugorje

Kardinál Biffi o rozdílu mezi pohanským a křesťanským dialogem

Sousední biskupové vybízejí vzbouřenou diecézi Ahiara k poslušnosti papeži

Kardinál Sturla: Totalita na obzoru

 Nově na webu
Svatý otec: Přemáhat nevěru v Boha i lhostejnost vůči bratřím

Publicistika (Komentáře "Církev a svět"): Věřit v dějiny spásy

Publicistika (Reportáže, reflexe, sloupky): Rehabilitace křesťanské psychologie

Rozhovory: Všechno závisí na víře

Homilie: O Crux, Ave Spes Unica

Archiv zpráv srpen 17
 123456
78910111213
14151617181920
21222324252627
28293031   

Starší zprávy >

Náš tip

Adolescence není patologie

Potřebujeme tvůrce pokoje, nikoli provokatéry konfliktů

Růst víry v kněžském životě