17. 1. 2017

RSS  RSS zpráv  Podcast denních pořadů       

Hlavní stránka

Zprávy

Svatý otec

Publicistika

Rozhovory

Homilie

Seriály

Speciály

Zvukový archiv

Denní programy


Redakce

Program

Frekvence

Fotogalerie

Technika

Historie

Kontakty


Anketa

Sleduji zprávy Vatikánského rozhlasu?

Poslechem na Rádiu Proglas.2212
Poslechem z webových stránek.1397
Četbou textů na webových stránkách.2568
Poslechem i četbou.1473


O webu

Rozhovory online

Rozšířené hledání

Odkazy


Zasílání novinek
Váš e-mail:

Nejčtenější

Protikřesťanské nápisy džihádistů v němčině

Povánoční modlitba

Kardinál Sarah: Když se obrátíme k Bohu, On napraví vztahy mezi lidmi a národy




Česká provincie Tovaryšstva Ježíšova

Res Claritatis

Vysokoškolské katolické hnutí Česká republika

Pastorace na webu



Katolik.cz

KTF UK

Stránky pro animátory seniorů

Návštěva papeže v České republice





 
Rozhovory

  

13.1.2016 

Proč se druhý muž Vatikánu stále usmívá

o životě a víře s kardinálem Parolinem

Česká sekce RV

Kardinál Pietro Parolin, státní sekretář Svatého stolce, a tedy hlava vatikánské diplomacie, je nejbližší spolupracovník papeže Františka. Rodák z malé obce v severoitalském kraji Benátsko oslaví 17. ledna jedenašedesátku. Pro naše mikrofony vypráví o svém povolání, práci po papežově boku, ale také událostech v církvi. Je vůbec možné být knězem a zároveň diplomatem?, ptali jsme se na úvod.

“Myslím, že ano. Jinak bych tady nebyl a nepřijal bych celoživotní závazek v této velmi zvláštní oblasti církevního působení. V letech kněžské formace jsem měl zcela jiné představy o své budoucí službě. Domníval jsem se, že jako kněz budu pracovat ve farnosti anebo v semináři. Skutečně jsem pak několik let zastupoval faráře, ale poté se náhle a k mému velkému údivu běh věcí změnil. Na biskupství přišla žádost, abych byl uvolněn k dispozici Svatému stolci a jeho diplomatickým službám. Nikdy jsem tuto službu nepovažoval za neslučitelnou s kněžstvím. Především jsem se vždy snažil vykonávat kněžskou službu, a to včetně oněch období, kdy jsem byl nanejvýš pracovně zaneprázdněn. A dále jsem si předsevzal, že budu diplomacii neustále prožívat jako kněz. Při různých příležitostech jsem si pak povšiml, že jsem z této pozice mohl vyslovit svůj názor tam, kde jiným došel hlas. Možná ona slova v daném okamžiku nic nezměnila, avšak bylo důležité je říci. Existuje samozřejmě mnoho způsobů, jak pomáhat lidem, nicméně také prostřednictvím diplomatických služeb Svatého stolce lze hlásat evangelium a sytit společnost jeho hodnotami.“

Také kněz v diplomacii má koneckonců řadu příležitostí, jak vykonávat pastorační službu tam, kde zrovna žije…

“Ano, jistě! Právě o tento přístup jsem vždy usiloval, jak už jsem řekl, a myslím, že je to životní styl většiny diplomatů Svatého stolce. Papežští vyslanci v rámci možností spojují činnost, vázanou na svůj úřad, s pastorací – navštěvují tedy křesťanská společenství, slaví s nimi eucharistii, udílejí svátosti a podobně. To byly nejkrásnější chvíle v úřadě apoštolského nuncia ve Venezuele. Vzpomínám na ně s radostí i dojetím a nezastírám, že se po nich trochu stýská!“

Také dnes se nevzdáváte pastorace, ačkoli vás nejvíce zaměstnává spolupráce s papežem Františkem při řízení církve. Jak prožíváte tuto výjimečnou úlohu?

