Bdělé čekání adventní doby se dnes zintenzivňuje, církev se začíná modlit velké antifony, které bezprostředně předcházejí slavnosti Narození Páně, a liturgie nás nabádá, abychom se pozastavili. Říká: „Zastavme se“ a dává nám číst tuto pasáž Ježíšova rodokmenu (
Mt 1,1-17). Jaký je smysl zastavení v rámci tohoto zintenzivňování ? Církev jednoduše chce, abychom se
upamatovali: „Zastav se a upamatuj. Podívej se zpět, pohleď na cestu.“ Paměť – tento deuteronomický postoj dodává duši sílu. Paměť, jak zdůrazňuje Písmo, je způsob modlitby a setkání s Bohem. „Pamatujte na své představené“, říká nám autor listu Židům (13,7). „Vzpomeňte si na minulé doby...“ (
Žid 10,32), nabádá znovu. A potom v jedenácté kapitole téhož listu uvádí řadu svědků, kteří razili cestu k plnosti časů: „Pamatujte, pohlédněte zpět, abyste mohli jít lépe vpřed.“ Toto je smysl dnešní liturgie, totiž milost paměti. O tuto milost je třeba prosit a nezapomínat.
Vlastností lásky je, že nezapomíná. Lásce je vlastní, že má neustále před očima spoustu dobra, jehož se nám dostalo; lásce je vlastní hledět na dějiny, na to odkud jdeme, na naše otce, naše předky a na cestu víry. Toto upamatování nám přináší užitek, protože ještě více zintenzivňuje ono bdělé očekávání Pánova Narození. Je to poklidný den. Upamatování začíná vyvolením lidu: „Rodokmen Ježíše Krista, syna Davidova, syna Abrahámova“ (Mt 1,1).Vyvolený lid kráčí k příslibu silou smlouvy a následných smluv, které uzavírá. Taková je cesta křesťana, taková je naše cesta, prostá. Byl nám dán příslib, bylo nám řečeno: choď v mé přítomnosti a buď dokonalý jako je náš Otec. Příslib, který se naplní nakonec, ale je upevňován každou smlouvou, kterou uzavíráme s Pánem, smlouvou věrnosti, a ukazuje nám, že jsme to nebyli my, kdo uskutečnil toto vyvolení. Dává nám pochopit, že jsme byli vyvoleni my všichni. Toto vyvolení, příslib a smlouva jsou jakýmisi pilíři křesťanské paměti, ohlédnutím se zpět, abychom pokračovali v cestě.
Toto je milost dneška: upamatování. Když nasloucháme tomuto evangeliu, obsahuje dějiny, dějiny milosti, ale také dějiny hříchu. Cestou neustále nacházíme milost i hřích. V dějinách spásy, v tomto rodokmenu jsou velcí hříšníci a jsou tam velcí svatí. A my ve svém životě nacházíme totéž, tedy momenty velké věrnosti Pánu, radosti ze služby i nějaký ten nepěkný moment nevěrnosti a hříchu, který nám umožňuje pocítit potřebu spásy. A v tom je také naše jistota, protože když cítíme potřebu spásy, vyznáváme víru, konáme vyznání víry: „Já jsem hříšník, ale Ty mne můžeš spasit, veď mne dál.“ A tak se postupuje vpřed v radosti naděje.
Adventem jsme začali tuto cestu bdělého očekávání Pána. Dnes se zastavujeme, hledíme zpět, vidíme, že cesta byla krásná a Pán nás nezklamal, Pán je věrný. Vidíme také, že v dějinách, i v našem životě byly krásné momenty věrnosti i ohavné momenty hříchu. Je tam však Pán a podává ruku, aby tě pozvedl a řekl ti: „Jdi dál!“ Takový je křesťanský život: jdi dál, vstříc definitivnímu setkání. Tato velice intenzivní cesta bdělého očekávání Pánova příchodu nám nikdy nebere milost upamatování, pohlédnutí zpět na to všechno, co v dějinách spásy Pán učinil pro nás a pro církev. Tak porozumíme, proč nám dnes církev dává číst tuto pasáž, která může působit nudně, ale obsahuje dějiny Boha, který putoval se svým lidem, aby se nakonec stal člověkem jako každý z nás.
Kéž nám Pán pomůže přijmout tuto milost upamatování. Chtělo by se říci: „Je to těžké, nudné a existuje tolik problémů...“ Autor listu Židům na naše stížnosti krásně odpovídá: „Buď klidný, ještě jsi netrpěl až do krve“ (srov. Žid 12,4). I trochu humoru pro nás má onen svatopisec, aby nás povzbudil k další cestě. Kéž nám Pán daruje tuto milost.
Přeložil Milan Glaser
Další články z podrubriky Homilie
odeslat článek
vytisknout článek
