Papež František poskytl rozhovor italskému týdeníku
Credere. Toto periodikum vydávané italskými paulíny je oficiálním časopisem jubilejního Roku milosrdenství.
Svatý otče, dospěli jsme k zahájení Jubilea. Můžete nám vysvětlit, jaké hnutí v srdci vás podnítilo, abyste vyzdvihl právě téma milosrdenství? Vnímáte v této souvislosti, že je toto téma naléhavé v dnešním světě a současné církvi?
„Téma milosrdenství v životě církve postupně zesilovalo počínaje Pavlem VI. Jan Pavel II. je výrazně podtrhnul encyklikou Dives in misericordia , kanonizací sv. Faustýny a ustanovením svátku Božího milosrdenství ve velikonočním oktávu. V tomto směru jsem vnímal, že Pán jakoby toužil projevit lidem své milosrdenství. Nebyl to tedy můj nápad, nýbrž návrat k relativně nedávné tradici, přestože existovala už odjakživa. Uvědomil jsem si, že je třeba něco podniknout, aby tato tradice pokračovala.
Má první papežská promluva po modlitbě Anděl Páně byla o milosrdenství – mluvil jsem při té příležitosti také o knize, kterou mi během konkláve daroval kardinál Walter Kasper. Jako papež jsem poprvé kázal v neděli 17. března ve farnosti sv. Anny a také jsem mluvil o milosrdenství. Není v tom žádná strategie, vycházelo to z nitra – Duch svatý tu něco chce. Je zřejmé, že dnešní svět potřebuje milosrdenství, soucit ve smyslu útrpnosti – tedy “trpět spolu s někým”. Uvykli jsme špatným a krutým zprávám a těm největším surovostem, které urážejí jméno a život Boha. Svět potřebuje objevit, že Bůh je Otec, že existuje milosrdenství, že krutost a odsouzení nejsou cestou. Sama církev někdy postupuje tvrdě, upadá do pokušení tvrdých postojů, do pokušení zdůrazňovat pouze morální měřítka, avšak kolik lidí tak zůstává venku.
Přišel mi na mysl onen obraz církve jako polní nemocnice na bitevním poli. Je to pravdivý obraz – kolik je tu zraněných a zničených lidí! Zraněné je třeba léčit, pomáhat jim k uzdravení, nikoli je posílat na test cholesterolu. Myslím, že toto je chvíle milosrdenství. Všichni jsme hříšníci, neseme si vnitřní břemena. Cítil jsem, že Ježíš chce otevřít bránu svého srdce, že Otec chce ukázat své lůno milosrdenství, a proto nám posílá Ducha – aby s námi pohnul a vyburcoval nás. Je to rok odpuštění, rok smíření. Na jedné straně se díváme na obchod se zbraněmi, zneužívání lidí – mladistvých i dětí – probíhá tu – dovolte mi ten výraz – svatokrádež na lidstvu, protože člověk je posvátný, je obrazem živého Boha. A hle, Otec říká: Zastavte se a pojďte za mnou. Takový je svět, jak jej dnes vidím”.
Řekl jste, že stejně jako všichni ostatní věřící se cítíte jako hříšník, který potřebuje Boží milosrdenství. Jak bylo milosrdenství důležité na vaší kněžské a biskupské cestě? Vzpomínáte si na nějaký zvláštní okamžik, při kterém jste znatelně pocítil, že Pán milosrdně pohlíží na váš život?
“Jsem hříšník, cítím se jako hříšník, jsem si jistý, že jsem hříšník. Hříšník, na kterého Pán s milosrdenstvím pohlédl. Jak jsem řekl vězňům v Bolívii, jsem člověk, který zažil odpuštění. Bylo mi odpuštěno, Bůh na mne milosrdně shlédl a odpustil mi. Ještě dnes se dopouštím chyb a hříchů a každé dva tři týdny se zpovídám. Chodím ke zpovědi, protože potřebuji vnímat, že Boží milosrdenství je stále nade mnou. Vzpomínám si – a už jsem o tom mnohokrát vyprávěl – jak na mne Pán milosrdně pohlédl. Měl jsem odjakživa pocit, že o mne Pán mimořádně pečuje, avšak nejvýznamnější okamžik nastal 21. září 1953, když mi bylo 17 let. Byl to den, kdy se v Argentině slaví svátek jara a studentů. Plánoval jsem, že ho strávím se spolužáky. Byl jsem praktikující katolík, chodil jsem v neděli na mši, ale nic víc. Byl jsem členem Katolické akce, ale nijak jsem se neangažoval, byl jsem zkrátka pouze praktikující katolík. Cestou na vlakové nádraží ve čtvrti Flores jsem procházel kolem farnosti, do které jsem běžně chodil. Cítil jsem nutkání tam vejít. Vstoupil jsem do kostela a z jedné strany jsem viděl přicházet kněze, kterého jsem dosud neznal. Nevím, co se mi v tu chvíli stalo, ale pocítil jsem potřebu vyzpovídat se, v první zpovědnici po levé straně, kam se mnozí lidé chodívali modlit. Nevím, co se událo, ale když jsem ze zpovědnice vyšel, byl jsem jiný. Změnil jsem se. Vrátil jsem se domů s jistotou, že se mám zasvětit Pánu. Onen kněz mne doprovázel téměř po celý jeden rok. Byl z Corrientes, jmenoval se don Carlos Benito Duarte Ibarra a žil v kněžském domově čtvrti Flores. Měl leukémii a léčil se v nemocnici. O rok později zemřel. Po jeho pohřbu jsem hořce plakal, cítil jsem absolutní zmar, jako bych se obával, že mne Bůh opustil. Právě v onu chvíli jsem se setkal s Božím milosrdenstvím. Ten okamžik se úzce váže k mému biskupskému heslu. Na 21. září připadá svátek sv. Matouše a když svatý Beda Ctihodný mluví o Matoušově obrácení, říká, že Ježíš na něj pohlédl se slitováním a vyvolil jej: miserando atque eligendo. V latinském originálu jsou dvě gerundia, avšak do italštiny ani španělštiny nejsou přeložitelná, protože jedno ze sloves gerundium netvoří. V doslovném překladu by to byl popis doslova řemeslné práce. Když jsem po letech při modlitbě latinského breviáře objevil toto čtení, uvědomil jsem si, že mne Pán řemeslně modeloval svým milosrdenstvím. Vždy, když jsem přijížděl do Říma, bydlel jsem ve via della Scrofa a chodíval do kostela sv. Ludvíka dei Francesi, abych se modlil před Caravaggiovým obrazem, který znázorňuje právě obrácení sv. Matouše”.
