Nový portál Vatikánského rozhlasu

Francie. Papež nemluvil přímo o násilí islamistů, tedy o násilí páchaném muslimy ve jménu islámu, ale o konkrétním a skutečném násilí, jehož existenci nikdo nedokáže zabránit, řekl v rozhovoru pro polský týdeník Gość Niedzielny (14/8/2016, č. 33) francouzský filosof a znalec arabského myšlení, prof. Rémi Brague. Reagoval tak na bouřlivé ohlasy na slova papeže Františka při tiskové konferenci během letu z Krakova. Tento autor mnoha studií z oboru historie arabské a orientální filosofie a filosofie náboženství se snaží ve veřejné debatě poukazovat na složitost islámského světa, kterému evropští komentátoři často podsouvají svou západní perspektivu.

Ani ve Francii ani v žádné jiné evropské zemi neexistuje nic takového jako „muslimská komunita“, která by tvořila jednotný celek, a tím méně komunita, která by měla legální představitele - reaguje prof. Brague na dotaz, proč dosud francouzští muslimové nevyšli do ulic na důkaz solidarity s oběťmi útoků a proti násilí Islámského státu. - Muslimové ve Francii, bez ohledu na to, zda jsou či nejsou francouzské národnosti, jsou výrazně rozděleni podle zemí původu. Patří do různých malých bratrstev, která se liší i co do vztahu k náboženství. Jak imámové, tak i obyčejní věřící se dostávají do nesmírně obtížné situace, protože násilí, kterého se Islámský stát dopouští, a útoky, k nimž se hlásí, jsou naprosto stejné činy, jaké na počátku existence islámu páchal Mohamed a jeho následovníci. A Korán jasně říká, že Mohamed je „dobrým příkladem“ (Korán XXIII,21). Jak tedy mají muslimové vyjít do ulic a protiřečit sami sobě? – ptá se profesor pařížské Sorbony a mnichovské Ludwig Maxmilian Universität.

Profesor Brague nepopírá, že mezi islámem a islamismem existuje dělící čára, nicméně podle něj se týká pouze stupně angažovanosti a nikoli povahy náboženství. „Jak islamisté, tak i tzv. umírnění muslimové, mají už čtrnáct století stejný cíl. Tím cílem je dobýt svět a podřídit ho islámskému právu. Různí se pouze výběrem prostředků, které k tomu mají sloužit. Umírnění mohou být nenápadnější a trpělivější, což se v dlouhodobé perspektivě může ukázat jako účinnější metoda. Skutečný rozdíl, na který se nesmí zapomínat, spočívá v oddělování islámu od konkrétních muslimů. Jejich postoje jsou totiž velmi různé a zachovávají odstup od islámu, který často dominoval v zemích jejich původu,“ dodává francouzský filosof.

Redaktorka nato připomněla osobní příběhy muslimů, kteří konvertovali ke křesťanství. Vyprávěli mi hrůzné historie o tom, co se děje v zemích, odkud přišli. Každého z těchto lidí se pokusili zabít vlastní rodiče, protože to je povinnost muslima: zabít dokonce i vlastní dítě, pokud přijme Krista. Proč je tedy chybné mluvit o tom, že násilí je do islámu vepsané? – ptala se Joanna Bątkiewicz-Brożek.
Sám Mohamed zanechal příkaz: „Toho, kdo změní víru, zabijte!“ Ve světle islámu je přestup na křesťanství poklesnutím do statutu nevěřícího člověka, a takového muslimové považují za „nejhoršího ze zvířat“ (Korán VIII, 22), potvrzuje prof Brague.

Imám z Nice po vraždě P. Hamela uvedl v rozhovoru pro italský deník „Il Giornale“, že za útoky může francouzská laickost. Co si o tom myslíte? – ptala se dále polská novinářka.
„Vůbec mě to nepřekvapuje. Je to typické myšlení mnoha muslimů, ale i tzv. užitečných idiotů. Podle tohoto schématu, které se ovšem netýká pouze muslimů, je vina připisována vždycky druhým. V různých dobách a na různých místech tak za všechno mohli Židé, Američané, zednáři nebo jezuité. Násilí je tu definováno jako odpověď na předchozí násilí,“ glosuje Rémi Brague a připojuje podrobnější analýzu dilemat a situací, před nimiž stojí dnešní migranti.
Muslimové, kteří jsou uvědomělými vyznavači islámu, se musí cítit špatně v jiné společnosti. Podle islámského práva má muslim právo cestovat do zemí „nevěřících“, ale nemá se v nich usídlovat. Pokud byla jeho země podmaněna jinověrci, jak se to stalo například ve Španělsku, na Balkánu nebo v Sýrii, muslim naopak emigrovat musí. Pokud z vlastní vůle přijel do nemuslimské země, tedy na místo, které koránské právo nazývá jako „dům války“ bude vždy žít rozdvojeně, bude-li chtít zůstat věrný islámu, upozorňuje Rémi Brague.

Redaktorka opět cituje již zmíněného imáma z Nice: „Šariát je právem Alláha a nikoli státu. Identifikuji se s francouzským národem a chtěl bych, aby zavedl takové zásady, které dovolí prožívat víru nejen v privátním prostoru. Jsou to zásady božského práva, tedy Alláha.“ „Deklarace tohoto imáma je upřímná – reaguje prof. Brague. Vyplývá přímo z povahy islámu. Říkáme, že jde o náboženství, protože na něj pohlížíme prizmatem křesťanského myšlení. Pro nás je náboženství modlitba, kult, půst či pouť. Oproti tomu islám je především právní systém. Podle islámského myšlení Bůh nadiktoval právo v Koránu a všechno, co dělá a prohlašuje Mohamed, je zdrojem práva. Jde o pravidla a směrnice, které se formulují v různých prostředích různě: čtyři sunnitské školy, o šíitských nemluvě, představují šariát. Rozdíly mohou nastávat, ale základ zůstává neměnný: právo stanovuje Bůh a jedině on je právoplatným zákonodárcem. A žádné právo ustanovené člověkem, nemůže stát nad božským. Muslim, který si je vědom toho, co islám vyžaduje, se tedy musí domáhat, aby se stát - Francie nebo jiná země, ve které se usadí - podřídil šariátu. A musí udělat všechno pro to, aby se to stalo skutečností, vysvětluje prof. Brague.

Problémy spojené s integrací jsou tedy značné. Podle francouzského filosofa se společnost už do jisté míry začala probouzet, ale „týká se to pouze intelektuálů, novinářů a politiků, tedy menšiny. Stále obtížnější je říkat, že to všechno, co se děje, nemá nic společného s islámem, který je náboženstvím lásky, tolerance a míru. Už dávno jsme přestali mluvit o asimilaci, která se ukázala nereálná. A nyní se ukazuje, že problémy jsou i s integrací,“ řekl v rozhovoru pro polský týdeník Gość Niedzielny profesor Rémi Brague.

(job)