Nový portál Vatikánského rozhlasu

Kampala. 1. Dopolední mše svatá ke cti ugandských mučedníků za účasti 300 tisíc věřících.
2. Odpolední setkání se 150 tisíci mladými lidmi.
3. Návštěva v jednom z charitních domů v Kampale.

Hlavním dopoledním bodem sobotního programu papežova pobytu v Kampale byla mše svatá ke cti ugandských mučedníků. „Nikoli světské rozkoše či pozemská moc, nýbrž věrnost Bohu, poctivost a starost o dobro druhých přinášejí radost a trvalý pokoj,“ řekl papež František s odkazem na jejich památku.
Petrův nástupce těsně před bohoslužbou nejprve navštívil anglikánský chrám v Namugongo, který stojí na místě, kde v letech 1884-87 podstoupilo smrt dvacet pět svědků víry, anglikánů i katolíků. Z celkového počtu 45 tehdejších mučedníků, zabitých na různých místech Ugandy, bylo 22 katolíků. V přilehlé kapli jsou také uchovávány jejich relikvie. Čtyřicítka biskupů anglikánské Ugandské církve v čele s anglikánským arcibiskupem přivítala Františka a po krátké prohlídce místa společně setrvali v tiché modlitbě. Hlavním důvodem mučednické smrti většiny těchto mužů byla skutečnost, že se nepodvolili homosexuálním nabídkám krále Mwangy II. V této souvislosti pak také stojí za zmínku, že právě katoličtí biskupové se společně s anglikánskými biskupy v Ugandě před několika lety rozhodně postavili proti návrhu zákona, který měl homosexuální skutky trestat smrtí.

ad 1. Národní katolické poutní místo ugandských mučedníků je vzdáleno od anglikánského pouhé tři kilometry. Rozkládá se v místech, kde byl 3. června 1886 upálen sv. Karel Lwanga. Kostel vynáší 22 pilastrů symbolizujících katolické mučedníky a má připomínat typický stan kmene Baganda. Při své návštěvě Ugandy v roce 1969 jej vysvětil papež Pavel VI., který rovněž o pět let dříve – v době zasedání II. vatikánského koncilu – Karla Lwangu svatořečil. Na prostranství před kostelem, uprostřed umělého jezera, bylo zbudováno pódium s oltářem, kde za účasti 300 tisíc věřících předsedal František votivní eucharistické slavnosti připomínající půl století od kanonizace.

Svobodné svědectví těchto mučedníků, z nichž mnozí byli velmi mladí, dosáhlo „do nejzazších končin země“ – připomněl papež František při mši svaté doprovázené místními zpěvy a tanci – a je velkým dědictvím, které má být dále předáváno:

„Tento odkaz si nelze osvojit vzpomínkou na okolnosti nebo jejich konzervováním v muzeu jako by to byly cenné drahokamy. Ctíme je doopravdy a ctíme všechny svaté, když dosvědčujeme Krista ve svých domovech a našim bližním, na pracovištích a v občanské společnosti, ať už zůstáváme doma anebo se vydáme do nejvzdálenějšího koutu světa.“

Dar Ducha nemůže být zadržován, řekl František s poukazem na to, jak sv. Karel Lwanga a jeho druhové víru přijali a předávali ji dál navzdory nebezpečné době. Jejich svědectví promlouvá ještě dnes, hlásá Krista a moc Kříže:

„Byl ohrožen nejenom jejich život, ale také život mladých chlapců a děvčat, kteří byli svěřeni do jejich péče. Poněvadž rozvíjeli vlastní víru a rostli v lásce k Bohu, nebáli se nést Krista druhým, dokonce za cenu života. Jejich víra se stala svědectvím. Dnes je ctíme jako mučedníky a jejich příklad ve světě nadále inspiruje mnohé lidi.“

Po vzoru mučedníků máme i my oživovat dar Ducha, který jsme přijali – vybízel Svatý otec. Budeme se tak stávat učedníky – misionáři, jak nás k tomu volá Kristus, a to nejen pro své přátele, ale i pro ty, kdo nám nejsou přátelsky nakloněni. Tato otevřenost k druhým začíná v rodině, která je školou lásky a milosrdenství, a vyjadřuje se v péči o staré, chudé, vdovy a sirotky.

