Dobrý den, drazí bratři a sestry!
Doposud jsme mluvili o církvi, o naší svaté matce církvi hierarchické, o putujícím lidu Božím. Dnes si položme otázku: co bude nakonec s lidem Božím? Co bude s každým z nás? Co máme očekávat? Apoštol Pavel povzbuzoval křesťany ze Soluňské obce, kteří si tyto otázky kladli, a po své argumentaci pronesl výrok, který je jedním z nejkrásnějších z celého Nového zákona: „A pak už budeme s Pánem navždycky!“ (1 Sol 4,17). Věříte tomu? (a s úsměvem dodává) Myslím, že ne tak docela… Budeme to tedy třikrát společně opakovat: „A pak už budeme s Pánem navždycky!“ (třikrát opakuje)… Jsou to jednoduchá slova, která jsou však nabita obrovskou nadějí! Tuto poslední a definitivní dimenzi symbolicky opisuje kniha Zjevení svatého Jana, kde se s odkazem na tušení proroků mluví o „novém Jeruzalému, který sestupuje z nebe od Boha; byl vystrojen jako nevěsta okrášlená pro svého ženicha“ (Zj 21,2). To nás čeká! Ano, a kdo je tedy církev? Boží lid, který následuje Pána Ježíše a den za dnem se chystá na setkání s ním, jako nevěsta na setkání s ženichem. A nejsou to jen slova: bude to svatba v opravdovém a vlastním smyslu! Ano, protože Kristus, jenž se stal člověkem jako my a všechny nás svojí smrtí a svým vzkříšením v sobě sjednotil, se s námi opravdu zasnoubil a učinil z nás - jakožto lidu - svoji nevěstu. Není to nic jiného než dovršení plánu společenství a lásky spřádaného Bohem v průběhu dějin, dějin Božího lidu a také dějin vlastních každému z nás. Pán to uskutečňuje.
Je tu však jiný prvek, který nás dále posiluje a otevírá naše srdce. Jan nám říká, že v církvi, Kristově Nevěstě, se zviditelňuje „nový Jeruzalém“. To znamená, že církev kromě toho, že je nevěstou, je povolána stát se městem, které je povýtce symbolem soužití a lidských vztahů. Jak krásné je proto, že již nyní můžeme podle dalšího působivého obrazu z Apokalypsy nazírat všechny lidi a všechny národy shromážděné společně v tomto městě jakoby ve stanu, „Božím stanu“ (srov. Zj 21,3)! V tomto oslaveném rámci již nebude odloučení, přestoupení a rozdíly žádného druhu ať sociální, etnické či náboženské povahy, ale všichni budeme jedno v Kristu.
Tváří v tvář této neslýchané a podivuhodné scenérii nemůže naše srdce nepociťovat mocnou potěchu naděje. Všimněte si, že křesťanská naděje není pouhou tužbou, přáním, není optimismem. Pro křesťana je naděje očekáváním, vroucím a vášnivým očekáváním posledního a definitivního dovršení tajemství, mystéria Boží lásky, ve kterém jsme byli znovuzrozeni a ve kterém už žijeme. Je to čekání na někoho, kdo se chystá přijít: Krista Pána, který je nám den za dnem blíže a který nás nakonec přijde uvést do plnosti svého společenství a svého pokoje. Církev má proto za úkol udržovat tento žhnoucí a dobře viditelný plamen naděje, aby mohla nadále zářit jako bezpečné znamení spásy a svítit celému lidstvu na cestu, která vede k setkání s milosrdnou tváří Boha.
Drazí bratři a sestry, toto tedy očekáváme: až se vrátí Ježíš! Církev-Nevěsta očekává svého Ženicha! Musíme se však velice upřímně ptát: jsme opravdu zářivými a věrohodnými svědky tohoto očekávání, této naděje? Žijí ještě naše společenství v tomto znamení přítomnosti Pána Ježíše a ve vroucím očekávání Jeho příchodu, anebo vypadají unaveně a otupěle pod tíží námahy a rezignace? Nejsme také vystaveni riziku, že nám dojde olej víry, olej radosti? Dejme si pozor!
Prosme Pannu Marii, Matku naděje a Královnu nebe, aby nás uchovávala ustavičně v postoji naslouchání a očekávání, abychom tak již nyní byli prostoupeni Kristovou láskou a jednoho dne se nám dostalo účasti na radosti bez konce v plném společenství Boha. A nezapomeňte, nikdy nezapomeňte: „A pak už budeme s Pánem navždycky!“ (1 Sol 4,17). (opět třikrát opakuje spolu s přítomnými). Přeložil Milan Glaser
Další články z podrubriky Generální audience
odeslat článek
vytisknout článek
