Nový portál Vatikánského rozhlasu

„Maria to všechno uchovávala v srdci a rozvažovala o tom“ (Lk 2,19). Takto Lukáš popisuje postoj, kterým Maria přijímá prožitky oněch dnů. Daleka toho, aby se snažila situaci pochopit a ovládnout, je Maria ženou, která umí uchovávat, tedy chránit a opatrovat ve svém srdci Boží vstup do života jejího lidu. Učila se naslouchat ve svém lůně tlukotu srdce svého Syna, který ji po celý život učil objevovat Boží tlukot v dějinách. Naučila se být matkou a během tohoto učednictví poskytovala Ježíšovi krásnou zkušenost vědomí, že je Syn. V Marii se Věčné Slovo nejenom stalo tělem, ale naučilo se rozpoznávat mateřskou něhu Boží. Od Marie se Boží Dítě naučilo naslouchat tužbám, úzkostem, radostem a nadějím lidu obdařeného zaslíbením. Spolu s Ní objevoval, že je Synem věřícího svatého Božího lidu.

V evangeliích vystupuje Maria jako žena mála slov, nepronáší dlouhé proslovy a neprosazuje sebe, nýbrž pozorným pohledem dovede opatrovat život i poslání svého Syna a tím i všechno, co On miluje. Dovedla pečovat o prvopočátky křesťanské obce a naučila se tak být matkou mnohých. Je nablízku v nejrůznějších situacích, aby rozsévala naději. Doprovází své syny, kteří v tichosti srdce nesou kříž. Mnoho pobožností, mnoho svatyň a kaplí v těch nejodlehlejších místech, mnoho obrázků roztroušených po domech nám připomíná tuto obrovskou pravdu! Maria nám dala mateřský cit, kterým nás zahrnuje uprostřed těžkostí; mateřský cit, který umožňuje, aby nic a nikdo v lůně církve neuhasil revoluční něhu, kterou přinesl její Syn. Kde je matka, je něha. A Maria nám svým mateřstvím ukazuje, že pokora a něha nejsou ctnosti slabých, nýbrž silných, učí nás, že není třeba zacházet s druhými špatně, abychom cítili svoji důležitost (srov. Evangelii gaudium, 288). A svatý věřící Boží lid ji rozpoznal a pozdravil jako svatou Matku Boží.

Oslavovat mateřství Marie, Matky Boží a naší matky, na počátku nového roku znamená pamatovat na jistotu, jež nás bude provázet v našich dnech. Jsme lid, který má Matku, nejsme sirotci.

Matky jsou nejsilnějším protilékem proti individualistickým a sobeckým tendencím a proti naší uzavřenosti a apatii. Společnost bez matek by byla nejenom chladná, ale postrádala by srdce a „chuť rodiny“. Společnost bez matek by byla nelítostná a nechávala by prostor pouze kalkulaci a spekulaci. Matky totiž dovedou i v těch nejhorších momentech dosvědčovat něhu, bezpodmínečnou odevzdanost a sílu naděje. Hodně jsem se naučil od oněch matek, jejichž synové jsou ve vězení, leží v nemocnici nebo upadli do otroctví drog, a které se v zimě i vedru, v dešti i vyprahlosti nevzdávají a bez ustání zápasí, aby ze sebe vydali to nejlepší. Anebo od oněch matek, které v uprchlických táborech nebo uprostřed války dovedou bez váhání objímat a podporovat svoje trpící děti. Matek, které doslova dávají život, aby žádné z jejich dětí nebylo ztraceno. Kde je matka, je jednota, je příslušnost, synovská příslušnost.

Začínat rok připomínkou Boží dobroty v Mariině mateřské tváři, v mateřské tváři církve, ve tvářích našich matek nás chrání před korozivní chorobou „duchovního osiření“, onoho osiření, které prožívá duše, když cítí, že je bez matky a postrádá Boží něhu. Osiření, které prožíváme, když v nás zanikne pocit příslušnosti k rodině, lidu, zemi a k našemu Bohu. Osiření, které tkví v narcistním srdci, jež umí vidět pouze sebe a své zájmy, a které narůstá, zapomínáme-li, že život je dar, jež jsme přijali od druhých, a že jsme v tomto společném domě zváni jej sdílet.

Toto sebevztažné osiření vedlo Kaina k tomu, aby řekl: „Copak jsem já strážcem svého bratra?“ (Gen 4,9). To je jako říci, že nepatří ke mně a že jej neznám. Takovýto postoj duchovního osiření je rakovinou, která duši tiše vyprazdňuje a degraduje. Takto se postupně degradujeme, poněvadž nikdo nepatří k nám a my nepatříme nikomu. Degraduji zemi, protože ke mně nepatří, degraduji ostatní, protože ke mně nepatří, degraduji Boha, protože k Němu nepatřím... A nakonec degradujeme sami sebe, protože zapomínáme, kdo jsme, a jaké božské „jméno“ nosíme. Oslabování svazků, jež nás spojují, je typické pro naši zlomkovitou a rozdělenou společnost, vede k rostoucímu pocitu duchovního osiření a tím k obrovské prázdnotě a samotě. Nedostatek fyzického (nikoli virtuálního) kontaktu rozleptává naše srdce (srov. Laudato si´, 49) a odnímá mu schopnost něhy a úžasu, zbožnosti a soucitu. Duchovní osiření znemožňuje mít na paměti, co znamená být syny, být vnuky, být rodiči, být prarodiči, být přáteli, být věřícími. Působí, že zapomínáme na hodnotu hry, zpěvu, smíchu, odpočinku a nezištnosti.

Slavení slavnosti svaté Matky Boží nám na tváři vyloudí znovu úsměv z pocitu, že jsme lid, patříme si a víme, že jedině ve společenství, v rodině mohou lidé nalézt „klima“ a „vřelost“, jež jim umožňuje růst lidsky a nikoli jako pouhé předměty podněcované „konzumovat a být konzumovány“. Slavení slavnosti Matky Boží nám připomíná, že nejsme zbožím ani koncovými příjemci informací. Jsme syny, jsme rodinou, jsme Božím lidem.

Slavnost svaté Matky Boží nás vede k vytváření a pěstování společných prostorů, které nám dodávají pocit spolupatřičnosti a zakořenění, abychom se ve svých městech a komunitách, které nás spojují a podporují, cítili jako doma (srov. Laudato si´, 151).

Ježíš Kristus, když podával největší dar svého života na kříži, nechtěl si nic ponechat pro sebe, odevzdal nám svůj život a zároveň také svoji Matku. Řekl Marii: hle, tvůj syn, hle tvoji synové. A my ji chceme přijmout do svých domovů, do svých rodin, do svých komunit, do svých zemí. Chceme se setkat s jejím mateřským pohledem. Oním pohledem, který nás vysvobozuje z osiření a připomíná nám, že jsme bratři: já patřím tobě, ty patříš mně a jsme z téhož těla. Oním pohledem, který nás učí, že se musíme učit pečovat o život stejně a s toutéž něhou, s jakou jej opatrovala ona: rozsévat naději, spolupatřičnost a bratrství.

Slavnost svaté Matky Boží nám připomíná, že máme Matku; nejsme sirotci, máme matku. Vyznejme společně tuto pravdu! Zvolejme třikrát ve stoje jako to učinili věřící v Efesu: Svatá Matka Boží! Svatá Matka Boží! Svatá Matka Boží!

Přeložil Milan Glaser.

Další články z podrubriky Homilie