Svědectví mučedníků – uzavíral papež – ukazuje také na pravý zdroj radosti a pokoje, který není ve světských slastech ani pozemské moci, nýbrž ve věrnosti Bohu, poctivosti a upřímné starosti o dobro druhých.

„Neumenšuje to naši péči o tento svět, jako bychom si hleděli pouze budoucího života. Naopak, nabízí životu v tomto světě smysl a pomáhá nám dosáhnout k těm, co se ocitli v nouzi, spolupracovat s druhými na obecném dobru a na vytváření spravedlivější společnosti, která bude prosazovat lidskou důstojnost, aniž by někoho vylučovala, a která bude hájit život, Boží dar, a opatrovat divy přírody, stvoření, náš společný dům.“

PLNÉ ZNĚNÍ papežovy homilie je ZDE

ad 2. Bývalé letiště hlavního ugandského města Kampala už od pěti hodin ráno zaplňovaly tisíce mladých lidí, aby s Petrovým nástupcem prožily národní Den mládeže. Jeho účastníci se na setkání s papežem připravili svátostí smíření, mší svatou a katechezí, aby později mohli sledovat prostřednictvím velkoplošných obrazovek papežskou bohoslužbu ze svatyně ugandských mučedníků. Sto padesát tisíc mladých Uganďanů svého biskupa hodiny očekávalo pod žhnoucím sluncem, avšak jejich nadšení to nijak neumenšilo, naopak všudypřítomné zpěvy a tance doprovázely celodenní program. Papež František si po svém příjezdu vyslechl dvojí svědectví. Ve dvou minutách líčila životní osudy, před kterými naše úzkoprsé evropské problémy tiše blednou. Vysokoškolák Emmanuel vyprávěl o několikaměsíčním zajetí a mučení v rukou zločinecké skupiny, zvané Armáda Pánova odporu. Na vlastní kůži zažil hladovění, týrání a vraždy svých spolužáků z nižšího semináře. Rozžhavená mačeta mu na záda vypálila znamení kříže, avšak jeho srdce nalezlo milost odpuštění, řekl. Čtyřiadvacetiletá dívka Winnie, která brzy v dětství osiřela, zase popisovala svůj život s virem HIV. Svatý otec se jako obvykle vzdal psaného textu a promluvil spatra.

“Zatímco jsem vás poslouchal, kladl jsem si otázku: Může být také špatná zkušenost dobrá pro život? Odpověď zní: ano! Negativní zážitky – a mnozí z vás takovými prošli – otevírají horizonty, a to Ježíšovou silou. Winnie proměnila své deprese a zahořklost v naději, nikoli kouzlem, nýbrž Ježíšovým dílem. Ježíš sám na sobě prožil tu nejhorší zkušenost celých dějin. Byl potupen, odmítnut, zavražděn. A Boží mocí vstal z mrtvých. S každým z nás může učinit totéž, protože Ježíš je Pán.“

Papež se opětovně vrátil k odkazu ugandských mučedníků. Pokud chceme žít, musíme zemřít, a někdy se vyžaduje také fyzická smrt, řekl. Touto smrtí dáváme život a pokud měníme negativní v pozitivní, stáváme se vítězi, avšak pouze díky Ježíšově milosti. Pak se papež k mládeži obrátil s několika otázkami, na které tisíce hlasů sborově odpovídaly „ano“.