„Jako milost, protože považuji ze velký Pánův dar, že jsem nablízku Petrovu nástupci v jeho úloze utvrzovat bratry ve víře a udržovat je sjednocené ve společenství církve. Zároveň vnímám závažnou zodpovědnost, abych byl schopen papežovi poskytnout co nejpovolanější a nejúčinnější podporu v tak těžkém a složitém údobí, jaké dnes lidstvo prožívá. Vzhledem k tomu, že papež velmi naléhá na misijní rozměr církve a nezbytnost její strukturální obnovy směrem k Ježíšově transparentnosti – a to zejména římské kurie – stává se pro mne úřad státního sekretáře důraznou a neodkladnou výzvou k trvalé a upřímné konverzi, abych vydával důvěryhodné svědectví. Kromě toho bych si velmi přál, abych byl po papežově vzoru stále schopný projevovat přívětivou a milosrdnou tvář hierarchické církve, a to i v reakci na výlučně byrokratické otázky.“

Komu – samozřejmě kromě „Pána žně“ – děkujete za dar kněžství?

„V životě jsem potkal nesmírné množství lidí, kterým jsem vděčný, protože mi slovem a zejména dobrým příkladem pomohli objevit povolání ke kněžství a prožívat je. Jak bychom potřebovali dobré vzory! Méně mluvme a jděme více příkladem! Pokud mohu naznačit někoho konkrétního, musím především poděkovat své rodině. Právě tam jsem s maminkou, tatínkem a sourozenci zažíval hlubokou víru, ryzí křesťanský život a každodennost prosycenou evangeliem. Navzdory běžným mezím jakékoli lidské zkušenosti a mnoha zkouškám mi Pán daroval skutečně krásné rodinné zázemí! V druhé řadě bych měl poděkovat našemu faráři. Tento kněz ve mně vzbudil touhu být jako on. Mohl bych a měl bych v seznamu pokračovat a jmenovat biskupa, který mne vysvětil na kněze, mons. Onista, představené v semináři, spolužáky a dále. Vzpomínám, jak jeden přítel, venezuelský kněz, často říkával při vzpomínce na rodiče a vychovatele: Nunca he encontrado un malo ejemlo“, Nikdy jsem v nich neviděl špatný vzor. Myslím, že dnes mohu tato slova zopakovat!“

Projevilo se vaše kněžské povolání nějakým zvláštním znamením?

„Ne, nic takového tu nebylo. V tomto ohledu se cítím úplně normální. Byl to příběh mladého muže, kterého si Pán povolal za běžných životních okolností a který pak dostal tu milost, že kolem sebe našel lidi, ochotné mu pomáhat a pěstovat zárodek povolání, dokud nepřineslo plody.“

Od té doby uběhlo 36 let. Co se mezi tím změnilo ve společnosti a v roli kněží katolické církve?

„Sociologicky se toho změnilo hodně. Dnešní společnost není stejná jako včerejší, a je tudíž logické, že také z naší strany nesmí chybět snaha o přizpůsobení novým životním podmínkám. Již papež Jan XXIII. před padesáti lety mluvil o „aggiornamentu“. Přesto si myslím, že kněžské povolání a poslání je stále stejné – nést lidem Boha a přivádět lidi k Bohu. A nikoli jakémukoli bohu, nýbrž Bohu Ježíše Krista, Bohu evangelia. Toto poslání se nemění za měnících se situací a dějinných okolností a dnes je tím neodkladnější, čím více obzory víry zdánlivě potemňují a svět se jeví stále více sekularizovaný. Kněz má být Boží muž, má být věrohodným a co možná nejzářnějším znamením, které zpřítomňuje Boží lásku a spásu světa. Má být mostem, který umožňuje a podporuje setkání s Tím, kdo jediný je schopen dodat životu konečný smysl a význam, zodpovídá nejhlubší otázky, učí milovat a vydávat se pro všechny lidi, zejména pro nejchudší a opuštěné.“

Papež František tedy jedná dobře, když vybízí kněze, aby se vydali na zeměpisné a existenciální periferie! To vše nicméně vyžaduje příslušnou přípravu…

