Když jsme v prvním čtení (
Zj 7,2-4.9-14) slyšeli hlas anděla, který zvolal na čtyři anděly, kterým bylo dáno škodit zemi i moři: „Neškoďte zemi, ani moři, ani stromům”, napadla mne věta, která tam nestojí, ale neseme ji všichni v srdci: „Lidé to umí lépe než vy“. Jsme schopni pustošit zemi lépe než andělé a děláme to. Pustošíme stvoření, život, kultury, hodnoty i naději. A velice potřebujeme, aby nás Pán poznamenal silou svojí lásky a zastavil tuto šílenou kariéru destrukce. Destrukce toho, co nám dal, toho nejkrásnějšího, co učinil pro nás, abychom to nesli dál, rozvinuli a přinesli plody. Když jsem si v sakristii prohlížel fotografie z doby před 71 lety (kdy byla bombardováním zničena zdejší bazilika sv. Vavřince za hradbami –
pozn. překl.), pomyslel jsem si: „Jaká hrůza a bolest! Je to však nic ve srovnání s tím, co se děje dnes.“ Člověk se zmocňuje všeho, věří, že je Bohem, pokládá se za krále. A války pokračují a nezasévají zrovna setbu života, nýbrž pustoší. Je to průmysl pustošení. Je to systém, který skartuje to, co nemůže zařadit. Skartují se děti, staří, mladí, nezaměstnaní… To je první obraz, který mi vytanul na mysli, když jsem slyšel toto čtení.
Druhým obrazem z téhož čtení je onen veliký zástup, který by nikdo nespočítal ze všech národů, kmenů, plemen a jazyků. Národy a lidé… Začíná zima a jsou chudí, kteří si museli zachránit život útěkem ze svých domovů, vesnic a vlasti do pouště… žijí ve stanech, sužováni zimou, bez léků a hladoví, protože bůžek-člověk se zmocnil stvoření, všeho krásného, co pro nás učinil Bůh. Kdo však za tu zábavu platí? Oni, maličcí a chudí, kteří skončili jako odpad. A to není vzdálená historie. Děje se tak dnes. Někdo řekne: »Ale, otče, to je daleko…« - Tady také! Všude. Dochází k tomu dnes. Řeknu více: zdá se, že s těmito lidmi, s těmito hladovými, nemocnými dětmi se nepočítá a že jsou jakoby jiným druhem, jako by nebyli lidmi. A tento zástup je před Bohem a žádá: „Prosíme spásu! Prosíme mír! Prosíme chléb! Prosíme práci! Prosí děti i staří! Mladí prosí o důstojnost práce! A mezi nimi jsou také pronásledovaní pro svoji víru. – V prvním čtení se jeden ze starců táže: „Kdo jsou tihle zde v bílém rouchu a odkud přišli?“ – Kdo jsou? Odkud přišli? – „To jsou ti, kdo přicházejí z velikého soužení, roucho si do běla vyprali v Beránkově krvi.“
A dnes bez přehánění, na slavnost Všech svatých bych si přál, abychom mysleli na tyto všechny neznámé svaté, na hříšníky jako my, možná horší než my, ale zdeptané. Na tyto lidi, kteří přicházejí z velkého soužení. Velká část světa strádá. Pán tyto lidi, hříšné jako my, posvěcuje, ale posvěcuje je soužením.
A nakonec třetí obraz. Bůh. Prvním obrazem je pustošení, druhým oběti, třetím Bůh. „Už teď jsme Boží děti – slyšeli jsme v druhém čtení (1 Jan 3,1-3) – ale čím budeme, není ještě zřejmé. Víme však, že až on se ukáže, budeme mu podobní, a proto ho budeme vidět tak, jak je“. Toto je naděje! A to je Pánovo požehnání, které dosud máme: naděje. Naděje, že se smiluje nad Svým lidem, že se smiluje nad těmi, kdo jsou ve velkém soužení. A že se smiluje také nad těmi ničiteli, aby se obrátili. Takto postupuje svatost církve, s těmito lidmi, s námi, kteří budeme vidět Boha tak, jak je. A jaký by měl být náš postoj, chceme-li se stát součástí tohoto lidu a jít k Otci v tomto světě, kde se pustoší země, stvoření, morálka, dějiny, rodiny a všechno. Jedině na této cestě! - Nechá nás však projít ošklivými věcmi.. postaví nás před problémy. Jedině tato cesta nás povede vpřed. A tak tento lid, který dnes tolik trpí egoismem ničitelů, našich bratří ničitelů, tento lid postupuje vpřed blahoslavenstvími, nadějí, že najde Boha a spatří Jej svýma očima, nadějí, že se stane svatým, nadějí v definitivní setkání s Ním.
Pán ať nám pomáhá a udělí milost této naděje, ale také milost odvahy vyjít ze všeho toho pustošení, ze vší té devastace, životního relativismu, odstraňování druhých, odstraňování hodnot, odstraňování všeho, co nám dal Pán: odstraňování míru. Kéž nás osvobodí a dá nám milost jít s nadějí, že se jednoho dne setkáme s Ním osobně. Tato naděje, drazí bratři a sestry, neklame.
Přeložil Milan Glaser
Další články z podrubriky Homilie
odeslat článek
vytisknout článek
