Drazí bratři a sestry, dobrý den!
Dnešní liturgie nám nabízí 15. kapitolu Lukášova evangelia, považovanou za kapitolu o milosrdenství, která obsahuje tři podobenství, kterými Ježíš odpovídá na reptání učitelů Zákona a farizeů. Ti Jeho jednání kritizují a říkají: „Přijímá hříšníky a jí s nimi“ (v.2). Ježíš chce těmito podobenstvími vysvětlit, že Bůh Otec je první, kdo má vůči hříšníkům shovívavý a přívětivý postoj. Bůh zaujímá tento postoj. V prvním podobenství je prezentován jako pastýř, který nechává devadesát devět ovcí a vydává se hledat tu jedinou ztracenou. Ve druhém je přirovnáván k ženě, která ztratila minci a hledá ji, dokud ji nenajde. Ve třetím podobenství je Bůh líčen jako otec, který přijímá ztraceného syna; postava otce vyjevuje Boží srdce, milosrdného Boha zjeveného v Ježíši.
Společným prvkem těchto podobenství jsou slovesné výrazy označující
společné radování a
slavení. Nemluví se o sklíčenosti, nýbrž o radosti a slavení. Pastýř zavolá přátele a sousedy a říká jim: „Radujte se se mnou, protože jsem našel ztracenou ovci“ (v.6); žena zavolá přítelkyně a sousedky a řekne jim: „Radujte se se mnou, protože jsem našla stříbrnou minci, kterou jsem ztratila“ (v.9); otec říká druhému synovi: „Máme proč se veselit a radovat, protože tento tvůj bratr byl mrtev, a zase žije, byl ztracen, a je zase nalezen“ (v.32). V prvních dvou podobenstvích je důraz kladen na radost tak neovladatelnou, že musí být sdílena s „přáteli a sousedy“; ve třetím na slavení, které vychází ze milosrdného otcova srdce a expanduje do celého jeho domu. Tento jásot Boha s těmi, kdo se k Němu s lítostí vracejí, maximálně zdůrazňuje jubilejní rok, který prožíváme, což vyjadřuje samotný termín „jubileum“!
Těmito třemi podobenstvími nám Ježíš prezentuje pravou tvář Boha, Otce, který má otevřenou náruč a s hříšníky jedná shovívavě a soucitně. Podobenství, které každého nejvíce dojímá, protože vyjevuje nekonečnou Boží lásku, je to, které líčí otce, jenž k sobě tiskne a objímá nalezeného syna. Zarážející není ani tak smutný příběh mladíka, který se ocitl na dně, nýbrž jeho rozhodná slova: „Vstanu a půjdu ke svému otci“ (v.18). Zpáteční cesta domů je cestou naděje a nového života. Bůh neustále očekává, že se na tuto cestu vydáme, trpělivě nás očekává, vidí nás již zdálky, běží nám vstříc, objímá nás a políbí, odpouští nám. Takový je Bůh! Takový je náš Otec! A jeho odpuštění odstraňuje minulost a obrozuje nás v lásce. Zapomíná na minulost. V tom je slabost Boha. Když nás obejme a odpustí nám, ztrácí paměť, nepamatuje si! Zapomíná na minulost. Když se my hříšníci obrátíme a necháme se nalézt Bohem, nečekají nás výčitky a přísnost, protože Bůh zachraňuje, s radostí přivádí domů a slaví. Sám Ježíš to říká v dnešním evangelium: „V nebi bude větší radost nad jedním hříšníkem, který se obrátí, než nad devětadevadesáti spravedlivými, kteří obrácení nepotřebují“ (Lk 15,7). Na něco se vás zeptám: napadlo vás někdy, že pokaždé, když vstupujeme do zpovědnice, je v nebi radost a slavnost? Pomysleli jste na to někdy? To je krásné!
Budí to v nás velkou naději, protože není hříchu, jehož jsme se dopustili a z něhož nelze s Boží milostí povstat. Neexistuje nenapravitelný člověk, nikdo není nenapravitelný! Bůh totiž nikdy nepřestává chtít naše dobro, i když hřešíme! A Panna Maria, Útočiště hříšníků, ať v našich srdcích vzbudí důvěru, která se vzňala v srdci ztraceného syna: „Vstanu a půjdu ke svému otci a řeknu mu: Otče, zhřešil jsem“ (v.18). Touto cestou můžeme udělat radost Bohu a Jeho radost se může stát Jeho i naší slavností.
Přeložil Milan Glaser
Další články z podrubriky Angelus
odeslat článek
vytisknout článek