“Papež František nás posílá na tyto periferie, a tím nám prostě připomíná, že kněz je vyslán, aby hlásal evangelium chudým, stejně jako Kristus, v jehož jménu jedná. Myslím proto, že také seminární formace by měla věnovat zvláštní pozornost této dimenzi. Měla by uschopňovat budoucí kněze, aby nesli evangelium chudým lidem a sami ho od nich přijímali. To nelze dělat, aniž by si povšimli životních podmínek těchto lidí a aniž by jim tyto podmínky, které jsou mnohdy důsledkem nespravedlnosti, drásaly srdce – a to až do krve, jako Srdce Ježíšovo. Domnívám se, že v tomto ohledu je největším nebezpečím lhostejnost, která je dcerou zvyku. Papež ji odsuzuje v letošním poselství ke Světovému dni modliteb za mír. Kněze by mělo provokovat jakékoli utrpení, bolest, bída – jak hmotná, tak duchovní. Pokud seminář pěstuje v kandidátech na kněžství tuto vnímavost, jako kněží nebudou mít obtíže v hledání vhodných způsobů, jak se vydat za chudými. Stejně jako to už tiše, taktně a bez reklamy dělá mnoho spolubratrů, kterým bych zde chtěl vyslovil upřímný hold a svůj velký obdiv.“

Jev, který nelze přecházet, ale který se neprojevuje pouze v naší době, jsou skandály, týkající se některých kněží. Noviny pak většinou kritizují celibát. Co si o tom myslíte?

„Podle mého soudu je v dnešní společnosti méně snadné žít v celibátu než kdysi, a to kvůli rysům, které všichni známe. Dříve existovalo mnohem více „vnější“ pomoci. Dnes je vše podstatně složitější. Celibát nicméně zůstává velkým darem, který Pán věnoval církvi a za který máme být hluboce vděčni. Sám o sobě jistě není příčinou pohoršení, která se týkají kněží. Příčinou je zde lidská nezralost a slabost, zloba, chabá formace, nedostatečné rozlišování a podobně. Je proto třeba usilovat o kvalitní a účinnou citovou výchovu, počínaje rodinou, ve spolupráci se školou, a poté pokračovat v semináři. Tato výchova má dovést lásku ke zralosti, kterou je sebedarování a kterou lze plně prožívat jak formou manželství, tak formou celibátu.“

Mezi dary kněžství patří nepochybně také zpovědní služba. V této souvislosti nám papež František předložil vzory dvou kněží, kteří žili v první polovině minulého století – otce Pia a otce Leopolda Mandiče. Mohou dnešní kněží rovněž tlumočit jejich svědectví?

„Musím se přiznat, že se před těmito dvěma postavami cítím poněkud v nesnázích, protože čas, který mám k dispozici, mi nedovoluje, abych vykonával zpovědní službu, která je pro kněžský život zásadní. Otcové Pio z Pietrelciny a Leopold Mandič dnešnímu knězi předávají zásadní poselství, kterým je milovat svátost smíření, vážit si jí, být ochotni ji slavit a věnovat jí potřebný čas. Dnes mluvíme o milosrdenství, na které papež velmi naléhá, ale Boží milosrdenství nás zasahuje, dotýká se nás a přeměňuje právě ve zpovědi. Všichni jsme hříšníci, potřebujeme Pánovo odpuštění, které je nám dáno prostřednictvím církve. Co může být krásnějšího a útěšnějšího než tato svátost – jak pro toho, kdo ji obdržel, tak pro toho, kdo ji uděluje! Příklad těchto dvou svatých kněží je platnou výzvou k tomu, abychom se navrátili k tomuto aspektu kněžské služby, který často dostatečně nebereme v potaz.“

Bylo by vůbec třeba vrátit se k vnímání milosrdenství jako „léku pro zraněné lidstvo“…

„Jistě. Pro nás křesťany by se milosrdenství mělo stát principem sociálního života. Kdyby se nám to podařilo, možná bychom byli schopni pozměnit tvář společnosti. Myslím tu kupříkladu na překonávání konfliktů, jak jej papež pojednává v Evangelii Gaudium. Konflikt je součástí našeho lidství, poznamenaného hříchem, a tudíž rozdělením. Avšak na druhé straně, tvrdí papež, je přetvoření konfliktu příležitostí k další cestě, růstu a dosažení vyšších cílů. Konflikt nicméně nelze překonat bez postoje milosrdenství – zejména ve smyslu odpuštění a shovívavosti vůči druhému člověku, včetně jeho chyb a omezení. Milosrdenství je lékem pro zraněné lidstvo také ve smyslu tělesných a duchovních skutků milosrdenství. Znamená to jako milosrdný Samaritán vycházet vstříc mnoha potřebám a nouzi, které pokrývají jizvami lidské tělo i duši.“

Neměl by postoj milosrdenství nalézt odezvu také v jiných náboženstvích?

