23. 2. 2017

RSS  RSS zpráv  Podcast denních pořadů       

Hlavní stránka

Zprávy

Svatý otec

Publicistika

Rozhovory

Homilie

Seriály

Speciály

Zvukový archiv

Denní programy


Redakce

Program

Frekvence

Fotogalerie

Technika

Historie

Kontakty


Anketa

Sleduji zprávy Vatikánského rozhlasu?

Poslechem na Rádiu Proglas.2335
Poslechem z webových stránek.1496
Četbou textů na webových stránkách.2736
Poslechem i četbou.1580


O webu

Rozhovory online

Rozšířené hledání

Odkazy


Zasílání novinek
Váš e-mail:

Nejčtenější

Evropský parlament zřídil mezinárodní fond na financování potratů

Modlitba za mír není formalita

O zfilmovaném Mlčení




Česká provincie Tovaryšstva Ježíšova

Res Claritatis

Vysokoškolské katolické hnutí Česká republika

Pastorace na webu



Katolik.cz

KTF UK

Stránky pro animátory seniorů

Návštěva papeže v České republice





 
Svatý otec

 Encykliky, exhortace 

8.4.2016 

Amoris laetitia - šestá kapitola, první část

Česká sekce RV

ŠESTÁ KAPITOLA: Některé pastorační perspektivy

199. Dialogy na synodě vedly k návrhu nezbytného rozvoje nových pastoračních cest, které se nyní pokusím shrnout. Různé komunity musejí vypracovat praktičtější a účinné návrhy, které se budou držet jednak učení církve a jednak místních potřeb a problémů. Aniž bych se pokoušel prezentovat určitou pastoraci rodin, sesbírám tady jen několik hlavních pastoračních problémů.

Hlásat evangelium rodiny dnes

200. Synodální otcové kladli důraz na skutečnost, že křesťanské rodiny jsou skrze milost svátostného sňatku hlavními podměty rodinné pastorace zejména „radostným svědectvím manželů a rodin jako domácích církví.“[225] Proto zdůraznili, že „jde o to, aby se nechávalo zakusit, že evangelium rodiny je radostí, která »naplňuje srdce i celý život«, protože v Kristu jsme »vysvobozeni z hříchu, ze smutku, z vnitřní prázdnoty a z osamění« (Evangelii gaudium, 1). Ve světle podobenství o rozsévači (srov. Mt 13,3) je naší úlohou spolupracovat na setbě; zbytek je dílem Božím. Nesmíme zapomínat ani na to, že církev, která káže o rodině, je znamením, kterému se bude odporovat.“[226] Manželé však oceňují, že jim pastýři nabízejí motivace odvážné sázky na mocnou, solidní, trvalou lásku schopnou čelit všemu, na co narazí cestou. Církev chce dosáhnout rodiny pokorným chápáním a přeje si „doprovázet každou a všechny rodiny, aby objevovaly ten nejlepší způsob, jak překonávat těžkosti, s nimiž se na cestě setkávají.“[227] Nestačí zařadit povšechnou starost o rodinu do velkých pastoračních plánů. Aby rodiny mohly být stále více aktivní součástí rodinné pastorace, je třeba, aby „evangelizační a katechetické úsilí bylo zaměřeno do nitra rodiny,“[228] aby jí nasměrovalo dovnitř.

201. „Proto se od celé církve vyžaduje misijní konverze; je třeba se nezastavit u hlásání čistě teoretického a odděleného od reálných problémů lidí.“[229] Rodinná pastorace má vést k zakoušení evangelia „rodiny, která je odpovědí na nejhlubší očekávání lidské osoby: na její důstojnost a na plnou realizaci ve vzájemnosti, ve společenství a v plodnosti. Nejde jen o to představit nějaký normativ, ale předkládat hodnoty, jež odpovídají na takovouto potřebu, jakou dnes zaznamenáváme i v nejvíce sekularizovaných zemích.“[230] Kromě toho „se rovněž zdůrazňovala potřeba takové evangelizace, která by jasně a otevřeně odsoudila kulturní, společenské, politické a ekonomické podmiňující okolnosti, jakými je přehnaný prostor poskytovaný tržní logice, jež brání autentickému rodinnému životu, vede k diskriminaci, chudobě, vyloučení a násilí. Proto se má rozvíjet dialog a spolupráce se strukturami společnosti a mají se povzbuzovat a podporovat laici, kteří se jako křesťané angažují v kulturním a společensko-politickém prostředí.“[231]

202. „Hlavní přínos pro pastoraci rodin poskytuje farnost, která je rodinou rodin a kde se harmonizují vklady malých společenství, hnutí a církevních sdružení.“[232]Spolu s pastorací zaměřenou specificky na rodiny se ukazuje nezbytnost „vhodnější přípravy kněží, jáhnů, řeholníků a řeholnic, katechetů a dalších pastoračních pracovníků.“[233] V odpovědích na konzultace rozeslané do celého světa se ukázalo, že kněží postrádají vhodnou formaci k zacházení se složitými aktuálními problémy rodin. V tomto smyslu může být také užitečná zkušenost dlouhé východní tradice ženatých kněží.

