Nový portál Vatikánského rozhlasu

Vatikán. Tématem posledního adventního kázání otce Raniera Cantalamessy pro papeže a jeho spolupracovníky z římské kurie bylo tajemství působení Ducha svatého ve Vtělení Božího Syna z Panny Marie. Papežský kazatel uvedl svou promluvu vánoční antifonou „Dum medium silentium tenerent omnia – Když hluboké ticho všechno objímalo...“ (2. neděle po Narození Páně).

„Těmito slovy se liturgie snaží každoročně znovu vytvářet vánoční atmosféru. Ve chvíli Ježíšova Narození nebyl svět méně rozbouřený než dnes, třebaže se všechno dělo v těsnějším rámci. Ulice a hostince se hemžili lidmi kvůli sčítání lidu; velkými, ač vzdálenými osobnostmi té doby byli císař Augustus a Herodes. Avšak jenom dva lidé, Maria a Josef věděli o události, jejíž význam je největší nejen pro tehdejší, nýbrž každou dobu.“

Každoročně se tato situace o Vánocích duchovně obnovuje – pokračoval otec Cantalamessa. Zprávy o teroristických činech, válkách a zástupech, jež jsou nuceny jako tehdy opouštět svoje domovy a pro které jako pro Marii a Josefa »není místo v útulku«, se hromadí a dostihují nás dokonce v reálném čase. Pouze ten, kdo na hodinu či na chvíli dovede s milostí Ducha svatého okolo sebe i v sobě všechno ztišit, uvědomí si, co si v tento den připomínáme; pouze ten bude moci říci, že prožil Vánoce.

„Vánoce nejsou slavností na způsob nějakého výročí, nýbrž na způsob tajemství, což vyžaduje, aby byly chápány v tom významu, jaký mají pro nás. Svatý Lev Veliký poukázal na tento mystický význam »svátosti Kristova narození«, když řekl, že »synové církve [...] jako jsou s Kristem v utrpení spoluukřižováni a v jeho vzkříšení znovu přivedeni k životu [...], tak se také v tomto narození spolu s ním narodili« (Sermo 6, 2-3.5).“

Na počátku všeho – pokračoval papežský kazatel - stojí biblický fakt, uskutečněný jednou pro vždy v Marii: Panna se stala Ježíšovou Matkou působením Ducha svatého. Toto historické tajemství - stejně jako všechny ostatní skutečnosti spásy - se prodlužuje svátostně v církvi a morálně v duši každého věřícího. Maria, Panna a Matka, která rodí Krista působením Ducha svatého, je typem či dokonalým vzorem církve i věřící duše.

Tato patristická vize, řekl otec Cantalamessa s odkazem na svatého opata Izáka z Hvězdy (Sermo 51), byla vynesena na světlo Druhým vatikánským koncilem v kapitole dogmatické konstituce o církvi Lumen gentium věnované Marii. Ve třech oddělených odstavcích mluví o panenské matce Marii jako o vzoru církve (č.63), povolané být také pannou a matkou ve víře (č.64) a o duši věřícího, která následováním Mariiných ctností umožňuje Ježíši, aby se narodil a rostl v jeho srdci a v srdci bratří (č. 65).

„Zpočátku, připomeneme-li si stručně dějiny mariologie, a první dvě staletí vyznačující se bojem proti gnostické a doketistické herezi, je Mariino mateřství spatřováno téměř výhradně v biologické či fyzické dimenzi. Tito heretikové buď upírali Kristu pravé lidské tělo, nebo - pokud to připouštěli - odmítali, že se narodil ze ženy, anebo přijímali, že se narodil ze ženy, ale nepřipouštěli, že by jeho tělo bylo vzato z jejího těla a z její krve. Říkali například: »Jeho tělo bylo nebeské a Maria byla Jeho cestou, nikoli matkou« - tento podivný názor podává Tertulián. Proti těmto heretikům bylo nutné důrazně prohlásit, že Ježíš byl Mariiným synem, »plodem jejího života« (Lk 1,42) a že Maria byla pravá a biologická Ježíšova matka. V prvních dvou staletích bylo Mariino mateřství viděno takto.“

Z té doby pochází také Origenův mariánský titul Theotokos – Bohorodička, ve kterém církev objevila hlubší, božské mateřství, které můžeme označit přívlastkem metafyzické.