„Papež v bule Misericordiae Vultus zdůrazňuje, že v průběhu mimořádného Svatého roku je třeba dbát na toto hledisko. Mám tu na mysli především hrůzný jev ospravedlňování nenávisti a násilí Božím jménem. Je zde tedy prostor – ba dokonce povinnost – pro věřící všech náboženství, aby bojovali proti této degeneraci náboženství tím, že budou jednotlivě, ale především společně konkrétně dosvědčovat, že Bůh je milosrdenství a láska.“

Dovolte nám v závěru jeden osobní dotaz. Je možné si všimnout, že se na fotografiích stále usmíváte. Díky jakému tajemství jste stále tak vyrovnaný, navzdory nesnázím, strachu a problémům naší doby, které se nevyhýbají ani církvi?

„Kromě povahy, která jistě vše usnadňuje, je to vnímání, že můj život je v Pánových rukou. On vede mé osobní dějiny i dějiny světa do přístavů pokoje a spásy. On mne má rád a – řečeno s Manzonim – nikdy mi nevezme nějakou radost, aniž by nepřipravil jinou, a větší. A pak cítím, jak mne mnozí lidé podporují v modlitbě. V letech, která mi zůstávají, bych takto rád šel dál, až do konečného setkání „tváří v tvář“.

Přeložila Jana Gruberová

 odeslat článek     vytisknout článek


Související články
13.12.16 Papežské poselství do Dháky: je zapotřebí integrální strategie a globálního vedení
14.11.16 Kardinál Parolin: Doufejme, že se situace ubírá dobrým směrem
29.10.16 Katolicko-luteránská připomínka reformace je historický moment, soudí kardinál Parolin
29.9.16 Kardinál Parolin o papežově cestě do Gruzie a Ázerbájdžánu
21.9.16 Kardinál Parolin v OSN: Řešit příčiny migrace



Hlavní stránka | Zprávy | Svatý otec | Publicistika | Rozhovory | Homilie | Seriály | Speciály | Zvukový archiv | Denní programy
Redakce | Frekvence | Fotogalerie


Copyright © 2003-2017 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@vatiradio.va.
Administrace: česká sekce Vatikánského rozhlasu. Technická realizace: Pavel Brestovský.

 
Záznam aktuálního pořadu ve formátu Real Audio  

Záznam aktuálního pořadu ve formátu MP3  

Český kanál Rádia Vaticán na You Tube  

Archív denních pořadů ve formátu Real Audio  
 Zprávy
Jít tam, kde je naše naděje

Tiskové sdělení Svatého stolce k událostem v Maltézském řádu

Naprostá většina dětských uprchlíků přijíždí do Itálie bez doprovodu dospělých

V Aleppu se nadále bojuje, říká pracovnice Kirche in Not

Migranti vědí, proč jdou do křesťanské Evropy

Kardinál Dolan k účasti na Trumpově inauguraci

Papež v římské farnosti Setteville: Být svědkem Krista neznamená být svatým

Prezident Guineje na návštěvě Vatikánu

Papež oslaví spolu s dominikány 800. výročí jejich založení

Diecézní beatifikační proces sestry Lucie z Fatimy

Bez různorodosti bychom byli sektou - říká předseda francouzského episkopátu

Soustrastný telegram papeže do Kyrgyzstánu

 Nově na webu
Svatý otec: Běda, kdyby církev hlásala sebe samu, ztratila by kompas a nevěděla kam jít!

Publicistika (Komentáře "Církev a svět"): Povánoční modlitba

Publicistika (Reportáže, reflexe, sloupky): Milosrdenství staví hráz sociálnímu zlu

Rozhovory: Je třeba legitimizovat člověka

Homilie: Cyklus homilií dočasně přerušen

Archiv zpráv leden 17
      1
2345678
9101112131415
16171819202122
23242526272829
3031     

Starší zprávy >

Náš tip

Milosrdenství vyžaduje statečnost, vzdorujme teroru láskou

Co jsou jezuité?

Svět je unaven lživými nadšenci