203. Seminaristé by měli procházet širší interdisciplinární formací týkající se snoubenecké doby a manželství, a nikoli jenom věrouky. Kromě toho jim formace ne vždycky umožní vyjádřit vlastní duševně-citový svět. Někteří ve svém životě nosí zkušenost zraněné rodiny, kde chyběli rodiče a nebyla citová stabilita. Během formace je zapotřebí zaručit zralost, aby budoucí kněží měli duševní rovnováhu, kterou vyžaduje jejich poslání. Rodinné vazby jsou u seminaristů zásadní pro upevnění zdravé sebeúcty. Proto je důležité, aby je rodiny provázely během života v semináři i během kněžství, poněvadž poskytují reálnou oporu. V tomto smyslu je zdravé kombinovat čas života v semináři s životem ve farnosti, což umožní mít větší kontakt s konkrétní realitou rodin. Po celý svůj život se totiž kněž v pastoraci bude setkávat především s rodinami. „Přítomnost laiků a rodin a zvláště přítomnost žen při kněžské formaci napomáhá k docenění různosti a komplementarity jednotlivých povolání v církvi.“[234]

204. Odpovědi z konzultací kladou také důraz na nezbytnost formace laických pastoračních asistentů za pomoci psychopedagogů, rodinných lékařů, obvodních lékařů, sociálních asistentů, advokátů pro mladistvé a rodiny v otevřenosti k přijetí přínosu psychologie, sociologie, sexuologie a také counselingu. Odborníci, zvláště ti, kdo mají zkušenost s doprovázením, pomáhají vtělovat pastorační návrhy do reálných situací a do konkrétních starostí rodin. „Průběh formačních kurzů specificky určených pro pastorační pracovníky může vhodným způsobem zahrnovat i přípravu na manželství začleněnou do širší dynamiky církevního života.“[235] Dobrá pastorální příprava je „nezbytná v mimořádných krizových situacích, vznikajících z důvodů domácího násilí nebo sexuálního zneužívání.“[236] To všechno nijak neumenšuje, nýbrž integruje zásadní hodnotu duchovního doprovázení, neocenitelné duchovní zdroje církve a svátostného smíření.

Vedení snoubenců v přípravě k manželství

205. Synodální otcové různými způsoby prohlásili, že je třeba pomáhat mladým lidem objevovat hodnotu a bohatost manželství.[237] Je třeba, aby mohli chápat přitažlivost plného svazku, který povznáší a zdokonaluje sociální dimenzi života, uděluje pohlavnosti větší smysl a zároveň prosazuje dobro dětí a nabízí jim lepší kontext pro jejich zrání a výchovu.

206. „Komplikovaná sociální realita a problémy, jimž má dnešní rodina čelit, vyžadují zvýšené úsilí celého křesťanského společenství při přípravě snoubenců na manželství. Je třeba připomínat důležitost ctností. Mezi nimi se jeví čistota jako cenná podmínka pro růst ryzí vzájemné lásky. S ohledem na tuto potřebu synodní otcové byli zajedno v tom, že zdůrazňovali potřebu většího začlenění celého společenství, přičemž upřednostňovali svědectví samotných rodin a taktéž zakořenění přípravy na manželství v cestě křesťanské iniciace při zdůraznění pouta mezi manželstvím, křtem a ostatními svátostmi. Taktéž se vyzdvihovala potřeba specifických programů pro bezprostřední přípravu na manželství, které by umožnily skutečnou účast na církevním životě a prohloubily by různé aspekty rodinného života.“[238]

207. Vybízím křesťanské komunity k uznání, že provázet lásku snoubenců je dobré pro ně samotné. Jak dobře pravili biskupové Itálie, ti kdo vstupují do manželství, jsou pro křesťanskou komunitu „cenným zdrojem, protože svou upřímnou snahou zrát v lásce a vzájemném darování, mohou přispět k obnově samotného tkaniva církevního těla: zvláštní forma přátelství, které pěstují, se může stát nakažlivou a pomáhat v růstu přátelství a bratrství té křesťanské obce, do níž patří.“[239] Jsou různé legitimní způsoby organizace přípravy k nadcházejícímu manželství a každá místní církev vybírá tu nejlepší a poskytuje vhodnou formaci tak, aby zároveň mládež od této svátosti nedrazovala. Nejde o to předat jim celý Katechismus, ani je zahlcovat přílišnými argumenty. Také v tomto případě platí, že „nenasycuje a neuspokojuje duši, jestliže mnoho ví, nýbrž pociťuje-li a zakouší-li věci vnitřně.“[240] Zajímavější je kvalita než kvantita a je třeba dávát přednost – spolu s obnovou kérygmatické zvěsti – takovému obsahu, který přitažlivým a srdečným sdělením, pomůže k jejich vykročení do života „s velkodušností a štědrostí.“[241] Jde o určitý druh „iniciace“ do svátosti manželství, který jim poskytne nezbytné prvky, aby ji mohli přijmout s co nejlepší dispozicí a začít v určité míře solidní rodinný život.