„Titulu Bohorodička však hrozilo, že se stane zbraní ve sporech mezi protikladnými teologickými proudy a nikoli výrazem víry a zbožnosti církve vůči Marii. Ukazuje to jedna podrobnost, kterou netřeba zamlčovat. Právě Cyril Alexandrijský, který se bil jako lev za titul Bohorodička, je mezi církevními otci představitelem zvláštního nesouladu, pokud jde o Mariinu svatost. Byl totiž jeden z mála, který bez zlé vůle předpokládal slabosti a nedostatky Mariiny víry pod křížem. Tady – podle něho – víra Matky Boží zakolísala. »Pán – píše zmíněný řecký církevní otec – musel v této nesnázi pomoci Matce, která upadla do pohoršení a nechápala utrpení, a proto ji svěřil Janovi jakožto vynikajícímu učiteli, který ji napravil« (In Johannem, XII, 19-25-27).“

Cyril Alexandrijský totiž nedokázal připustit – pokračoval papežský kazatel - že by žena, byť Ježíšova matka, mohla mít větší víru než apoštolové, kteří, ačkoli byli muži, ve chvíli Ježíšova utrpení zaváhali. Tato slova plynou ze všeobecného despektu vůči ženě panujícího v antickém světě a ukazují, jak málo by prospělo přiznat Marii fyzické i metafyzické mateřství ve vztahu k Ježíši, pokud by v ní nebylo uznáno také duchovní mateřství čili – kromě toho tělesného – také mateřství srdce.

Sem se řadí velký přínos latinských autorů k vývoji mariologie. Ti spatřují Mariino mateřství právě ve víře. V souvislosti s Ježíšovými slovy: „Moje matka a moji příbuzní jsou ti, kdo slyší a plní Boží slovo“ (Lk 8,21) svatý Augustin píše:

„Neplnila snad Otcovu vůli Panna Maria, která vírou uvěřila a vírou počala, byla vyvolena, aby se z ní narodila lidem spása, a byla stvořena Kristem dříve, než v ní byl stvořen Kristus? Svatá Maria zajisté plnila Otcovu vůli a proto je Maria větší tím, že byla Kristovou učednicí, než tím, že se stala Kristovou Matkou.“

Toto poslední smělé tvrzení se zakládá na odpovědi, kterou dal Ježíš ženě, jež prohlašovala za blahoslavenou matku, která Jej nosila v lůně a kojila: „Spíše jsou blahoslavení ti, kdo slyší Boží slovo a zachovávají ho“ (Lk 11,28). Fyzické a metafyzické mateřství tak bylo korunováno uznáním duchovního mateřství čili víry, která činí Marii první a nejchápavější Kristovou učednicí.

„Nyní hledejme, co znamená tajemství Ježíšova narození z Panny Marie působením Ducha svatého pro nás. Jedna odvážná myšlenka velkých učitelů církve jde od úst k ústům napříč všemi epochami. Origenes, svatý Ambrož, svatý Bernard a další. Origenes říká: »Co mi prospěje, že se Kristus narodil v Betlémě z Marie, nenarodí-li se znovu vírou v mém srdci« (Komentář k Lukášovu evangeliu, 22,3). A svatý Ambrož »Kde se Kristus rodí v tom nejhlubším smyslu, ne-li v tvém srdci a v tvé duši?« (In Lucam, 11,38).“

„Boží Slovo – pokračoval papežský kazatel slovy sv. Maxima Vyznavače – chce v každém člověku zopakovat tajemství svého Vtělení“ (Ambigua) - řekl mimo jiné otec Cantalamessa v posledním adventním kázání pro Petrova nástupce a římskou kurii.

(mig)