Podle Písma přebývá milosrdenství v Božím lůně – v mateřském nitru, které se zachvívá až do té míry, že odpouští hřích. Může se Jubileum milosrdenství stát příležitostí k tomu, abychom si opětovně povšimli Božího “mateřství”? Existují zde ženštější hlediska církve, která je třeba docenit?
„Ano, Bůh sám to prohlašuje, když v Izaiášovi říká: „Copak může zapomenout žena na své nemluvně, není jí líto syna vlastního těla? I kdyby ona zapomněla, já přece na tebe nezapomenu!“ Tady je patrná dimenze Božího mateřství. Nikoli všichni rozumí pojmu „Boží mateřství“, protože nezlidověl – v dobrém smyslu slova – a jazykově se jeví poněkud vybraně. Dávám proto přednost slovu něha, která je vlastní maminkám. Je to něha Boha, něha, která se rodí z otcovských útrob. Bůh je otec i matka.“
Když ještě jednou odkážeme na Bibli, rozpoznáváme skrze milosrdenství Boha, který je „emotivnější“, než bychom si občas představovali. Odhalení Boha, který se dokáže nad člověkem pohnout a rozněžnit, může změnit také náš postoj vůči bratrům?
„Když takového Boha objevíme, povede nás to k tolerantnějšímu, trpělivějšímu a něžnějšímu chování. V roce 1994 jsem na synodě, při jednání malých skupin, řekl, že je třeba zahájit revoluci něhy. Jeden synodní otec – dobrý člověk, kterého si vážím a mám ho rád a který už byl tehdy vysokého věku – namítl, že není vhodné užívat takovýto jazyk. Jako inteligentní muž mi k tomu podal odůvodněné vysvětlení, ale já nadále tvrdím, že dnes je skutečnou revolucí něha, protože od ní se odvozuje spravedlnost a vše další. Pokud například majitel podniku někoho zaměstná od září do července, odpověděl jsem mu, nechová se spravedlivě. Na prázdniny ho propustí, aby mu pak obnovil smlouvu opět od září do července. Zaměstnanec tak nemá nárok na podporu v nezaměstnanosti, důchod, sociální zabezpečení. Nemá nárok na nic. Podnikatel se nechová něžně, nýbrž se zaměstnancem zachází jako s předmětem – tolik pro příklad situace, kde chybí něha. Pokud by se podnikatel vcítil do stavu zaměstnance namísto toho, aby myslel pouze na vlastní kapsu, věci by se změnily. Plodem, který máme vypěstovat z Roku milosrdenství, je tato revoluce něhy – Boží něhy vůči každému z nás. Každý z nás si musí přiznat: Jsem ničema, ale Bůh mne takového miluje, proto také já musím stejnou měrou milovat druhé lidi.“
Ve slavné „Promluvě k Měsíci“ papež Jan XXIII. jednoho večera pozdravil věřící se slovy: „Pohlaďte doma své děti“. Onen výrok se stal obrazem církve, hlásající něhu. Jak může milosrdenství pomoci našim křesťanským společenstvím k obrácení a obnově?
„Když potkávám nemocné a staré lidi, spontánně je hladím…Pohlazení je gesto, které se může vykládat dvojznačně, avšak je to první gesto, kterým maminka a tatínek vítají své právě narozené dítě. Je to gesto, vyjadřující „mám tě rád“, „miluji tě“, „chci, abys šel životem dál“.
Můžete předejmout nějaké gesto, které chcete uskutečnit během Jubilea na dosvědčení Božího milosrdenství?
„Bude tu mnoho takových gest, ale jednou za měsíc v pátek pokaždé vykonám odlišné gesto.“
Přeložila Jana Gruberová.
Další články z podrubriky Rozhovory, tiskovky
odeslat článek
vytisknout článek