208. Kromě toho je vhodné prostřednictvím misionářských rodin, rodin samotných snoubenců a různých pastoračních zdrojů nalézt způsoby, jak nabídnout širší přípravu, která by dala dozrát jejich lásce blízkostí a svědectvím. Často jsou velmi užitečné skupiny snoubenců a nabídka dobrovolných konferencí na různá témata, o která se mladí lidé zajímají. Je však nezbytné také několik osobních setkání, poněvadž hlavním cílem je pomoci každému, aby se učil mít rád tu konkrétní osobu, s níž chce sdílet celý život. Naučit se mít někoho rád nelze improvizovaně, ani to nemůže být cíl nějakého krátkého seznámení s obřadem slavení svátosti manželství. Každý člověk se totiž ve skutečnosti připravuje na manželství již od narození. Všechno, co mu jeho rodina dala, by mu mělo umožnit učit se z vlastní historie a uschopňovat jej k plnému a definitivnímu nasazení. Lépe jsou asi připraveni k manželství ti, kdo se naučili, co je to křesťanské manželství, od svých rodičů, kteří se vzali bezpodmínečně a nadále toto svoje rozhodnutí obnovují. Veškeré pastorační působení pomáhající manželům růst v lásce a žít evangelium v rodině je v tomto smyslu neocenitelnou pomocí, aby se jejich děti připravily k budoucímu manželskému životu. Netřeba zapomínat ani na hodnotný přínos lidové pastorace. Ku příkladu zmíním den svatého Valentina, který je v některých zemích lépe využíván obchodníky než kreativitou pastýřů.

209. Příprava těch, kdo již formalizovali svoje zásnuby, když je farní obec s určitým předstihem schopna je provázet, jim také má dát možnost rozpoznat rozpory a rizika. Takto je možné odhalit, že není rozumné zaměřit se na daný vztah, a tak předejít ztroskotání, které by mohlo mít velmi bolestné důsledky. Problémem je, že počáteční oslnění vede ke snaze mnohé věci skrývat či relativizovat, vyhýbat se odlišnostem, což obvykle později způsobí těžkosti. Snoubencům by měla být poskytována stimulace a pomoc, aby mohli vyjádřit, co od eventuálního manželství každý očekává, svůj způsob chápání toho, co je láska a co závazek, co kdo čeká od druhého a jaký typ společného života by chtěli vést. Tyto konverzace mohou dát nahlédnout, že styčné body jsou ve skutečnosti skrovné a že pouhá vzájemná přitažlivost nebude stačit k udržení svazku. Nic není více vrtkavé, nejisté a nepředvídatelné než touha a nikdy netřeba vybízet k rozhodnutí uzavřít manželství, pokud nedošlo k prohloubení jiných motivací, jež udělí onomu svazku reálné možnosti stability.

210. V každém případě, pokud se jasně rozpoznají slabá místa druhého, je třeba mít realistickou důvěru v možnost pomoci mu lépe rozvinout jeho osobnost a jeho slabosti vyvážit odhodlaným zájmem o jeho povznesení jakožto lidské bytosti. To znamená přijmout s pevnou vůlí možnost čelit určitému odříkání, obtížným momentům a konfliktním situacím a s rozhodností se na to připravit. Je třeba objevit příznaky nebezpečí, jež mohou se vztahem souviset, a ještě před svatbou nalézt prostředky, které umožní se s nimi úspěšně vyrovnat. Bohužel mnozí uzavírají sňatek, aniž by se poznali. Jenom se společně pobavili, učinili spolu pár zkušeností, ale nechopili se příležitosti ukázat sami sebe a zjistit, kým doopravdy je ten druhý.

211. Jak bezprostřední příprava, tak pozdější doprovázení má probíhat tak, aby snoubenci ve sňatku nespatřovali cíl cesty, ale přijali manželství jako poslání, které je s pevným a realistickým rozhodnutím pošle dál, aby společně procházeli zkouškami a obtížemi. Předmanželská pastorace a pastorace manželů musí být především pastorace svazku a přinášet takové prvky, které přispějí ke zralosti lásky i k překonání těžkostí. Tímto přínosem nejsou pouze věroučná přesvědčení, ani jej nelze redukovat na poskytování cenných duchovní zdrojů, jež církev stále nabízí, ale musí obsahovat také praktické návody, dobře padnoucí rady, zkušenostní strategie a psychologická nasměrování. To všechno tvoří pedagogiku lásky, která nemůže odhlížet od vnímavosti dnešních mladých, aby je mohla vnitřně mobilizovat. Zároveň je třeba seznámit snoubence během přípravy s místy a osobami, rádci či ochotnými rodinami, na které se mohou obrátit při hledání pomoci, vzniknou-li těžkosti. Neměla by se však nikdy pomíjet nabídka svátosti smíření, která umožňuje vystavit hříchy a pochybení minulého života a samotného vztahu vlivu odpuštění milosrdného Boha a jeho uzdravující moci.