“Jste ochotni ve svých životech přeměnit všechny negativní věci na pozitivní? Jste ochotni proměnit nenávist v lásku? Jste ochotni učinit z války mír? Jste si vědomi toho, že jste národem mučedníků? Ve vašich žilách koluje mučednická krev – a proto dnes máte tak silnou víru.“

Dialog s mladými Uganďany papež zakončil dvěma radami: Nikdy se nepřestávejte modlit! Modlitba je nejsilnější zbraní mladého člověka, který otevírá srdce Ježíši a dává mu vstoupit. A když je vám těžko, jděte za naší Matkou. Modlete se k Panně Marii, loučil se římský biskup.

ad 3. Po setkání s mládeží se Svatý otec odebral do deset kilometrů vzdáleného charitního domu v Nalukolongo, kde řeholní sestry z ugandské kongregace Sester Dobrého Pastýře pečují přibližně o stovku nemocných, starých a umírajících lidí. Papež se nejprve zastavil ke krátké adoraci v místní kapli a pozdravil se pak osobně s každým z přítomných.

„Z tohoto domu bych dnes chtěl vyzvat všechny farnosti a komunity v Ugandě – a v celé Africe – aby nezapomínali na chudé. Evangelium nám ukládá, abychom vycházeli na periferie společnosti a nacházeli Krista v trpících a v těch, co se ocitli v nouzi. Pán nám říká jednoznačně, že nás podle toho bude soudit! Je smutné, když naše společnosti dovolí, aby staří lidí byli skartováni nebo zapomenuti! Je politováníhodné, když jsou mladí vykořisťováni nynějším otroctvím obchodování s lidmi. Kolik jen našich bratří a sester je obětí dnešní kultury „na jedno použití“, která působí pohrdání zejména ve vztahu k nenarozeným dětem, mládeži a starým lidem.“

„Jakožto křesťané – pokračoval papež – nemůžeme pouze stát a dívat se. Něco se musí změnit! Naše rodiny se musí stát ještě zřetelnějším znamením trpělivé a slitovné lásky Boží nejenom k vlastním dětem a starým, ale ke všem, kdo se ocitli v nouzi.“

Řekl mimo jiné papež v charitním domě Nalukolongo a jako obvykle při podobných návštěvách zanechal tam také peněžní dar.

V podvečer se pak v katedrále hlavního města Ugandy konalo ještě setkání s kněžími, zasvěcenými osobami a seminaristy.

Mění se země, ale radost z Petrova nástupce trvá – hodnotí dosavadní apoštolskou cestu tiskový mluvčí Svatého stolce, o. Federico Lombardi. Papežovy přesuny v papamobilu, ale také v zavřeném voze doprovázelo jak v Keni, tak nyní v Ugandě velkorysé přijetí místních obyvatel.

“Bylo to ohromující. Nairobi je velkoměsto, ale čtvrti, kterými jsme projížděli, nebyly mnoho obydlené, a proto v ulicích nestály početné zástupy. Ve slumu Kangemi, který je přirozeně velmi hustě obydlen, se však tísnilo bezpočet lidí. Zde v Ugandě na nás podél cest čekaly veliké skupiny lidí. Jejich zástupy lemovaly čtyřicet až padesát kilometrů a papež kolem nich projížděl za tmy a v zavřeném autě. Lidé křičeli radostí, zpívali, tančili a vykláněli se do tmy. Už jsem zažil mnoho různých přijetí v jiných zemích, ale toto skutečně budilo úžas – kvůli svým rozměrům a typicky africkému nadšení.“

V neděli ráno papež odletí z Ugandy do Středoafrické republiky, kde otevře první Svatou bránu jubilejního roku.

“Má to zcela zřejmý význam – stejně jako v Evropě papež začal od periferií, a nikoli větších mocností, také v Africe se chtěl při své první cestě dotknout dlouho trýzněné země. Dokonce musím říci, že Středoafrická republika byla vůbec první zemí, na kterou papež myslel.“

Říká o. Federico Lombardi.

Další články z podrubriky Cesty mimo Itálii

(RaVat)