RadioVaticana.va

   28. 6. 2017

RSS  RSS zpráv  Podcast denní­ch pořadů       

Hlavní­ stránka

Zprávy

Svatý otec

Publicistika

Rozhovory

Homilie

Seriály

Speciály

Zvukový archiv

Denní programy


Redakce

Program

Frekvence

Fotogalerie

Technika

Historie

Kontakty


Anketa

Sleduji zprávy Vatikánského rozhlasu?

Poslechem na Rádiu Proglas.2914
Poslechem z webových stránek.1902
Četbou textů na webových stránkách.3466
Poslechem i četbou.1974


O webu

Rozhovory online

Rozšířené hledání­

Odkazy


Zasílání­ novinek

Nejčtenější­

Bůh se zamiloval do naší nepatrnosti

Svatí, svědkové a průvodci naděje

Křesťan nepotřebuje horoskopy




Eeská provincie Tovaryšstva Ježíšova

Res Claritatis

Vysokoškolské katolické hnutí Eeská republika

Pastorace na webu



Katolik.cz

KTF UK

Stránky pro animátory senioru

Návštěva papeže v České republice





 
Svatý otec

 Encykliky, exhortace 

8.4.2016 

Amoris laetitia - čtvrtá kapitola, druhá část

Česká sekce RV

Růst v manželské lásce

120. Velepíseň svatého Pavla, kterou jsme probrali, nám umožňuje přejít k manželské lásce.Ta spojuje manžele,[115] je posvěcena, obohacena a osvícena milostí svátosti manželství. „Citová jednota“[116] - duchovní a obětavá – v sobě však zahrnuje přátelskou něhu i erotickou vášeň, ačkoli je schopna přetrvat, až city a vášně zeslábnou. Papež Pius XI. učil, že tato láska proniká veškeré povinnosti manželského života a „zachovává jakési urozené prvenství.“[117] Taková mocná láska, vlitá Duchem svatým, je totiž odrazem nezničitelné Smlouvy mezi Kristem a lidstvem a vrcholí odevzdaností až do konce, na kříži: „Duch, kterého vylévá Pán, dělá srdce novým a uschopňuje muže i ženu, aby se navzájem milovali, tak jako Kristus miloval nás. Manželská láska tím dosahuje plnosti, ke které je vnitřně určena.“[118]

121. Manželství je drahocenné znamení, protože „když muž a žena slaví svátost manželství, Bůh se v nich takříkajíc zrcadlí, vtiskuje do nich vlastní rysy a nesmazatelný charakter Své lásky. Manželství je ikona Boží lásky k nám. Bůh je totiž také společenstvím. Tři Osoby: Otec, Syn a Duch svatý žijí odevždy a navždy v dokonalé jednotě. A právě to je mystériem manželství: Bůh činí z manželského páru jedinou bytost.“[119] To má velmi konkrétní a každodenní důsledky, protože „manželé jsou skrze svátostnou moc obdařeni pravým a vlastním posláním, aby ve věrnosti a službě na základě jednoduchých a běžných věcí zviditelňovali lásku, kterou Kristus miluje Svoji církev a ustavičně za ni dává Svůj život.“[120]

122. Nicméně není dobré směšovat odlišné roviny: netřeba nakládat na dvě limitované osoby děsivou tíži povinnosti dokonale reprodukovat jednotu, která existuje mezi Kristem a Jeho církví, protože manželství jako znamení v sobě zahrnuje „dynamický proces, probíhající pozvolna postupným přijímáním Božích darů.“[121]

Celý život všechno společné

123. Po lásce, která nás pojí s Bohem, je manželská láska „největším přátelstvím.“[122] Je to sjednocení, které má všechny charakteristiky dobrého přátelství: hledání prospěchu druhého, vzájemnost, důvěrnost, něha, stabilita a podobnost, která se vytváří mezi přáteli sdílením života. Manželství však k tomu všemu přidává nerozlučitelnou výlučnost, která se vyjadřuje trvalým plánem sdílet a společně tvořit celý život. Buďme upřímní a uznejme znamení reality: kdo je zamilovaný, neplánuje, že by tento vztah mohl trvat jen do určitého času; kdo intenzivně prožívá radost manželství, nemyslí na něco přechodného; kdo vstupují do této láskyplné, byť křehké jednoty, doufají, že bude trvat v čase; děti touží nejenom po tom, aby se rodiče měli rádi, ale také aby si byli věrní a zůstali navždy spolu. Tato a jiná znamení ukazují, že samotná přirozenost manželské lásky je otevřena definitivnosti. Sjednocení, které krystalizuje slibem manželství na vždy, je víc než sociální formalita či tradice, protože má kořeny ve spontánních náklonnostech člověka. A pro věřící představuje smlouvu uzavřenou před Bohem a vyžadující věrnost: „Hospodin je svědkem mezi tebou a ženou tvého mládí, kterou jsi zradil, ačkoli byla tvou družkou a ženou podle smlouvy [...] a ženu svého mládí nezrazuj. Vždyť zapuzování nenávidím.“ (Mal 2,14.15.16).

124. Slabá či neduživá láska, neschopná přijmout manželství jako výzvu, která vyžaduje zápas, obrodu, znovunalezení a stále nové začínání až do smrti, není s to udržet vysokou úroveň závazku. Podléhá kultuře provizoria, které brání procesu neustálého růstu. Avšak „slíbit lásku navždy je možné, když se odhaluje plán, jenž je větší než naše plány, nese nás a umožňuje nám darovat milovanému člověku celou budoucnost.“[123] Aby taková láska mohla projít všemi zkouškami a zachovat věrnost navzdory všemu, je zapotřebí dar milosti, která ji posiluje a povznáší. Jak říkal svatý Robert Bellarmino, „skutečnost, že se muž a žena spojují ve výlučném a nerozlučitelném svazku, takže se nemohou rozejít, navzdory jakýmkoli těžkostem, dokonce, i když pomine naděje na potomstvo, nemůže nastat bez obrovského tajemství.“[124]

125. Manželství je kromě toho přátelstvím, které zahrnuje příznaky vlastní vášni, ale vždycky je zaměřeno ke stále stabilnějšímu a intenzivnějšímu svazku. Poněvadž „ovšem nebylo ustanoveno jen kvůli plození“, nýbrž aby se vzájemná láska „spořádaně projevovala, rozvíjela a zrála,“[125]dostává toto osobité přátelství mezi mužem a ženou všezahrnující povahu jedině v manželském svazku. Právě proto, že je všezahrnující, je tento svazek také výlučný, věrný a otevřený plození. Sdílí se všechno, včetně pohlavnosti a vždycky ve vzájemné úctě. Druhý vatikánský koncil potvrdil, že „taková láska, spojující lidské s božským, přivádí manžele k svobodnému vzájemnému darování, ověřovanému něžným citem i činem, a prostupuje celý jejich život.“[126]

