Drazí bratři a sestry, dobrý den!
Liturgie této neděle nám umožňuje rozjímat o Blahoslavenstvích (srov.
Mt 5,1-12a), kterými začíná velké „horské kázání“,
magna charta Nového zákona. Ježíš zjevuje Boží vůli přivést lidi ke štěstí. Toto poselství se vyskytovalo již v kázání proroků: Bůh je nablízku chudým a utiskovaným a vysvobozuje je od jejich utiskovatelů. V tomto svém kázání však Ježíš sleduje zvláštní cestu, začíná od termínu „
blahoslavení“, tedy
šťastní, pak ukazuje
podmínění našeho štěstí a uzavírá
příslibem. Cíl blahoslavenství, tedy štěstí nespočívá v požadavku tohoto podmínění, např. být „chudí v duchu“, „plačící“, „lačnící po spravedlnosti“, „pronásledovaní“..., nýbrž v následném příslibu, přijatém s vírou jako Boží dar. Vychází se ze stavu nesnáze do otevřenosti vůči Božímu obdarování, aby se vstoupilo do nového světa, do Ježíšem zvěstovaného „království“. Není to nějaký automatický mechanismus, nýbrž cesta životem v následování Pána, takže se nesnáze a soužení ukazují v nové perspektivě, zakoušené podle probíhajícího obrácení. Nejsme
šťastní, pokud nejsme
obrácení, schopní doceňovat a žít Boží obdarování.
Zastavím se u prvního blahoslavenství: „Blahoslavení chudí v duchu, neboť jejich je nebeské království“ (Mt 5,4). Chudý v duchu je ten, kdo přijal cítění a postoj oněch chudých, kteří se ve svém stavu nevzpouzejí, nýbrž dovedou být pokorní, chápaví a poddajní vůči Boží milosti. Štěstí chudých – chudých v duchu – má dvojí dimenzi, totiž ve vztahu k majetku a ve vztahu k Bohu. Ve vztahu ke hmotnému majetku je chudobou v duchu střídmost; nikoli nutné zřeknutí, nýbrž schopnost zakoušet to podstatné, tedy sdílení, schopnost každý den žasnout nad dobrotou věcí a nezabřednout do neprůhlednosti nenasytného konzumu. Čím více mám, tím více chci – toto je nenasytnost konzumu. Ta zabíjí duši. Muž či žena, kteří si takto počínají, tedy zaujali tento postoj mít víc a víc chtít, nejsou šťastní a nedojdou štěstí. Ve vztahu k Bohu je to chvála a uznání toho, že svět je požehnáním a že jeho původ spočívá v Otcově stvořitelské lásce. Je to však také otevřenost vůči Němu a poddanost Jeho vládě. On je Pánem, On je Veliký a nikoli já, protože mám mnoho majetku! On chtěl svět pro všechny lidi, aby lidé byli šťastní.
Chudý v duchu je křesťan, který nedává důvěru sám sobě, svému hmotnému bohatství, netrvá umíněně na svých vlastních míněních, nýbrž s úctou naslouchá a rád spoléhá na rozhodnutí druhých. Kdyby v našich komunitách bylo více chudých v duchu, bylo by méně rozdělení, rozporů a polemik! Pokora stejně jako dobročiná láska je podstatnou ctností pro soužití v křesťanských komunitách. Chudými jsou v tomto evangelním smyslu ti, kdo mají na zřeteli cíl nebeského království, jehož zárodek dovedou spatřovat v bratrském společenství, jež upřednostňuje sdílení před vlastnictvím. Toto bych rád zdůraznil: upřednostňuje sdílení před vlastnictvím. Stále má otevřené srdce i ruce, nikoli zavřené. Zavřené srdce je sevřené a neví, jak milovat. Je-li srdce otevřené, jde cestou lásky.
Panna Marie, která je vzorem a prvotinou chudých v duchu, protože je naprosto poddajná Pánově vůli, ať nám pomáhá svěřovat se Bohu, bohatému v milosrdenství, aby nás naplnil svými dary, zejména hojností svého odpuštění.
Přeložil Milan Glaser
Další články z podrubriky Angelus
odeslat článek
vytisknout článek