Příprava na svatební obřad

212. Bezprostřední příprava na manželství má tendeci zaměřit se na pozvánky, šaty, oslavu a bezpočet detailů, které pohlcují jak ekonomické zdroje, tak energii a radost. Snoubenci dorazí na svatbu vysíleni a vyčerpáni, místo aby své nejlepší energie vynaložili na párovou přípravu k tomuto velkému společnému kroku. Tato mentalita je patrná také u některých fakticky existující svazků, které nikdy nedojdou k manželství, protože přemýšlejí o příliš drahé slavnosti, namísto toho, aby dali přednost vzájemné lásce a její formalizaci před ostatními. Drazí snoubenci, mějte odvahu být odlišní, nedejte se pohltit konzumní společností a zdáním. Důležitá je láska, která vás pojí, posílena a posvěcena milostí. Buďte schopní zvolit si skromnou a jednoduchou oslavu, abyste nade všechno kladli lásku. Pastorační asistenti a celá komunita mohou napomoci tomu, aby se tato priorita stala normalitou a nikoli výjimkou.

213. Při bezprostřední přípravě je důležité přivádět snoubence k co nejhlubšímu prožití liturgické slavnosti, pomoci jim chápat a zakoušet smysl každého gesta. Připomeňme, že závazek tak obrovský jako je vyjádření manželského slibu a tělesné sjednocení, kterým se uskutečňuje manželství, je v případě pokřtěných možné interpretovat pouze jako znamení lásky Božího Syna, vtěleného a spojeného se svojí církví smlouvou lásky. V pokřtených se slova a gesta stávají řečí, která je výrazem víry. Tělo a významy, které mu dal Bůh stvořením, „hovoří jazykem služebníků svátosti, s vědomím, že se v manželské smlouvě vyjadřuje a uskutečňuje tajemství.“[242]

214. Snoubenci někdy nevnímají teologický a duchovní váhu slibu, který vysvětluje význam všech následných gest. Je třeba zdůraznit, že ona slova nelze redukovat na přítomnost; zahrnují v sobě celek, včetně budoucnosti, „dokud nás smrt nerozdělí“. Význam vzájemného souhlasu ukazuje, že „svoboda a věrnost si neodporují, ba dokonce se vzájemně podporují jak v mezilidských, tak v sociálních vztazích. Pomysleme na škody, které v civilizaci globální komunikace způsobuje inflace nedodržených slibů [...] Vážnost daného slova, věrnost slibu nelze koupit a prodat. Nelze jej vynutit silou, ale ani opatrovat bez oběti.“[243]

215. Keňští biskupové postřehli, že „přílišná soustředěnost na den svatby vede manžele k zapomínání na to, že se připravují na závazek, který potrvá celý život.“[244] Je třeba napomáhat k porozumění toho, že svátost není pouze chvíle, která se potom stane součástí minulosti a vzpomínek, ale nepřetržitě uplatňuje svůj vliv v celém manželském životě.[245] Plodivý smysl pohlavnosti, řeč těla a gesta lásky prožívané manželským párem se stávají „nepřerušenou kontinuitou liturgického jazyka“ a „manželský život se stává v jistém smyslu liturgií.“[246]

216. Je možné rozjímat nad biblickými texty a hlouběji chápat smysl prstenů, které si manželé dávají, nebo jiných znamení, jež jsou součástí obřadu. Nebylo by však dobré, kdyby manželé dospěli ke sňatku, aniž by se modlili společně i jeden za druhého a prosili o Boží pomoc, aby byli věrní a velkodušní, společně se ptali Boha, co On od nich očekává, a také svoji lásku společně zasvětili před Marinou ikonou. Kdo provázejí přípravou k manželství, mají je nasměrovat tak, aby uměli prožívat chvíle modlitby, které jim mohou velice prospět. „Svatební liturgie je jedinečnou událostí, která se v rodině i ve společnosti prožívá jako slavnost. První ze svých znamení vykonal Ježíš na svatební hostině v Káni; dobré víno z Pánova zázraku, které obšťastňuje vznik nové rodiny, znamená nové víno Kristovy smlouvy s muži a ženami každé doby [...] Celebrant má často možnost obrátit se ke společenství tvořenému lidmi, kteří se na církevním životě účastní málo nebo patří k jinému křesťanskému vyznání nebo náboženskému společenství. Jedná se o cennou příležitost hlásat Kristovo evangelium.“[247]