Radost a krása

126. V manželství je správné pečovat o radost lásky. Jestliže je hledání rozkoše obsesivní, uzavírá se do jediné sféry a nedovoluje najít jiné způsoby uspokojení. Naproti tomu radost rozšiřuje schopnost potěšení a umožňuje nacházet zalíbení v rozmanitých skutečnostech i během těch životních fází, kdy rozkoš pohasíná. Proto svatý Tomáš říkával, že slovo „radost“ odkazuje k rozšiřování srdce.[127] Manželská radost, kterou lze prožívat i uprostřed bolesti, zahrnuje uznání toho, že manželství je nezbytnou kombinací radostí a námah, napětí a spočinutí, utrpení a osvobození, uspokojení a hledání, svízelů i potěšení, vždycky v přátelství, které manžele přivádí ke vzájemné péči o sebe, když si „prokazují vzájemnou pomoc a službu.“[128]

127. Přátelská láska se nazývá dobročinná láska (caritas), když je chápána a oceňována „vznešená hodnota“ druhého.[129] Krása – „vznešená hodnota“ druhého, která se neshoduje s jeho fyzickou či psychologickou přitažlivostí – nám umožňuje okoušet posvátnost jeho osoby bez panovačné potřeby ji vlastnit. V konzumní společnosti upadá estetické cítění a tak pohasíná radost. Všechno existuje, aby bylo koupeno, vlastněno a spotřebováno; lidé rovněž. Něha je však projevem lásky, která se vymaňuje ze sobecké touhy sobecky vlastnit. Druhý nám způsobuje rozechvění, nezměrnou úctu a jakousi bázeň, abychom mu neublížili nebo neumenšili jeho svobodu. Láska k druhému v sobě zahrnuje chuť vnímat a oceňovat to, co je v jeho osobní existenci krásné a posvátné a existuje nehledě na moje potřeby. To mi umožňuje usilovat o jeho prospěch, i když vím, že nemůže být mým nebo se stal fyzicky nemilým, agresivním a otravným. Proto „z lásky, kterou je někomu druhý člověk milý, plyne, že jej obdarová zdarma.“[130]

128. Estetická zkušenost lásky se vyjadřuje v kontemplativním pohledu, který druhého vnímá jako cíl sám o sobě, i když je nemocný, starý nebo postrádá smyslovou přitažlivost. Enormní význam má pohled, který vyjadřuje přízeň, a obvykle je škodlivé, když se jím skrblí. Kolik věcí jen manželé a děti dělají, aby byli vzati v úvahu a byl na ně brán zřetel! Mnohá zranění a krize mají původ tam, kde se přestaneme vnímat. Tak to vyjadřují některé nářky a stížnosti, které jsou slyšet v rodinách. „Můj manžel si mne nevšímá. Zdá se, jako bych pro něho byla neviditelná.“ „Prosím tě, dívej se na mne, když s tebou mluvím.“ „Moje manželka si mne už nevšímá, má oči jen pro děti.“ „Doma nikoho nezajímám, ani mne nevidí, jako kdybych neexistoval.“ Láska otevírá oči a umožňuje nade vším vidět, jakou cenu má lidská bytost.

129. Radost této kontemplativní lásky je třeba pěstovat. Poněvadž jsme stvořeni, abychom milovali, víme, že neexistuje větší radost než je sdílení dobra: „Dávej i přijímej, dopřávej si podle chuti“ (Sir 14,16). Nejintenzivnější životní radosti se rodí, když je možné učinit druhé šťastnými v jakémsi předjímání nebe. Připomeňme úsměvnou scénu z filmu Babettina hostina, kde vynikající kuchařka obdrží uznalé objetí a chválu: „Oblažuješ anděly!“. Milá a útěšná je radost plynoucí z potěšení způsobeného druhým, když vidíme, že jsou potěšeni. Takováto radost, jež je účinkem bratrské lásky, není samolibostí toho, kdo si hledí sebe, nýbrž radostí toho, kdo miluje a těší jej blaženost milovaného, přelévá se na druhého a stává se v něm plodnou.

130. Z druhé strany se radost obnovuje v bolesti. Jak říkal svatý Augustin, „čím větší je nebezpečí v bitvě, tím intenzivnější je radost z vítězství.“[131] Manželé sjednocení v utrpení a boji mohou zakusit: stálo to za to, protože obdrželi něco dobrého, něco se společně naučili anebo mohou více docenit to, co mají. Málo radostí je tak hlubokých a slavnostních, jako když dva zamilovaní dosáhnou společně něčeho, co je stálo mnoho sdílené námahy.

Vzít se z lásky

131. Mladým chci říci, že nic z toho všeho nepřestane, když se láska stane manželskou institucí. Svazek nachází v této instituci způsob, jak usměrnit její stálost a její reálný a konkrétní růst. Je pravda, že láska je mnohem víc než navenek projevený souhlas či forma sňatku. Je však stejně jisté, že rozhodnutí dát manželství určitými závazky ve společnosti viditelnou podobu, má svůj význam: ukazuje vážnost indetifikace s druhým, překonává adolescentní individualismus a vyjadřuje pevné rozhodnutí vzájemně si patřit. Vzít se je výrazem skutečného odchodu z rodinného hnízda za účelem vytvoření mocných pout a přijetí nové odpovědnosti ve vztahu k druhému. To je mnohem cennější nežli se spontánně družit kvůli vzájemnému potěšení, což by byla privatizace manželství. Jako společenská instituce je manželství ochranou a nástrojem vzájemného závazku a zrání v lásce, aby rozhodnutí pro druhého rostlo v solidnosti, konkrétnosti a hloubce a zároveň mohlo plnit svoje poslání ve společnosti. Manželství proto přesahuje každou přechodnou módu a přetrvává. Jeho podstata tkví v samotné přirozenosti člověka a jeho společenské povaze. Zahrnuje řadu povinností, které však plynou ze samotné lásky, která je tak rozhodná a velkodušná, že umožňuje riskovat budoucnost.

