Nový portál Vatikánského rozhlasu

Evangelní úryvek, který jsme slyšeli (Jan 2,1-11), je první popis zázračného znamení v Janově evangeliu. Mariina starost, která se mění ve snažnou prosbu, s níž se obrací k Ježíši: „Už nemají víno“ a Ježíšova zmínka o „hodině,“ která ještě nepřišla, jsou srozumitelné v rámci Pašijí.

Je dobré, že je tomu tak, protože se nám tak ukazuje Ježíšovo nutkání učit, provázet, léčit a rozradostnit právě na základě výzvy Jeho matky: „Už nemají víno.“

Svatba v Káni se opakuje v každém pokolení, v každé rodině, u každého z nás v našem úsilí, aby naše srdce dokázalo nalézat stabilitu ve stálé, plodné a radostné lásce. Dejme prostor Marii, „matce“, jak ji nazývá evangelista. Projděme se Kánou spolu s ní.

Maria je pozorná a během svatby pohotově řeší potřeby svatebčanů. Neizoluje se v sobě, nesoustřeďuje se na svůj svět. Naopak, láska ji dělá „bytím pro“ druhé. Není ani s kamarádkami, aby s nimi komentovala, co se děje, a jak špatně je svatba připravena. A proto si všimne nedostatku vína. Víno je znamením radosti, lásky a hojnosti. Kolik jen našich mladistvých a mladých vnímá, že se jejich domům tohoto vína už dlouho nedostává! Kolik jen samotných a sklíčených žen si klade tuto otázku, když se láska z jejich životů jakýmsi nedopatřením vytratila. Kolik jen starých lidí cítí, že jsou vyloučeni z rodinných oslav, osamoceni kdesi v koutě a bez každodenní stravy lásky od svých dětí, vnuků a pravnuků. Tento nedostatek vína může být také důsledkem chybějící práce, nemoci a problémů, s nimiž se naše rodiny v celém světě potýkají. Maria není matka, která „požaduje“, není tchyně, která pro zábavu sleduje naši nezkušenost, chyby a nepozornost. Maria je zkrátka matkou! Je přítomná, pozorná a pečlivá. Je krásné to slyšet! Maria je matkou! Chcete to říci všichni spolu se mnou? Maria je matka! (přítomní odpovídají: Maria je Matka). A ještě jednou: Maria je matka!

Maria však v této chvíli, kdy si všimne, že se nedostává vína, se s důvěrou obrací k Ježíši, Maria se modlí. To znamená, že Maria se modlí. Obrací se k Ježíši, modlí se. Nejde za správcem svatby, ale představuje potíž novomanželů přímo svému Synu. Odpověď, kterou dostala, se jeví neutěšeně: „Co mi chceš ženo? Ještě nepřišla má hodina“ (Jan 2,4). Ona však mezitím svěřila tento problém do rukou Božích. Její starost o potřeby druhých předjímá Ježíšovu „hodinu“. Maria je součástí oné hodiny, od jeslí až po kříž. „Dovedla přetvořit stáj na Ježíšův příbytek několika nuznými plénkami a spoustou něhy“ (Evangelii gaudium, 286), přijala nás za děti, když meč probodl srdce jejího Syna. Ona nás učí svěřovat naše rodiny do rukou Božích, modlit se a živit tak naději, která nám ukazuje, že naše starosti jsou také Božími starostmi.

Modlitba nám vždycky umožňuje vycházet z ohrádky našich starostí, překračovat to, co nás trápí, rozrušuje a co nám chybí, a umožňuje nám vmyslet se do druhých. Rodina je škola, kde nám modlitba také připomíná, že existuje určité „my“, že bližní je evidentní, žije pod stejnou střechou, sdílí s námi život a má svoje potřeby.

