Nový portál Vatikánského rozhlasu

Vatikán. V zaplněné aule Pavla VI. s kapacitou sedmi tisíc lidí se dnes dopoledne konala generální audience. Petrův nástupce pokračoval v cyklu rozjímání o křesťanské naději. Po předcházejících osmi katechezích, které se opíraly o čtení ze Starého zákona, byl na úvod té dnešní přečten úryvek z Nového zákona, konkrétně z prvního listu svatého Pavla Soluňanům (1 Sol 5,4-5.8-10), ve kterém je řeč o „přílbě naděje“. Papež František vysvětloval rozdíl mezi světským a křesťanským chápáním naděje na pozadí snah svatého Pavla povzbudit Soluňany, kteří sice věřili v Ježíšovo vzkříšení, ale zdráhali se věřit ve vzkříšení všech mrtvých. Papež mimo jiné řekl:

„Pavel vzhledem k obavám a rozpakům vyskytujícím se v této obci vybízí, aby se všichni, zvláště ve zkouškách a těžkostech svého života, jako by oděli „přílbou naděje ve spásu“. Taková je křesťanská naděje. Když se mluví o naději, můžeme být nakloněni rozumět jí podle běžného chápání, tedy jako vztahu k něčemu krásnému, co si přejeme, ale co se může uskutečnit či nikoli. Mít naději znamená toužit po tomto uskutečnění. Říká se například: „Doufám, že zítra bude hezké počasí!“ Víme však, že na druhý den se počasí může pokazit. Křesťanská naděje není taková. Křesťanská naděje je očekávání něčeho, co již bylo uskutečněno; tedy jako dveře, které tam jsou, a já doufám, že k nim dojdu. Co mám dělat? Kráčet k těmto dveřím! Jsem si jist, že ke dveřím dojdu. Taková je křesťanská naděje, totiž mít jistotu, že jsem na cestě k něčemu, co existuje, a nikoli něčemu, o čem si přeji, aby existovalo. Toto je křesťanská naděje, totiž očekávání toho, co již bylo uskutečněno a jistě se pro každého z nás uskuteční. Také naše vzkříšení - i našich drahých zesnulých - proto není něčím, co může nebo nemusí nastat, nýbrž jistou skutečností, zakořeněnou v události Kristova vzkříšení. Doufat tudíž znamená naučit se žít v očekávání. Naučit se žít v očekávání a najít život. Když si žena povšimne, že je těhotná, učí se den po dni žít v očekávání, že pohlédne do očí dítěti, které přijde. Z tohoto lidského očekávání se máme učit žít v očekávání, že uvidíme Pána a setkáme se s Pánem. Není to snadné, ale učíme se žít v očekávání. Mít naději předpokládá mít pokorné srdce, chudé srdce. Pouze chudý umí čekat. Kdo už je naplněn sebou a svým majetkem, nedovede svoji důvěru vkládat v nic jiného než v sebe sama.“

PLNÉ ZNĚNÍ papežovy KATECHEZE je ZDE

(mig)