132. Zvolit manželství je tak výrazem skutečného a účinného rozhodnutí přetvořit dvě cesty v jedinou, děj se co děj, vzdor jakýmkoli problémům. Vzhledem k vážnosti tohoto veřejného závazku lásky to nemůže být ukvapené rozhodnutí, ale z téhož důvodu jej nelze do nekonečna odkládat. Spojit se s druhým výlučně a definitivně s sebou vždycky nese určitou dávku rizika a odvážné sázky. Odmítnutí tohoto závazku je sobectvím, zištností a malicherností, neschopností uznat práva druhého, kterého tak nikdy nedokáže prezentovat ve společnosti jako toho, kdo je hoden bezpodmínečné lásky. Na druhé straně ti, kdo jsou opravdu zamilovaní, tíhnou k tomu, aby svoji lásku projevili. Láska konkretizovaná v manželství uzavřeném před druhými se všemi povinnostmi, které z této institucionalizace plynou, je manifestací i ochranou přitakání daného bezvýhradně a neomezeně. Tímto přitakáním se druhému říká, že bude moci vždycky důvěřovat a nebude opuštěn, ztratí-li přitažlivost, ocitne-li se v těžkostech nebo naskytnou-li se nové možnosti sobeckých potěšení a zájmů.

Láska se projevuje a roste

133. Přátelská láska sjednocuje všechny aspekty manželského života a pomáhá členům rodiny jít ve všech fázích vpřed. Proto gesta, která tuto lásku vyjadřují, mají být neustále bez skrblení pěstována velkorysými slovy. V rodině se „musí nutně užívat tři slova. Chci je zopakovat. Tři slova: dovol, děkuji a promiň. To jsou tři klíčová slova!“[132] „Rodina, ve které se namísto neomalenosti žádá o dovolení, namísto sobeckého jednání se děkuje a ve které ten její člen, který zjistí, že učinil něco nepěkného, umí požádat o odpuštění, taková rodina potom žije v pokoji a radosti.“[133] Nebuďme skoupí v užívání těchto slov, buďme štědří v jejich každodenním opakování, protože existuje „mlčení, které tíží, někdy i v rodině, mezi manželi, mezi rodiči a dětmi, mezi sourozenci,“[134] avšak vhodná slova, řečená ve správnou chvíli, chrání a živí lásku každý den.

134. Všechno se uskutečňuje cestou stálého růstu. Tato tak zvláštní láska, kterou je manželství, je povolána k ustavičnému zrání. Vztahují se na ni slova, která svatý Tomáš Akvinský řekl o dobročinné lásce (caritas): „Láska ze své povahy totiž nemá hranici svého růstu, protože je participací na nekonečné lásce, kterou je Duch svatý. [...] A není omezena ani ve svém podmětu, poněvadž růstem lásky, stále roste také schopnost k dalšímu růstu.“[135] Svatý Pavel vybízel důrazně: „Ať ve vás Pán rozhojňuje stále více a více lásku jednoho k druhému i ke všem lidem“ (1 Sol 3,12); a dodává „o bratrské lásce.. [...] povzbuzujeme vás, abyste byli stále horlivější“ (1 Sol 4,9-10). Ba více. Manželská láska se v první řadě neopatruje mluvením o nerozlučnosti, která je povinná, anebo opakováním věrouky, nýbrž jejím posilováním ve stálém růstu, který je podněcován milostí. Láska, která neroste, začíná riskovat, a růst může jedině, když odpovídá božské milosti prostřednictvím dalšího prokazování lásky častějšími, intenzivnějšími, štědřejšími, nežnějšími a radostnějšími úkony. Manžel a manželka „zakoušejí smysl své jednoty a stále plněji jí dosahují.“[136] Dar božské lásky, který dostávají manželé, je zároveň výzvou, aby tento dar milosti neustále rozvíjeli.

135. Bez užitku jsou některé fantazie o idylické a dokonalé lásce, protože postrádají podněty k růstu. Idea nebeské lásky na zemi opomíjí, že nejlepší je to, čeho ještě nebylo dosaženo, víno zrající s časem. Jak připomněli chilští biskupové, „neexistují dokonalé rodiny, které nám nabízí klamná a konzumní reklama. V takových neplynou roky, neexistují nemoci, bolesti, smrt [...] Konzumní reklama představuje iluzi, která nemá nic společného se skutečností, se kterou se musí denně vyrovnávat otcové a matky rodin.“[137] Zdravější je přijmout realistická omezení a pěstovat solidnost daného svazku, děj se co děj.

Dialog

136. Dialog je přednostní a nezbytný způsob prožívání, vyjadřování a zrání lásky v manželském a rodinném životě. Vyžaduje však dlouhé a náročné zaučování. Muži a ženy, dospělí a mladí, mají různé způsoby komunikace, užívají odlišné slovníky a řídí se jinými kódy. Způsob kladení otázek, formy odpovědí, užívaný tón, momenty a mnohé další faktory mohou komunikaci podmiňovat. Kromě toho je vždycky zapotřebí rozvíjet postoje vyjadřující lásku a umožňující autentický dialog.

137. Dopřát si čas, hodnotný čas, který spočívá v trpělivém a pozorném naslouchání, dokud druhý nevyjádří všechno, co měl zapotřebí vyjádřit. To vyžaduje askesi nezačínat dříve než ve vhodnou chvíli. Dříve než začneme nabízet názory a rady, je třeba se ujistit, že jsme vyslechli všechno, co druhý potřebuje říci. Zahrnuje to v sobě vnitřní ztišení, aby bylo možno naslouchat v srdci i v mysli: odložit každý chvat, dát stranou vlastní potřeby a urgence, udělat prostor. Často některý z manželů nepotřebuje řešení svého problému, ale chce být vyslechnut. Musí vnímat, že bylo zachyceno jeho trápení, zklamání, strach, vztek, naděje a sen. Časté jsou však tyto nářky: „Neposlouchá mne. A když se zdá, že poslouchá, ve skutečnosti myslí na něco jiného.“ „Mluvím a cítím, že čeká, až co nejdřív skončím.“ „Když mluvím, snaží se změnit téma anebo chce rychlou odpovědí ukončit konverzaci.“

138. Uvyknout si přikládat skutečnou důležitost druhému. Jde o docenění druhého, uznání, že má právo existovat, autonomně myslet a být šťastný. Nikdy netřeba podceňovat to, co může říci nebo požadovat, i když je nezbytné vyjádřit vlastní hledisko. Zde je obsaženo přesvědčení, podle něhož všichni mají co nabídnout, protože mají jinou životní zkušenost, dívají se na věci z jiného hlediska, mají jiné starost, zvyklosti a intuice. Je možné rozpoznat pravdu druhého, váhu jeho nejhlubších starostí a pozadí toho, co říká, i za agresivními slovy. Z tohoto důvodu je třeba snažit se vcítit do druhého a interpretovat hlubiny jeho srdce, rozeznat to, co jej rozněcuje, a vzít onu vášeň jako východisko ke hlubšímu dialogu.