A nakonec Maria jedná. Slova: „Udělejte všechno, co vám řekne“ (v.5) určená služebníkům, jsou také pro nás výzvou, abychom se dali k dispozici Ježíšovi, který přišel sloužit, a nikoli, aby si nechal sloužit. Služba je kritériem pravé lásky. A tomu učí především rodina, kde se z lásky jedni pro druhé stáváme služebníky. V rodinném lůně není nikdo vylučován. Všichni mají tutéž hodnotu. Vzpomínám si, že se jednou mojí maminky ptali které ze svých pěti dětí má nejraději - nás je pět sourozenců. A ona řekla. Je to jako prsty na ruce. Pokud ublíží tomu, bolí mne to stejně, jako když ublíží tomuto. Maminka miluje svoje děti takové jaké jsou. A v rodině se sourozenci mají rádi takoví jakými jsou. Nikdo není vyloučen. Tam „se učíme žádat o dovolení bez zpupnosti, vyjadřovat dík jako výraz procítěného docenění věcí, které dostáváme, ovládat agresivitu a chamtivost a žádat o prominutí, když uděláme něco špatného, když se diskutuje, protože v každé rodině se diskutuje. Problémem je požádat o odpuštění. Tato malá gesta upřímné laskavosti pomáhají vytvářet sdílenou kulturu života a úcty k tomu, co nás obklopuje“ (Laudato si´,213). Rodina je nejbližší nemocnicí, když někdo onemocní, ostatní o něho pečují, dokud to jde; rodina je první školou pro děti, nezbytnou oporou pro mládež a nejlepším útulkem pro staré. Rodina je obrovské sociální bohatství, nemůže ji nahradit žádná jiná instituce, je nutno jí pomáhat a zvelebovat ji, aby se nevytratil správný smysl služeb, které společnost občanům poskytuje. Tyto služby, které společnost poskytuje občanům, totiž nejsou formou almužny, nýbrž autentickým „sociálním dluhem“ ve vztahu k rodinné instituci, která je základem a přináší mnoho obecnému dobru.

Rodina tvoří také malou církev, „domácí církev, která kromě toho, že dává život, předává něhu a božské milosrdenství. V rodině se víra mísí s mateřským mlékem: zakoušení rodičovské lásky přibližuje Boží lásce.

V rodině - toho jsme všichni svědky - se dělají zázraky s tím, co je, tím, čím jsme, s tím, co kdo má k dispozici; častokrát to není ideální, není to tím, o čem sníme a ani tím, co „by mělo být“. Je tu jedna drobnost, která by nás měla přimět k zamyšlení: Nové víno svatby v Káni, které tak chválil správce svatby v Káni Galilejské, se rodí v kamenných džbánech určených k očišťování, to znamená v místech, kde všichni odkládají svůj hřích, tedy v tom nejhorším místě: „Kde se rozmnožil hřích, tam se v míře daleko štědřejší ukázala milost“ (Řím 5,20). V každé z našich rodin i ve společné rodině, kterou všichni tvoříme, se nic neodpisuje, nic není neužitečné. Těsně před zahájením Jubilejního roku Milosrdenství pořádá církev řádné zasedání biskupské synody věnované rodinám, aby uzrálo pravé duchovní rozlišování, nalezla se konkrétní řešení a poskytla se pomoc v mnoha těžkostech a vážných výzvách, kterým dnes musí rodina čelit. Vybízím vás, abyste zintensivnili svoje modlitby na tento úmysl, aby dokonce i to, co se nám jeví nečistým, pohoršuje nás či děsí, Bůh nechal projít svojí hodinou a proměnil v zázrak. Dnešní rodina potřebuje tento zázrak.

Celá tato událost se začala, protože „už neměli víno“, a všechno se mohlo uskutečnit, protože jedna žena – Panna Maria – byla pozorná, dovedla svěřit svoje starosti do rukou Božích, a jednala moudře a odvážně. Není však méně hoden zmínky jeden detail, totiž konečný výsledek: vychutnávali to nejlepší víno. A to je dobrá zpráva: nejlepší víno je to, které se teprve bude pít; to, co je nejlahodnější, nejhlubší a nejkrásnější, rodina teprve dostane. Přijde čas okoušení každodenní lásky, kdy naše děti znovu objeví prostor, který sdílíme, a staří budou mít podíl na každodenních radostech. To nejlepší víno je v naději a dostane se každému, kdo má odvahu mít rád. A v rodině musí být odvaha mít rád, musí být odvaha milovat! A toho nejlepšího vína se bude dostávat, i kdyby všechny možné ukazatele a statistiky říkaly opak. Nejlepší víno se dostane těm, kteří se dnes dívají na to, jak se všechno hroutí. Šeptejte si to a věřte: to nejlepší víno přijde, šeptejte to každý ve svém srdci: "To nejlepší víno přijde!". A šeptejte to zoufalým a znechuceným. Mějte trpělivost, mějte naději, čiňte to jako Maria: modlete se, jednejte a otevírejte srdce, protože to nejlepší víno přijde. Bůh se vždycky přibližuje těm, kteří zůstali bez vína a mají k pití pouze sklíčenou mysl. Ježíš upřednostňuje to nejlepší víno pro ty, kteří si z toho či onoho důvodu nyní uvědomují, že rozbili všechny svoje džbány.

A jako nás k tomu vybízí Maria, čiňme „všechno, co On nám řekne“, a buďme vděční, aby nám v této naší době a v této naší hodině, toto nové a lepší víno vracelo radost rodiny, radost žít v rodině.

Přeložil Milan Glaser

Další články z podrubriky Homilie