Doprovázení během prvních let manželského života

217. Musíme uznávat jako obrovskou hodnotu, když se manželství chápe jako záležitost lásky a když svatbu mohou mít pouze ti, kdo se mají rádi a zvolili si jeden druhého dobrovolně. Nicméně, stane-li se láska pouhou přitažlivostí či vágním citem, stávají se manželé mimořádně zranitelní, když v jejich citovosti nastane krize anebo vymizí fyzická přitažlivost. Poněvadž k tomuto zmatku nezřídka dochází, je nezbytné provázet manžele v prvních letech jejich života, aby obohacovali a prohlubovali svoje vědomé a svobodné rozhodnutí patřit si a mít se rádi až do konce. Doba zásnub je často nedostačující a rozhodnutí vzít se je z různých důvodů ukvapené, přičemž jako by toho bylo málo, prodloužila se také doba dozrávání mladých lidí. Novomanželé se pak ocitají v situaci, kdy musejí doplnit onu etapu, která se měla uskutečnit během zásnub.

218. Na druhé straně chci zdůraznit, že výzvou rodinné pastorace je napomáhat ke zjištění, že manželství nelze chápat jako něco dokončeného. Svazek je reálný, neodvolatelný a byl potvrzen a posvěcen svátostí manželství. V této jednotě se však manželé stávají protagonisty, pány svých dějin a tvůrci plánu, který mají společně uskutečňovat. Pohled se obrací k budoucnosti, kterou je třeba budovat den za dnem s milostí Boží, a právě proto nelze od druhého požadovat, aby byl dokonalý. Je třeba odložit iluze a přijmout jej takového, jaký je: nedokončený, povolaný k růstu, na cestě. Hledí-li na sebe manželé neustále kriticky, znamená to, že manželství nebylo přijato jako plán, který je třeba uskutečňovat společně, trpělivě, chápavě, tolerantně a velkodušně. Vede to potom k tomu, že láska je postupně nahrazována inkvizitorským a neúprosným pohledem, kontrolováním zásluh a práv každého, stížnostmi, soupeřením a sebeobranou. Stanou se tak neschopní vzájemně se podporovat ve společném zrání a růstu v jednotě. Mladým manželům je nutné jasně to prezentovat hned od začátku, aby si uvědomili realitu, do níž vstupují. Sliby, které si dali, jsou začátkem cesty, jejíž cíl je s to překonat překážky či okolnosti, na které narazí. Obdržené požehnání je milost a podnět ke stále otevřené cestě. Často pomáhá, když usednou a vedou dialog o svém konkrétním plánu, o jeho cílech, nástrojích a podrobnostech.

219. Vzpomínám si na jeden refrén, který říká, že stojatá voda se zkazí a zakalí. To se děje, když život lásky v prvních letech manželství stagnuje, přestává se hýbat, ztrácí onen zdravý neklid, který jej žene dál. Tanec, který ona mladá láska vrhala kupředu, tanec žasnoucích očí plných naděje, nesmí ustat. Během zásnub a prvních let manželství má naděje sílu kvasu a umožňuje vidět za protivenství, konflikty a nepředvídanosti; vždycky umožňuje dívat se dál. Uvádí do pohybu všechna očekávání a udržuje na cestě růstu. Tatáž naděje nás vybízí žít naplno přítomnost a vkládat do rodinného života srdce, protože nejlepším způsobem přípravy a upevnění budoucnosti je dobrý život přítomnosti.

220. Tato cesta má různé etapy, které volají k velkodušnému darování: od prvního dotyku charakterizovaného výrazně smyslovou přitažlivostí se přechází k potřebě druhého, který je vnímán jako součást vlastního života. Odtud se jde k okoušení spolupatřičnosti, potom k chápání celého života jakožto společného plánu, dále ke schopnosti klást štěstí druhého nad svoje vlastní potřeby a k radosti nad vlastním manželstvím jakožto dobrem celé společnosti. Zrání lásky v sobě zahrnuje také učit se „vyjednávat“. To není zištný postoj anebo nějaká obchodnická hra, nýbrž uplatňování vzájemné lásky, poněvadž toto vyjednávání je pletivem vzájemných nabídek a odříkání pro dobro rodiny. V každé nové etapě manželského života je zapotřebí usednout a znovu se dohodnout tak, aby nebylo vítězů a poražených, nýbrž aby zvítězili oba. Doma se rozhodnutí nepřijímají jednostranně, odpovědnost za rodinu sdílejí oba, avšak každý domov je jedinečný a každá manželská syntéza je jiná.