139. Mentální šíře, aby nedocházelo k obsesivní soustředěnosti na několik idejí, a flexibilita, aby bylo možné modifikovat či doplnit vlastní názory. Je možné, že z mého myšlení a z myšlení druhého vyplyne nová syntéza, která obohatí oba. Jednota, kterou je třeba si přát, není uniformita, nýbrž „jednota v různosti“ či „smířená různost“. V tomto obohacujícím stylu bratrského společenství se odlišní lidé potkávají, respektují a oceňují, přičemž si nicméně zachovávají různé odstíny a akcenty, které obohacují obecné dobro. Je třeba se osvobodit od povinnosti být stejní. A potřebujeme také rafinovanost, abychom včas postřehli možné „interference“, které by jinak narušily dialogický proces. Například přiznat špatné emoce, které mohou vyjít najevo a relativizovat je, aby nepřekazily komunikaci. Důležitá je schopnost vyjádřit vlastní cítění a neranit; používat slovník a způsob mluvy, který může druhý snadno přijmout či tolerovat, i když obsah sdělení je náročný; vyjádřit vlastní kritiku, ale nedávat přitom průchod hněvu jako formě pomsty, a vyhýbat se moralizujícímu slovníku, který by pouze útočil, ironizoval, obviňoval a zraňoval. Mnoho diskusí v páru se nevede kvůli závažným otázkám. Někdy se jedná o maličkosti malého významu, ale popuzuje způsob, jakým se o nich mluví, nebo postoj zaujatý v rámci dialogu.

140. Volit taková gesta, která jsou výrazem pozornosti k druhému, prokazovat náklonnost. Láska překoná ty nejhorší bariéry. Když někoho máme rádi anebo cítíme, že nás má rád, dovedeme lépe chápat to, co chce vyjádřit nebo nám dát najevo. Překonávat křehkost, která nás vede k obavám z druhého, jako by byl „konkurentem“. Velmi důležité je zakládat svoji jistotu na hlubokých rozhodnutích, přesvědčeních a hodnotách, a nikoli na vítězství v diskusi nebo na tom, že nám bylo dáno za pravdu.

141. A nakonec uznejme, že k dialogu, má-li být plodný, je třeba mít, co říci, což vyžaduje vnitřní bohatství, které se živí četbou, osobní reflexí, modlitbou a otevřeností ke společnosti. Jinak se konverzace stanou nudné a nekonzistentní. Když někdo z manželů nepečuje o svého ducha a nemá rozmanité vztahy s jinými lidmi, stává se rodinný život endogamní a dialog se ochuzuje.

Vášnivá láska

142. Druhý vatikánský koncil učil, že manželská láska „zahrnuje dobro celého člověka; je tudíž schopna dodat tělesným i duševním projevům zvláštní důstojnost a povýšit je na prvky a známky příznačné pro manželské přátelství.“[138] Musí existovat nějaký důvod pro skutečnost, že láska bez potěšení a vášně nedokáže symbolizovat sjednocení lidského srdce s Bohem: „Všichni mystikové tvrdili, že nadpřirozená láska a nebeská láska mají symboly a spatřují je spíše v manželské lásce než v přátelství, synovském cítění či v oddanosti nějaké záležitosti. A motiv spočívá právem v její celistvosti.“[139] Proč se tedy nepozastavit a nepromluvit o citech a pohlavnosti v manželství?

Svět emocí

143. Touhy, city, emoce – to co klasici nazývali „vášněmi“ – zaujímají v manželství důležité místo. Rodí se, když na sebe „druhý“ upozorní a projeví se vlastním životem. Každé živé bytosti je vlastní, že tíhne ke druhé, a tato tendence má vždycky zásadní citové příznaky: potěšení či bolest, radost či zármutek, něha či bázeň. Jsou předpokladem nejelementárnější psychologické aktivity. Člověk je živou bytostí této země a všechno, co dělá a hledá, je prostoupeno vášněmi.

144. Ježíš jako pravý člověk prožíval věci citově. Proto jej zarmoutila odmítavost Jeruzaléma (srov. Mt 23,37), a tato situace způsobila, že proléval slzy (srov. Lk 19,41). Stejně tak zakoušel soucit s utrpením lidu (srov. Mk 6,34). Když viděl plakat druhé, byl pohnut a zachvěl se (srov. Jan 11,33). A sám oplakává smrt přítele (srov. Jan 11,35). Tyto projevy jeho vnímavosti ukázaly, do jaké míry bylo Jeho lidské srdce otevřeno druhým.

145. Zakoušet emoce není samo o sobě mravně dobré, ani zlé.[140] Začít vnímat touhu nebo odpor není hříšné, ani hanebné. Dobrem či zlem je skutek, který někdo koná z podnětu vášně či spolu s ní. Jsou-li však pocity živeny, vyhledávány, takže se kvůli nim dopouštíme špatných skutků, spočívá zlo v rozhodnutí živit je a ve špatných skutcích, které z nich vyplynou. Stejně tak mít v někom zalíbení není samo o sobě dobrem. Pokud s tímto zalíbením zacházím způsobem, který druhého zotročuje, bude tento cit sloužit mému sobectví. Věřit, že jsme dobří jenom proto, že „máme city“, je hrozný klam. Jsou lidé, kteří mají pocit, že jsou schopni velké lásky jenom proto, že mají velkou potřebu citu, avšak nejsou s to usilovat o štěstí druhých a žijí uzavřeni ve svých touhách. V takovém případě city odvracejí od velkých hodnot a zakrývají sobectví, které znemožňuje pěstování zdravého a šťastného rodinného života.

146. Na druhé straně, pokud vášeň provází svobodný čin, může vyjevovat hloubku rozhodnutí. Manželská láska způsobuje, že se veškerý citový život stává dobrem rodiny a slouží společnému životu. Zralost nastává v rodině tehdy, když se citový život jejích členů stane vnímavostí, která neovládá ani nezatemňuje velká rozhodnutí a hodnoty, ale doprovází jejich svobodu,[141] rodí se z ní, obohacuje ji, zkrášluje ji a harmonizuje ke prospěchu všech.

