Nový portál Vatikánského rozhlasu

Vatikán. Jako každoročně v postní době organizuje Apoštolská penitenciárie kurz pro novokněze, jáhny a kandidáty kněžství, který se týká otázek svědomí a správného udílení svátosti smíření. Jeho účastníci dnes v Apoštolském paláci papeži pogratulovali k zítřejšímu druhému výročí volby na Petrův stolec. Svatý otec s díky připomenul, že také ke dnešku se váže jedno jeho osobní výročí – 57 let od vstupu do řeholního života. Poté se vrátil ke svátosti smíření, která podle jeho slov s mimořádnou účinností zpřítomňuje tvář milosrdného Boha.

“Nezapomínejme nikdy, jako kajícníci i jako zpovědníci, že neexistuje hřích, který by Bůh nemohl odpustit! Není žádný takový hřích! Pouze to, co se vymanilo Božímu milosrdenství, nemůže být odpuštěno. Stejně jako když se někdo vyhýbá slunci, a proto na něj nemůže slunce svítit, ani jej zahřívat.“

Papež poté poukázal na trojici nároků, které klade svátost smíření. Je nutné touto svátostí vychovávat k milosrdenství, dávat se vychovávat jejím slavením a konečně uchovat si nadpřirozený pohled, zdůraznil.

“Prožívat svátost smíření jako výchovu k milosrdenství znamená svým bratrům pomáhat k tomu, aby zakusili pokoj a porozumění –lidské i křesťanské. Zpověď nemá být „mučení“, nýbrž každý člověk by měl naopak ze zpovědnice vyjít se štěstím v srdci a s tváří, která vyzařuje naději. Ačkoli občas, jak známo, jeho obličej skropily slzy obrácení a radosti, která z něj vychází. V důsledku kajícných úkonů se ze svátosti nemá stávat náročný, nepříjemný a obtěžující výslech. Naopak, má to být osvobozující a lidsky bohaté setkání, (…) které nevylučuje správné úsilí k napravení spáchaného zla, nýbrž jej naopak v možné míře podněcuje. Věřící tak pocítí výzvu k časté zpovědi a naučí se ji vykonávat co nejlépe, v oné jemnosti duše, která tolik prospívá srdci – včetně zpovědníkova srdce.“

Nelze však zaměňovat milosrdenství s liknavostí anebo naopak s přehnanou přísností, doplnil papež. Svátost smíření však naplňuje také samotného zpovědníka, poznamenal dále.

“Kolikrát jen vyslechneme zpověď, která nás povzbudí! Slova bratrů a sester, kteří žijí ve skutečném osobním a církevním společenství s Kristem a v upřímné lásce k bratřím. Jsou to prosté duše, chudí v duchu, kteří se plně svěřují Pánu, důvěřují církvi, a tudíž také zpovědníkovi. A častokrát se také účastníme skutečných zázraků, které vyvolává obrácení.(…) Kolik jen se můžeme naučit z konverze a pokání svých bratří. Nutí nás, abychom sami zpytovali svědomí a ptali se: Miluji já, kněz, Pána natolik jako tato stařenka? Jsem já, služebník Božího milosrdenství, schopný takového milosrdenstvím, jaké v srdci prokázal tento kajícník? Jsem já, zpovědník, ochotný se změnit a obrátit jako tento kajícník, kterému jsem byl poslán sloužit? Kolikrát nás tito lidé povzbudí…“

Když nasloucháme svátostné zpovědi, pokračoval Svatý otec, je nezbytné neustále upírat vnitřní zrak k nebi, k nadpřirozenu.

“Musíme v sobě obnovit vědomí, že nikdo nebyl ke službě zpovědi povolán na základě vlastních zásluh, díky svým teologickým nebo právním znalostem, ani kvůli své povaze či psychologickým rysům. Byli jsme pověřeni udělováním této svátosti z čisté Boží milosti, bez opodstatnění a z lásky, či spíše právě z milosrdenství.“

Nadpřirozený pohled, podotkl papež, zpovědníka uschopňuje k pokornému přijetí kajícníka a k milosrdenství. Také naslouchání má být nadpřirozené a božské, ctít důstojnost a osobní příběh každého člověka a napomáhat mu k poznání Boží vůle.

“Proto je církev volána k tomu, aby „uváděla své členy – kněze, řeholníky a laiky – do „umění doprovázet“, aby se všichni neustále učili zouvat opánky z nohou před posvátným územím druhého“ (Evangelii gaudium, 169). Také ten největší hříšník, který předstupuje před Boha, aby prosil o odpuštění, je posvátným územím. Já, který mu Božím jménem odpouštím, se mohu dopustit ještě horších věcí, než jaké udělal on. Každý kajícník, kteří vstupuje do zpovědnice, je „posvátné území“, a toto území je třeba „obdělávat“ oddaností, péčí a pastorační ochotou.“

V samém závěru papež budoucí zpovědníky svěřil přímluvě Panny Marie, Matky milosrdenství a útočiště hříšníků.

“Ona ví, jak nám, hříšníkům, pomoci. Velmi rád čtu příběhy sv. Alfonse de Liguori, jeho knihu „Vznešenosti Panny Marie“. Jsou to příběhy o Panně Marii, která je útočištěm hříšníků hledá cesty, aby Pán vše odpustil. Kéž nás Ona učí tomuto umění.“

Rozloučil se papež František s účastníky kurzu Apoštolské penitenciárie.

(jag)