Sympatie, jakkoli mohou být prchavé, signalizují stav srdce, tedy místa, „které – jak praví
Katechismus katolické církve - v biblickém smyslu označuje onu „hlubinu bytí“, kde se člověk rozhoduje pro Boha nebo proti němu“ (č. 368). Zkoumání sympatií či antipatií je součást rozlišování duchů, tedy určitého způsobu rozjímání, jak jej popsal svatý Ignác z Loyoly v knize
Duchovní cvičení (č. 313-336). Zakladatel jezuitů podává v první části zmíněného traktátu návod, „jak vycítit a poznat rozličná hnutí, která vznikají v duši: dobrá přijímat a špatná odmítat“; a v druhé části ještě přesněji dokresluje projevy obou těchto hnutí jednotlivě. K těmto specifickým introspektivním ignaciánským úvahám o rozeznávání duchů se řadí také tzv. „Pravidla pro pravé smýšlení či cítění, které musíme mít v bojující církvi“ (č. 353-370), jimiž se kniha Duchovních cvičení končí.
Papež František svými gesty a slovy vyvolává lidské sympatie, které pronikají do médií čistě sekulárních, ba i bulvárních. Dokonce lze říci, že papežova pastorace na těchto sympatiích staví, podobně jako to činí asi každý městský či venkovský farář. Ostatně, ani žádný křesťan se dnes při setkání s jinak věřícím či nevěřícím člověkem nepouští do citací Kréda či věroučných deklarací koncilů, ani toho Druhého vatikánského, pokud o takové téma neprojeví zájem druhá strana.
Sympatie a empatie mají v běžné komunikaci svůj zásadní význam a nynější papež se zcela přirozeně a možná bezděčně touto cestou ubírá. Nezřídka však sám zdůrazňuje, že pastorace se této cestě nesmí vyhýbat. Značné rozšíření působnosti papežské pastorační služby vyplývá právě z toho, že vstoupil i na tuto elementární lidskou rovinu komunikace, vzdává se někdy i veřejně pontifikálního, popřípadě magisteriálního vyjadřování a snaží se předstupovat před každého jednotlivého člověka - ať už je to biskup či laik - a zároveň před všechny lidi bez výjimky jako jim rovný, aniž by si pro sebe nárokoval jakoukoli, byť i z víry plynoucí, důležitost své osoby.
Není ani tak důležité, že sekulární média zveřejňují selektivně jen kusý obsah papežových promluv, poněvadž vzbuzené sympatie samotné vybízejí k bližšímu seznámení. Právě tímto způsobem je prostor lidské svobody přenecháván Boží milosti.
Věřící katolík ví, že náklonnost k papežově osobě směřuje ke Kristovu náměstku, skrze něhož se vztahuje ke vtělenému Bohu, a teprve sekundárně k nejvyššímu církevnímu hodnostáři či církvi jakožto instituci.
Zkoumat proto sympatie a antipatie, které se vynořují v lidském nitru v souvislosti s osobou Kristova náměstka a zaujímat k nim správný postoj, je nezbytným projevem duchovního života. Minulý týden připravil papež František v rámci Svatého roku Milosrdenství speciální cyklus tří meditací, které byly v rámci duchovní obnovy určené primárně nositelům služebného kněžství a protože byly veřejné, tak nepřímo také nositelům všeobecného kněžství, řečeno terminologií sv. Tomáše Akvinského (Summa Theologiae, III, 63, 3), tedy každému pokřtěnému.
Dosud nikdy nedal nejvyšší pastýř katolické církve tak otevřeně nahlédnout do svého kněžského nitra, aby si každý mohl uspořádat svoje vlastní náklonnosti, sympatie či antipatie, a „najít Boží vůli ke spáse duše“ (srov. Duchovní cvičení, 1.).
Další články z podrubriky Komentáře "Církev a svět"
odeslat článek
vytisknout článek