Bůh miluje radost svých dětí

147. To vyžaduje pedogický proces, jehož součástí je odříkání. Toto přesvědčení církve bylo mnohokrát odmítáno, jako by odporovalo lidskému štěstí. Benedikt XVI. formuloval tuto otázku velmi jasně: „Nečiní snad církev prostřednictvím svých přikázání a zákazů pro nás hořkým to, co je nejkrásnější záležitostí života? Nevztyčuje značky se zákazem vstupu právě tam, kde pro nás Stvořitel připravil radost, a nabídl tak štěstí, které nám umožňuje okoušet předchuť čehosi božského?“[142] A odpověděl, že ačkoli se v křesťanství vyskytovalo i přehánění či asketické úchylky, oficiální nauka církve, věrná Písmu svatému, neodmítala „erót jako takový, nýbrž vyhlásila válku jeho ničivému znetvořování. Falešné zbožštění erótu [..] jej připravuje o jeho důstojnost, činí jej nelidským.“[143]

148. Výchova citovosti a instinktu je nezbytná a za tím účelem je někdy nutné klást některá omezení. Přehánění, nedostatek kontroly, obsese pouze jedním typem potěšení vedou k oslabení a onemocnění potěšení samého[144] a poškozují rodinný život. Ve skutečnosti lze s vášněmi podniknout krásnou cestu, což znamená orientovat je stále více k záměru sebedarování a plné seberealizace, které v rámci rodiny obohacují osobní vztahy. Neznamená to zříkat se momentů intenzivní radosti,[145] nýbrž zasadit je do tkaniva ostatních momentů velkodušné oddanosti, trpělivé naděje, nevyhnutelné únavy a snahy o ideál. Život v rodině je tím vším a zasluhuje si, aby byl prožíván cele.

149. Některé duchovní proudy požadují, aby se odstranila touha a tak se dosáhlo vysvobození z bolesti. My však věříme, že Bůh miluje radost lidské bytosti a všechno, co stvořil, „poskytuje k užívání“ (1 Tim 6,17). Nechme se strhnout radostí z jeho něhy, s níž nám radí: „Synu, máš-li z čeho, dopřávej si [...] neupírej si přítomné štěstí“ (Sir 14,11.14). Také manželský pár plní Boží vůli, zachovává-li biblické pozvání: „V den štěstí buď šťastný“ (Kaz 7,14). Otázkou je svobodně přijmout, že potěšení nachází výrazové formy v různých životních momentech podle potřeb vzájemné lásky. V tomto smyslu lze připustit návrh některých východních mistrů, kteří kladou důraz na rozšiřování vědomí, aby se neuvízlo v příliš omezené zkušenosti, která by uzavírala perspektivy. Rozšiřování vědomí není negace či destrukce touhy, nýbrž její rozšíření a zdokonalení.

Erotická dimenze lásky

150. Toto všechno nás přivádí k pojednání o pohlavním životě manželů. Bůh sám stvořil pohlavnost, kterou podivuhodně obdaroval své tvory. Její kultivace a unikání bezuzdnosti má zabránit jejímu „ochuzení o autentickou hodnotu.“[146] Svatý Jan Pavel II. odmítl ideu, že učení církve vede k „popření hodnoty lidského pohlaví“ nebo jej pouze toleruje „v mezích »potřeby« ohraničené nutností plození.“[147] Pohlavní potřeba manželů není předmětem opovržení a „vůbec nejde o zpochybnění této potřeby.“[148]

151. Těm, kdo se obávají, že výchova vášní a pohlavnosti překáží spontánnosti pohlavní lásky, svatý Jan Pavel II. odpovídal, že člověk je „povolán k plné a zralé spontánnosti ve vztazích,“ a ta je „postupným plodem rozlišování impulzů vlastního srdce.“[149] Je to něco, co se dosahuje, poněvadž každý člověk „se musí vytrvale a důsledně učit, co znamená tělo.“[150] Pohlavnost není zdroj potěšení či zábavy, poněvadž je to mezilidská řeč, kterou je druhý brán vážně ve své posvátné a nezrušitelné hodnotě. Takto se „lidské srdce stane účastným jiné spontánnosti.“[151] V tomto kontextu je erotičnost specificky lidským projevem pohlavnosti. V tom co je erotické lze nacházet „snubní význam těla a pravou hodnotu daru.“[152] Ve svých katechezích o teologii lidského těla svatý Jan Pavel II. učil, že lidské tělo se svou pohlavností, není-li nahlíženo jen „dílčím pohledem plodnosti a plození,“ má „schopnost vyjádřit lásku: právě tu lásku, kterou se člověk jako osoba stává darem.“[153] Zdravá erotičnost, byť se pojí s touhou po rozkoši, předpokládá úžas a proto může zlidšťovat pudy.

152. Proto v žádném případě nemůžeme chápat erotickou dimenzi lásky jako nutné zlo nebo břemeno, které je třeba snášet pro dobro rodiny, nýbrž jako Boží dar, který krášlí manželské setkání. Poněvadž jde o sublimovanou vášeň lásky obdivující důstojnost druhého, stává se „plným a průzračným potvrzením lásky,“ ukazuje nám, jakých divů je schopno lidské srdce, a na chvíli tak „dává zakusit, že lidský život je úspěch“.[154]

Násilí a manipulace

153. V tomto pozitivním kontextu pohlavnosti je vhodné pojmout toto téma v celistvosti a se zdravým realismem. Nemůžeme totiž přehlížet, že pohlavnost se nezřídka odosobňuje a zahrnuje také patologie, takže „se stává víc a více příležitostí a nástrojem k tomu, aby člověk byl sám svým pánem a uspokojoval své vlastní touhy, rozkoše a choutky.“[155] V této epoše existuje vysoké riziko, že také pohlavnost bude opanována otráveným duchem „na jedno použití“. Tělo druhého je nezřídka manipulováno jako nějaká věc, která se drží, dokud nabízí uspokojení, a kterou se pohrdne, když přestane být atraktivní. Copak lze přehlížet nebo zastírat neustálé formy nadvlády, neomalenosti, zneužívání, zvrácenosti a násilí v oblasti sexuality, které jsou plodem znetvoření významu pohlavnosti a temnotou nízkého sobectví zastírají důstojnost druhých i dovolávání se lásky?

154. Není zbytečné připomenout, že také v manželství se pohlavnost může stát zdrojem utrpení a manipulace. Musíme tudíž jasně zdůraznit, že „manželský styk vnucený jednomu z manželů bez ohledu na jeho stav a na jeho oprávněná přání není pravým projevem lásky a popírá i to, co od manželů právem vyžaduje mravní řád.“[156] „Skutky, jimiž manželé dosahují důvěrného a čistého sjednocení, jsou čestné a důstojné, jsou-li prováděny způsobem hodným člověka.“[157] Proto sv. Pavel vybízel: „Nikdo ať v té věci nezkracuje a nepodvádí svého bratra“ (1 Sol 4,6). A třebaže psal v době, kdy vládla patriarchální kultura, v níž byla žena považována za bytost zcela podřízenou muži, přesto učil, že pohlavnost musí být otázka, o které spolu manželé jednají; naznačil také možnost pohlavní styk na čas odložit, avšak „po vzájemné dohodě“ (1 Kor 7,5).