221. Jednou z příčin ztroskotání manželství je přílišné očekávání od manželského života. Jakmile se stane zřejmým, že skutečnost je omezenější a problematičtější než snění, řešením není ukvapená a nezodpovědná myšlenka na rozvod, nýbrž přijetí manželství jakožto cesty zrání, kde je každý z manželů Božím nástrojem růstu druhého. Změna, růst a rozvoj dobrého potenciálu, který v sobě každý má, je možný. Každé manželství je „dějinami spásy“ a to předpokládá vyjít z křehkosti, která díky Božímu daru a tvořivé a velkodušné odpovědi postupně přenechá místo solidnější a cennější skutečnosti. Možná největším posláním muže a ženy v lásce je činit se vzájemně více mužem a ženou. Umožnit růst znamená pomoci druhému, aby se utvářel ve své vlastní identitě. Proto je tato láska řemeslná. Při čtení biblické pasáže o stvoření muže a ženy vidíme nejprve, jak Bůh stvořil muže (srov. Gen 2,7), ukáže se však, že něco podstatného chybí, stvoří tedy potom ženu a vidí mužovo překvapení: „Tak to ano, to je jiná!“. Potom je možné si představit onen krásný dialog, ve kterém se muž a žena začínají vzájemně objevovat. Vskutku, i v obtížných momentech se tento úžas opakuje a otevírají se nové dveře k opětovnému objevování, jako by to bylo poprvé, a v každé nové etapě znovu jeden druhého utvářejí. Láska způsobuje, že jeden čeká druhého s trpělivostí vlastní řemeslníkovi, obdrženou od Boha.

222. Doprovázení musí povzbudit manžele, aby byli velkodušní při předávání života. „V souladu s osobním a lidsky úplným charakterem manželské lásky představuje správnou cestu k plánování rodiny konsenzuální dialog mezi manžely, který respektuje čas a bere v úvahu důstojnost partnera. V tomto smyslu je třeba znovu objevit encykliku Humanae vitae (srov. 10-14) a apoštolskou exhortaci Familiaris consortio (srov. 14;28-35) s cílem znovu probudit připravenost k plození, která kontrastuje s mentalitou často nepřátelskou k životu [...] Zodpovědné rozhodnutí pro rodičovství předpokládá formaci svědomí, které je „nejtajnějším středem a svatyní člověka; v ní je sám s Bohem, jehož hlas mu zaznívá v nitru“ (GS 16). Čím více se manželé snaží naslouchat ve svém svědomí Bohu a jeho příkazům (srov. Řím 2,15) a nechávají se duchovně doprovázet, tím bude jejich rozhodování vnitřně svobodnější od subjektivního soudu a od chování přizpůsobivému jejich okolí.“[248] Nadále platí, co jasně prohlásil Druhý vatikánský koncil: „Manželé [...] si vytvoří společnou dohodou a úsilím správný úsudek. Přitom přihlédnou jak k vlastnímu dobru, tak k dobru svých dětí, ať již narozených nebo v budoucnu předvídaných; uváží též hmotné i duchovní podmínky doby a své situace a budou mít konečně zřetel i na dobro rodinného společenství, světské společnosti a církve. Tento úsudek si musí koneckonců udělat manželé před Bohem sami.“[249] Na druhé straně je třeba povzbuzovat používání metod založených na „přirozených rytmech plodnosti“ (HV 11). Má se osvětlovat, že „takové metody respektují tělo manželů, povzbuzují vzájemnou něhu a podporují výchovu k ryzí svobodě“ (KKC, 2370). Stále je třeba zdůrazňovat, že děti jsou podivuhodným Božím darem, radostí pro rodiče i pro církev. Skrze ně Pán obnovuje svět.“[250]

Některé zdroje

223. Synodální otcové ukázali, že „první roky manželství jsou životně důležitým a citlivým obdobím, během něhož si manželé stále více uvědomují problémy i význam manželství. Odtud vychází potřeba pastoračního doprovázení, která by pokračovala i po slavení svátosti (srov. Familiaris consortio, část III.). Jako velice důležitá se při této pastoraci jeví přítomnost zkušených manželských dvojic. Farnost se považuje za místo, kde se zkušené dvojice mohou dávat k dispozici těm mladším, za případného přispění různých sdružení, církevních hnutí a nových společenství. Je nutno povzbuzovat manžele k zásadně důležitému postoji otevřenosti pro velký dar dětí. Je třeba zdůrazňovat důležitost rodinné spirituality, modlitby i účasti na nedělní eucharistii a povzbuzovat manželské dvojice, aby se pravidelně scházely pro podnícení růstu svého duchovního života a solidarity při konkrétních životních potřebách. Liturgie, náboženské úkony a eucharistie slavená pro rodiny, především při výročí svatby, byly zmiňovány jako životně důležité pro podporu rodinné evangelizace.“[251]

224. Tato cesta je otázkou času. Láska vyžaduje dostupný a nezištný čas, který klade jiné věci na druhé místo. Je třeba čas na dialog, neuspěchané objetí, sdílení plánů, naslouchání a pohled, ocenění a utužení vztahu. Někdy je problémem frenetický rytmus společnosti nebo časový běh vnucovaný pracovní dobou. Jindy je problémem, že společně strávený čas je nekvalitní. Je sdílen pouze fyzický prostor bez věnování si vzájemné pozornosti. Pastorační asistenti a skupiny rodin by měli pomáhat mladým či křehkým manželským párům učit se v oněch chvílích setkávat, zastavit se jeden před druhým a rovněž sdílet chvíle ticha, které je přiměje zakusit přítomnost druhého.