155. Svatý Jan Pavel II. vyslovil velmi jemné upozornění, že muž a žena jsou „ohrožováni nenasytností.“[158] Jsou tedy povoláni ke stále intenzivnější jednotě, ale existuje zde riziko nárokovat si zrušení rozdílů i onono nevyhnutelného odstupu, které mezi oběma jsou, neboť každý má svou vlastní a neopakovatelnou důstojnost. Když se ona drahocenná vzájemnost stává nadvládou, „mění podstatně strukturu společenství v meziosobním vztahu.“[159] V logice nadvlády pak i ten, kdo vládne, popírá vlastní důstojnost,160 [160]a nakonec se „subjektivně přestává ztotožňovat s vlastním tělem,“[161] poněvadž jej zbavuje veškerého významu. Prožívá pohlavnost jako útěk od sebe samého a rezignuje na krásu tohoto spojení.

156. Je důležité mít jasno v odmítnutí jakékoli formy sexuální podřízenosti. Proto je vhodné vyhnout se jakékoli nevhodné interpretaci listu Efesanům, kde se požaduje, „ať jsou ženy podřízeny svým mužům“ (Ef 5,22). Svatý Pavel se tady vyjadřuje v kulturních termínech té doby. My však nemáme přijímat kulturní háv, nýbrž zjevené poselství, které vládne celku této perikopy. Vraťme se k moudrému výkladu svatého Jana Pavla II.: „Láska vylučuje jakýkoli druh podřízenosti, kvůli níž by se manželka stala služkou nebo otrokyní manžela [...] Společenství nebo jednota, kterou mají oba vytvářet skrze manželství, se uskutečňuje prostřednictvím vzájemného sebedarování, jež je zároveň vzájemnou podřízeností.“[162] Proto se také říká, že „muž má mít svou ženu rád jako vlastní tělo“ (Ef 5,28). Biblický text ve skutečnosti vybízí k překonání pohodlného individualismu a k životu ve vzájemnosti: „Podřizujte se jeden druhému“ (Ef 5,21). Mezi manželi nabývá tato vzájemná „podřízenost“ zvláštního významu a je chápána jako svobodně zvolená vzájemnost, vyznačující se charakteristikami věrnosti, úcty a péče. Pohlavnost neoddělitelně slouží tomuto manželskému přátelství, poněvadž směřuje k tomu, aby druhý žil v plnosti.

157. Odmítnutí znetvořenin pohlavnosti a erotičnosti by však nemělo vést k jejich znevažování a přezírání. Ideál manželství nemůže být utvářen pouze velkodušným a obětavým sebedarováním, kde se každý zříká každé osobní potřeby a stará se pouze o to, aby prokazoval dobro druhému bez jakéhokoli uspokojení. Připomeňme, že pravá láska umí také přijímat od druhého, je schopna přijmout se ve své křehkosti a nouzi, neodmítá přijímat s upřímnou a šťastnou vděčností tělesné projevy lásky v pohlazení, objetí, polibku a pohlavním spojení. Benedikt XVI. byl v této věci jasný: „Když člověk dychtí být pouze duchem a chce odmítat tělo jako určité dědictví živočišné povahy, pak ztrácejí svou důstojnost duch i tělo.“[163] Z tohoto důvodu „člověk určitě nemůže žít výlučně v obětující se, sestupné lásce. Nemůže stále jen obdarovávat, musí také přijímat. Kdo chce darovat lásku, musí také sám lásku přijímat jako dar.“[164] V každém případě je třeba pamatovat, že lidská rovnováha je křehká a vždycky zbývá něco, co vzdoruje zlidštění a kdykoliv může znovu propuknout obnovou nejprimitivnějších a sobeckých tendencí.

Manželství a panenství/panictví

158. „Mnozí lidé, kteří žijí, aniž by vstoupili do manželství, nejen že žijí v oddanosti své původní rodině, ale často poskytují velké služby i okruhu svých přátel v církevním společenství a v profesním životě. [...] Mnozí pak dávají své talenty do služeb křesťanskému společenství ve znamení lásky a dobrovolnictví. A jsou i takoví, kteří nevstupují do manželství, aby zasvětili svůj život lásce ke Kristu a k bratřím. Rodina, v církvi i ve společnosti, je jejich oddaností nesmírně obohacována.“[165]

159. Panenství je formou lásky. Jako znamení nám připomíná péči o Království, naléhavost oddané služby evangeliu (srov. 1 Kor 7,32) a odráží nebeskou plnost, kde „se nebudou ani ženit, ani vdávat“ (Mt 22,30). Svatý Pavel je doporučoval, protože očekával blížící se Ježíšův návrat a chtěl, aby se všichni soustředili pouze na hlásání evangelia: „Čas je krátký“ (1 Kor 7,29). Bylo však jasné, že šlo o jeho osobní mínění a přání (srov. 1 Kor 7,6-8) a nikoli požadavek Kristův: „Pán mi nedal žádný příkaz“ (1 Kor 7,25). Zároveň uznával hodnotu různých povolání: „Každý má od Boha svůj vlastní dar: jeden pro to, druhý pro ono“ (1 Kor 7,7). V tomto smyslu svatý Jan Pavel II. konstatoval, že biblické texty „neposkytují důvod, abychom zastávali jak »podřadnost« manželství, tak »nadřazenost« panenství nebo celibátu“[166] z důvodu pohlavní zdrženlivosti. Spíše než mluvit o nadřazenosti panenství v každém ohledu, je patrně vhodnější ukazovat, že tyto odlišné životní stavy jsou komplementární, takže jeden může být v jednom aspektu dokonalejší a druhý zase v jiném. Alexandr z Hales například tvrdil, že v určitém smyslu lze manželství považovat za svátost, která je nadřazena ostatním svátostem, protože symbolizuje něco tak velkolepého jako je „jednota Krista s církví nebo spojení božské přirozenosti s lidskou.“[167]

160. Proto „nejde o to hodnotu manželství zmenšit na úkor zdrženlivosti“[168] a „nepředpokládá se ani jejich protiklad [...] Jestliže se tedy podle jisté teologické tradice hovoří o stavu dokonalosti (status perfectionis), pak se tak nečiní kvůli pouhé zdrženlivosti, nýbrž vzhledem k celému životu založenému na evangelních radách.“[169] V manželství lze však pěstovat dobročinnou lásku v nejvyšším stupni. Proto lze dojít k „oné dokonalosti, jež vyvěrá z lásky, prostřednictvím věrnosti duchu těchto rad. Taková dokonalost je možná a přístupná pro každého člověka.“[170]

161. Panenství má symbolickou hodnotu lásky, která nemá potřebu druhého vlastnit, a odráží tak svobodu nebeského království. Je to pozvání pro manžele, aby žili svoji lásku v perspektivě definitivní lásky ke Kristu, jako společnou cestu k plnosti Království. Manželská láska má některé další symbolické hodnoty. Jednak je odleskem Trojice. Trojice je totiž úplná jednota, v níž však existuje také rozlišení. Rodina je dále kristologickým znamením, protože vykazuje blízkost Boha, který sdílí život s člověkem tím, že se s ním spojil ve Vtělení, na Kříži a ve Vzkříšení: každý z manželů je „jedno tělo“ s druhým a nabízí sebe k plnému sdílení tomu druhému až do konce. Zatímco panenství je „eschatologickým“ znamením vzkříšeného Krista, manželství je „historickým“ znamením pro ty, kdo putují na zemi, znamením pozemského Krista, který se spojil s námi a daroval se dokonce prolitím svojí krve. Panenství a manželství jsou a mají být odlišnými způsoby lásky, protože „člověk nemůže žít bez lásky. Je sám sobě nepochopitelnou bytostí a jeho životu chybí smysl, nepozná-li lásku.“[171]

162. Celibátu hrozí, že bude pohodlnou samotou, která nabízí svobody k autonomnímu pohybu a ke změně místa, poslání, rozhodnutí, k disponování penězi a navštěvám různých lidí podle momentální přitažlivosti. V takovém případě září svědectví lidí žijících v manželství. Ti kdo jsou povoláni k panenství/panictví, mohou nalézt v některých manželských párech jasné znamení velkodušné a nezlomné věrnosti Boha svojí smlouvě, což může podněcovat jejich srdce ke konkrétnější a obětavější disponibilitě. Existují totiž manželé, kteří zachovávají věrnost, když se jeden z nich stal fyzicky neatraktivním nebo když neuspokojuje jejich potřeby, i když se jim naskýtá mnoho příležitostí, aby byli nevěrní nebo druhého opustili. Žena může pečovat o svého nemocného manžela a tam, pod křížem, tak opakovat přitakání svojí lásky až do smrti. V takové lásce se nádherně projevuje důstojnost toho, kdo miluje, důstojnost jako odlesk lásky (caritas), poněvadž lásce je více vlastní, že miluje, než že je milována.[172]V mnoha rodinách se můžeme setkat také s obětavou a shovívavou láskou ve vztahu k problémovým, ba nevděčným dětem. Mnozí takoví rodiče se tak stávají znamením Ježíšovy svobodné a nezištné lásky. Toto všechno se stává pozvánkou určenou těm, co žijí v celibátu, aby žili svoji oddanost Království s větší velkodušností a ochotou. Sekularizace dnes zatemnila hodnotu celoživotního svazku a umenšila bohatství manželské oddanosti, takže „je třeba prohloubit pozitivní aspekty manželské lásky.“[173]

Transformace lásky

163. Prodlužováním života dochází k něčemu, co v dřívějších dobách nebylo běžné: důvěrný a vzájemný vztah trvají čtyři, pět či šest desetiletí, což s sebou nese potřebu opětovně se pro sebe rozhodovat. Jeden z manželů už není přitahován intenzivní pohlavní touhou, která jej táhne k druhému, ale pociťuje potěšení z toho, že si vzájemně patří, z vědomí, že není sám, že má „komplice“, který zná všechno o jeho životě a historii a všechno sdílí. Je životním druhem, se kterým se může dělit o těžkosti a těšit se z krásných věcí. Také z toho vyvstává uspokojení, které doprovází vlastní touhu manželské lásky. Nemůžeme si slíbit, že po celý život budeme mít stejné city. Určitě však můžeme mít stabilní společný plán, snažit se mít se rádi, žít v jednotě, dokud nás smrt nerozdělí, a vždycky prožívat bohatství důvěrnosti. Láska, kterou si slibujeme, překonává každou emoci, cit či duševní rozpoložení, i když je může zahrnovat. To je to nejhlubší chtění dobra druhému v oné rozhodnosti srdce, která prostupuje celým životem. Uprostřed nevyřešeného konfliktu a třebaže je srdce zmítané mnohými zmatenými city, se tak denně uchovává naživu rozhodnutí milovat se, patřit si, sdílet veškerý život, mít se stále rádi a odpouštět si. Každý z obou manželů jde cestou růstu a osobní proměny. Na této cestě láska slaví každý krok a každou novou etapu.

164. V dějinách jednoho manželství dochází k proměně fyzického vzhledu, ale to není důvodem k tomu, aby milostná přitažlivost ochabovala. Zamilování směřuje k celému člověku v jeho vlastní identitě, nikoli jenom k tělu, ale ani toto tělo navzdory běhu času nikdy nepřestane určitým způsobem vyjadřovat onu osobní totožnost, která si získala srdce. Když druzí už nemohou rozpoznat krásu této totožnosti, každý ze zamilovaných manželů je nadále schopen ji vnímat instinktem lásky a tento cit nevymizí. Opětovně potvrzuje svoje rozhodnutí patřit druhému, opět si jej vybírá a toto rozhodnutí vyjadřuje věrnou blízkostí, jež překypuje něhou. Ušlechtilost intenzivního a hlubokého rozhodnutí se pro druhého probouzí nové formy emocí v plnění manželského poslání. Protože „emoce vyvolaná druhou lidskou bytostí jako osobou [...] nesměřuje per se (sama od sebe) k manželskému styku.“[174] Projevuje se jinými smyslovými projevy, protože láska „je v zásadě jediná skutečnost, i když má různé rozměry, přičemž střídavě jeden nebo druhý rozměr může vystupovat více do popředí.“[175] Svazek nachází nové způsoby a vyžaduje rozhodnutí stále znovu se obnovovat. Nejenom kvůli svému uchování, nýbrž kvůli růstu a každodennímu sebeutváření. Nic z toho však není možné, pokud není vzýván Duch svatý, pokud se denně neprosí o jeho milost, pokud se nehledá jeho nadpřirozená moc, pokud se snažně neprosí, aby seslal svůj oheň na naši lásku a tak ji posílil, zorientoval a proměnil v každé nové situaci.

POKRAČOVÁNÍ je ZDE


[115] Svatý Tomáš Akvinský chápe lásku jako „vis unitiva“ (Summa Theologiae I,q.20,a.1,ad 3) převzetím výrazu Dionýsia Areopagity (De divinis nominibus IV, 12)

[116] Tomáš Akvinský, Summa Theologie II-II, q.27, a.2).