225. Manželé, kteří mají dobrou zkušenost „zaučování“ v tomto smyslu, mohou nabízet praktiky, které prospěly jim: plánování chvil, kdy jsou nezištně spolu, chvíle rekreace s dětmi, různé způsoby slavení důležitých událostí, prostory sdílené spirituality. Mohou však také učit důvtipu, který pomůže dát obsah a smysl těmto chvílím a vede k lepší komunikaci. To je vrcholně důležité, když pohasne novost snoubeneckého vztahu. Pokud se totiž neví, co se sdíleným časem, jeden nebo druhý z manželů se uteče k technologiím, bude vymýšlet jiné závazky nebo hledat jiné náruče nebo uteče před nepohodlnou intimitou.

226. Mladé manžele je třeba také stimulovat, aby si vytvářeli vlastní zvyky, jež nabídnou zdravé vnímání stability a ochrany a které se vytvářejí řadou sdílených každodenních rituálů. Je dobré ráno se vždycky políbit, žehnat si každý večer, čekat na druhého a přivítat jej, když přijde, někdy si společně vyjít a dělit se o domácí práci. Zároveň je však dobré přerušit navyklý běh slavením, neztratit schopnost rodinných oslav, radosti a oslavování krásných zkušeností. Je třeba společně prožívat překvapení z Božích darů a společně živit nadšení ze života. Umění slavit dodává lásce energii, osvobozuje ji od monotónnosti a vyplňuje barvami a nadějemi každodenní zvyky.

227. My, pastýři, musíme rodiny povzbuzovat k růstu ve víře. Proto je dobré vybízet k časté zpovědi, duchovnímu vedení, k účasti na duchovních obnovách. Netřeba zapomínat ani na pobídky k vytváření týdenního prostoru k rodinné modlitbě, protože „rodina, která se modlí, zůstává v jednotě“. Stejně tak při navštěvách domů bychom měli vybídnout všechny členy rodiny, aby se za sebe navzájem pomodlili a svěřili rodinu do Pánových rukou. Současně je vhodné každého z manželů pobídnout k modlitbě o samotě před Bohem, protože každý má svoje tajné kříže. Proč se nesvěřit Bohu s tím, co zneklidňuje srdce, nebo prosit o sílu k zahojení svých ran a vyprošovat si světlo potřebné pro zachovávání svého závazku? Synodální otcové také ozřejmili, že „zdrojem spirituality je pro rodinu Boží slovo. Celá pastorace rodiny se musí vnitřně utvářet četbou Písma svatého při modlitbě i v církevním společenství a tak má formovat členy domácí církve. Slovo Boží není jen radostnou zvěstí pro soukromý život lidí, ale také kritériem pro posouzení a světlem pro rozlišení různých výzev, s nimiž se vyrovnávají manželé a rodiny.“[252]

228. Je možné, že jeden z manželů není pokřtěný anebo nechce plnit závazky plynoucí z víry. V takovém případě touha druhého křesťansky žít a růst působí, že tuto lhostejnost prožívá bolestně. I přesto je však možné nalézt společné hodnoty, sdílet je a s nadšením pěstovat. Milovat nevěřícího, činit jej šťastným, ulehčovat jeho soužení a sdílet s ním život je pravdivé posvěcování. Z druhé strany je láska Božím darem a tam, kde se ujímá, dává pocítit svoji proměňující moc někdy tajemnými způsoby, takže „nevěřící muž je posvěcen skrze svou ženu a nevěřící žena je posvěcena skrze svého muže“ (1 Kor 7,14).

229. Farnosti, hnutí, školy a jiné církevní instituce mohou zprostředkovávat péči o rodiny a vnášet do nich život. Například pomocí nástrojů, jakými jsou setkání blízkých či spřátelených párů, krátké duchovní obnovy pro manžele, konference odborníků o velmi konkrétních problematikách rodinného života, manželská poradní centra, misionáři připravení mluvit s manžely o jejich těžkostech a očekáváních, poradenství k různým rodinným situacím (závislosti, nevěra, násilí v rodině), prostory spirituality, formace pro rodiče s problematickými dětmi, setkávání rodin. Farní asistent by měl být schopen manžele srdečně přijímat a zabývat se naléhavými rodinnými záležitostmi, anebo umět odkázat na někoho, kdo může pomoci. Existuje také pastorační podpora poskytovaná skupinami manželů jak službou, tak posláním, modlitbou, formací či vzájemnou pomocí. Tyto skupiny představují příležitost, jak dávat a žít otevřenost rodiny vůči druhým a sdílet víru, ale zároveň jsou prostředkem posílení manželů v jejich růstu.