[117] Casti connubii, 31. prosince 1930, č.23.

[118] Jan Pavel II., Familiaris consortio, 13.

[119] Katecheze, 2. dubna 2014.

[120] Tamt.

[121] Jan Pavel II., Familiaris consortio, 9.

[122] Tomáš Akvinský, Summa contra Gentiles, III, 123.

[123] Lumen fidei, 52.

[124] De sacramento matrimonii, I,2.

[125] Gaudium et spes, 50.

[126] Tamt., 49.

[127] srov. Summa Theologiae I-II, q.31, a.3, ad 3.

[128] Gaudium et spes, 48.

[129] Tomáš Akvinský, Summa Theologiae I-II, q.26,a. 3.

[130] Tamt., q.110, a.1.

[131] Vyznání, VIII, III, 7.

[132] Promluva na setkání rodin, 26. října 2013.

[133] Angelus, 29. prosince 2013.

[134] Promluva na setkání rodin, 26. října 2013.

[135] Summa Theologiae II-II, q. 24, a. 7.

[136] Gaudium et spes, 48.

[137] Chilská biskupská konference, La vida y la familia: regalos de Dios para cada uno de nosotros, Santiago de Chile, 21. července 2014.

[138] Gaudium et spes, 49.

[139] A. Sertillanges, L´amour chrétien, Paris 1920, 174.

[140] Srov. Tomáš Akvinský, Summa Theologiae I-II, q.24,a.1.

[141] Srov. tamt., q.59, a. 5.

[142] Deus caritas est, 3.

[143] Tamt., 4.

[144] Srov.Tomáš Akvinský, Summa Theologiae I-II, q.32, a.7.

[145] Srov. tamt., II-II, q.153, a.2, ad 2: „Abundantia delectationis quae est in actu venereo secundum rationem ordinato, non contrariatur medio virtutis.“

[146] Jan Pavel II, Katecheze, 22. října 1980, 5; v Teologie těla, Paulínky, Praha 2012, str.215.

[147] Tamt.,3; str. 213.

[148] Tentýž, Katecheze, 24. září 1980, 4; Tamtéž, str. 196.

[149] Katecheze, 12. listopadu 1980, 2; str. 227.

[150] Tamt. 4; str. 227.

[151] Tamt., 5; str. 228.

[152] Tamt., 1; str. 226.

[153] Katecheze, 16.ledna 1980, 1; str.82.

[154] Josef Pieper, Über die Liebe, München 2014, 174.

[155] Jan Pavel II., Evangelium vitae, 23.

[156] Pavel VI., Humanae vitae, 13.

[157] Gaudium et spes, 49.

[158] Jan Pavel II., Katecheze, 5; viz Teologie těla, str. 151.

[159] Tamt., 6.

[160] Srov. Katecheze, 30. července 1980, 1; str. 159.

[161] Katecheze, 8.dubna 1981, 3; str. 273.

[162] Katecheze, 11.srpna 1982, 4; str. 406-407.

[163] Deus caritas est, 5.

[164] Tamt. 7.

[165] Relatio finalis 2015, 22.

[166] Katecheze 14. dubna 1982, 3; str. 357.

[167] Glossa in quatuor libros sententiarum Petri Lombardi, IV, XXVI, 2.

[168] Katecheze 7.dubna 1982, 2; str. 354.

[169] Katecheze 14. dubna 1982, 3; str. 358.

[170] Tamt.,; str. 359.

[171] Jan Pavel II., Redemptor hominis, 10.

[172] Srov. Tomáš Akvinský, Summa theologiae II-II, q.27, a.1.

[173] Papežská rada pro rodinu, Rodina, manželství a „fakticky existující soužití“, 40.

[174] Jan Pavel II., Katecheze 31.1984, 6.; viz výše str. 576.

[175] Benedikt XVI., Deus caritas est, 8.



Další články z podrubriky Encykliky, exhortace

 odeslat článek     vytisknout článek


Související články
15.2.17 Podle Amoris laetitia znovusezdaní ke svátostem pod dvěma podmínkami
18.12.16 Tak bych odpověděl na ony pochybnosti stran Amoris laetitia
26.11.16 Kardinál Amato: Debata nad Amoris laetitia je užitečná
20.10.16 Kardinál Ouellet vysvětluje exhortaci Amoris laetitia
13.9.16 Korespondence papeže s buenosaireskými biskupy ohledně Amoris laetitia



Hlavní­ stránka | Zprávy | Svatý otec | Publicistika | Rozhovory | Homilie | Seriály | Speciály | Zvukový archiv | Denní programy
Redakce | Frekvence | Fotogalerie


Copyright © 2003-2017 Česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@vatiradio.va.
Administrace: Česká sekce Vatikánského rozhlasu. Technická realizace: Pavel Brestovský.

 
Záznam aktuálního pořadu ve formátu MP3  

Kanál Vatikánského rozhlasu na YouTube  

Archív denních pořadů ve formátu Real Audio  
 Zprávy
O trojím imperativu

Papež: plné společenství neznamená přizpůsobení a uniformnost

Ostatky sv. Jana XXIII. se dočasně navrátí do Bergama

Svatý stolec se distancuje od potratových programů OSN

Kardinál Raï zasvětil Libanon a Blízký východ P. Marii

Křesťan nepotřebuje horoskopy

Papež: Je nezbytné šířit kulturu života nepodmíněnou komerčními zájmy

Program papežské cesty do Kolumbie

Svatý stolec k případu čínského biskupa násilně oddáleného z úřadu

Arcibiskup Ševčuk: Rozdíly mezi církvemi nesahají do nebe

Univerzita Al-Azhar proti ospravedlňování násilí náboženskými důvody

Papež připomněl beatifikaci arcibiskupa Matulionise a pozdravil ukrajinskou pouť

 Novi na webu
Svatý otec: Nikoli gerontokracie, nýbrž snící dědové

Publicistika (Komentáře "Církev a svět"): O politice posedlé nebeským rájem

Publicistika (Reportáže, reflexe, sloupky): 75. výročí Lidic

Rozhovory: Vztahy k FSSPX pro mne nejsou problémem vítězů či poražených

Homilie: O Crux, Ave Spes Unica

Archiv zpráv červen 17
   1234
567891011
12131415161718
19202122232425
2627282930  

Starší zprávy >

Náš tip

Adolescence není patologie

Potřebujeme tvůrce pokoje, nikoli provokatéry konfliktů

Růst víry v kněžském životě