230. Je pravdou, že mnohé manželské páry se po svatbě z křesťanské obce vytratí, ale častokrát nevyužíváme některých příležitostí, kdy se ukáží a kdy bychom jim mohli přitažlivě předložit ideál křesťanského manželství, sblížit se s nimi a doprovázet je. Mám na mysli například křest dítěte, první svaté přijímání anebo účast na pohřbu či svatbě příbuzného či přítele. Téměř všechny manželské páry se při těchto příležitostech ukáží, což by se mělo více doceňovat. Další cestou sblížení je žehnání domů nebo návštěva s putovním mariánským obrazem. To jsou příležitosti k rozvinutí pastoračního dialogu o situaci v rodině. Může být také užitečné pověřovat zralejší páry, aby byly nablízku mladším manželům v jejich sousedství, setkávaly se s nimi, sledovaly jejich začátky a pomáhaly jim v růstu. Při dnešním životním rytmu většina manželů nemá ochotu k častým setkáním, a nemůžeme se omezit na pastoraci malých elit. Rodinná pastorace má být podstatně misionářská, spíše vycházet vstříc a být na blízku než se stát továrnou na kurzy, kterých se účastní málokdo.

POKRAČOVÁNÍ je ZDE


[225] Relatio Synodi 2014, 30.

[226] Tamt., 31.

[227] Relatio finalis 2015, 56.

[228] Tamt. 89.

[229] Relatio Synodi 2014, 32.

[230] Tamt., 33.

[231] Tamt., 38.

[232] Relatio finalis 2015, 77.

[233] Tamt., 61.

[234] Tamt.

[235] Tamt.

[236] Tamt.

[237] Srov. Relatio Synodi 2014, 26.

[238] Tamt.

[239] Italská biskupská konference, Orientamenti pastorali sulla preparazione al matrimonio e alla famiglia, 22.října 2015, 1.

[240] Ignác z Loyoly, Duchovní cvičení, druhá poznámka.

[241] Tamt., pátá poznámka

[242] Jan Pavel II., Katecheze, 27.června 1984, 4; viz Teologie těla, Paulínky 2012, str. 523.

[243] Katecheze, 21.října 2015.

[244] Keňská biskupská konference, Poselství k postní době, 18.února 2015.

[245] Srov. Pius XI., Casti connubii, 31.prosince 1930.

[246] Jan Pavel II., Katecheze, 4.července 1984, 3.6; tamt. str.526,528.

[247] Relatio finalis 2015, 59.

[248] Tamt., 63.

[249] Gaudium et spes, 50.

[250] Relatio finalis 2015, 63.

[251] Relation Synodi 2014, 40.

Hlavní stránka | Zprávy | Svatý otec | Publicistika | Rozhovory | Homilie | Seriály | Speciály | Zvukový archiv | Denní programy
Redakce | Frekvence | Fotogalerie


Copyright © 2003-2017 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@vatiradio.va.
Administrace: česká sekce Vatikánského rozhlasu. Technická realizace: Pavel Brestovský.

 
Záznam aktuálního poradu ve formátu MP3  

Český kanál Rádia Vaticán na You Tube  

Archív denních pořadů ve formátu Real Audio  
 Zprávy
Křesťan hledí očima Paschy

Papež přijal pozůstalé po obětech atentátu v Dháce

Svatý stolec bude monitorovat užívání papežových zobrazení

Vatikán vyzval k respektování ukrajinského území a jeho hranic

Kardinál Duka: neregulovaná migrace přinášela vždy kulturně společenský propad

Osmnáct let za utopení křesťanů

Lepší Trump dnes než Merkelová naždy

Mohamed dobývá Evropu – prozatím pouze ve jménech novorozenců

Pomáhají nám zejména chudé biskupské konference, říká athénský arcibiskup

O pokušení ctižádostivosti v církvi

Papež František: nejen právo emigrovat ale také právo nemuset emigrovat

Biskup Hoser: Papež si přeje řádnou pastorační péči o poutníky v Medjugorje

 Nově na webu
Svatý otec: Křesťanská naděje – V naději poznáváme, že jsme všichni spaseni

Publicistika (Komentáře "Církev a svět"): O zfilmovaném Mlčení

Publicistika (Reportáže, reflexe, sloupky): Podle Amoris laetitia znovusezdaní ke svátostem pod dvěma podmínkami

Rozhovory: Papež interpretuje biskupy, nikoliv biskupové papeže

Homilie: Cyklus homilií dočasně přerušen

Archiv zpráv únor 17
  12345
6789101112
13141516171819
20212223242526
2728     

Starší zprávy >

Náš tip

Milosrdenství vyžaduje statečnost, vzdorujme teroru láskou

Co jsou jezuité?

Svět je unaven lživými nadšenci