Hovoří O. Hyacinthe Destivelle OP zodpovídající za vztahy Svatého stolce se slovanskými pravoslavnými církvemi v rámci Papežské rady pro jednotu křesťanů.
Komunikoval Svatý stolec s moskevským patriarchátem po vyhrocení krize na Ukrajině?
Svatý stolec a moskevský patriarchát udržují pravidelné kontakty, bez ohledu na krizi na Ukrajině. Současná krize samozřejmě dala příležitost k posílení dialogu a vzájemných konzultací. Svatý stolec i Moskevský patriarchát se shodují na tom, že aktuální dění na Ukrajině je především problémem Ukrajinců a že především Ukrajinci sami a jejich místní církve mají usilovat o pokoj a smíření ve své vlasti. Shodujeme se také na tom, že ukrajinské církve různých jurisdikcí musejí navzájem spolupracovat, mít na zřeteli mír a spravedlnost pamětlivi toho, co říkal Jan Pavel II. – že totiž nebude míru bez spravedlnosti a spravedlnosti bez odpuštění. Ve jménu spravedlnosti je nutné, aby všechny menšiny na Ukrajině byly respektovány. Na druhé straně požadavek odpuštění znamená, že je třeba času, aby mohlo skutečně dojít ke smíření. V této zemi nenastane pokoj bez vzájemného odpuštění, bez procesu očištění paměti, který potřebuje čas. Církve hrají v tomto procesu samozřejmě rozhodující roli.
Zadruhé se církve shodují na tom, že tento konflikt, který má politické a nacionální ladění, se nesmí přetvářet v náboženský konflikt. V každé církvi jsou totiž přívrženci jak jedné, tak i druhé strany konfliktu. Proto je důležité, aby církve mluvily jedním hlasem. A to se skutečně děje v rámci Rady církví a náboženských vyznání, které předsedá metropolita Onufrij, současná hlava Ukrajinské pravoslavné církve moskevského patriarchátu. Jménem této Rady vydal řadu deklarací, vybízejících ke smíření a zachování teriotoriální integrity země, aby se Ukrajina nestala předmětem mezinárodního geopolitického konfliktu.
Zatřetí, podle mínění Svatého stolce i moskevského patriarchátu se nesmí připustit, aby se tento konflikt transformoval z národního v mezinárodní. Nepřípustné jsou veškeré vnější ingerence. Ukrajina se nesmí stát figurkou v mezinárodní geopolitické hře, která by přinesla škodu Ukrajincům samým.
Jak byla volba metropolity Onufrije do čela Ukrajinské církve moskevského patriarchátu přijata v ekumenickém prostředí?
Svatý synod ukrajinské pravoslavné církve moskevského patriarchátu zvolil metropolitu Onufrije prozatímním pravomocným zástupcem kyjevského metropolity. Aktuální kyjevský metropolita Volodimir je rovněž Ukrajinec. Onufij byl zvolen na období než bude zvolen nový metropolita. Většinu biskupů této církve tvoří Ukrajinci. Je to církev s jistou autonomií, která biskupům dovoluje svobodnou volbu svého nejvyššího představitele. Vazba na Moskvu spočívá v tom, že kyjevský metropolita patří do Svatého synodu moskevského patriarchátu. Lze předpokládat, že metropolita Onufrij bude pokračoval v linii svého předchůdce Volodimira, totiž v linii směřující k plné autonomii, při zachování duchovních vazeb k moskevskému patriarchát. Jak metropolita Onufrij tak i metropolita Volodimir totiž uznávají přináležitost do duchovního prostoru Rusi, to znamená do duchovní církevní oblasti, která odvíjí svůj počátek od křtu knížete Vladimíra v roce 988. Lze tedy předpokládat, že volba metropolity Onufrije nepřinese větší změny. Bude to prohlubování autonomie ukrajinské církve při zachání duchovního a kanonického spojení s moskevským patriarchátem.
Jak se katolická církev dívá na vztahy moskevského patriarchátu s Kremlem, které se zdají být dosti blízké?
Moskevský patriarchát ve svých statutech deklaruje jasné oddělení církve od státu. Je nicméně pravda, že tradičně, ve shodě s byzantskou koncepcí církve, jsou vztahy církev – stát utvářeny na základě symfonie. V roce 2000 vydal moskevský patriarcha dokument o sociální nauce ruské církve, ve kterém je jasně řečeno, že tento model vztahů nelze v současné situaci aplikovat. Proto cíkev musí být nutně oddělena od státu. Je třeba mít na paměti také to, že ruská církev ze strany státu mnoho vytrpěla, ať už za cara nebo v Sovětském svazu. Nemyslím si tedy, že by měla velkou chuť navazovat na minulé zkušenosti, které byly velmi bolestné a přinesly tisíce mučedníků. Oddělení od státu ovšem neznamená oddělení od společnosti. Církev se musí solidarizovat se svým lidem a musí se zajímat o sociální otázky, včetně hospodářských a politických. To opravňuje církev, aby zvedla hlas – buď prostřednictvím samotného patriarchy nebo různých oddělení patriarchátu – v otázkách vztahů církeve a státu. Zabývá se tím metropolita Hilarion. V minulém týdnu jsme mohli číst velmi zajímavý dokument patriarchy Kirilla na téma války, ve kterém velmi jasně vybízí politickou vládu k zachování míru a klidu zbraní v ukrajinském konfliktu. Patriarcha tedy konflikt ani v nejmenším nepodporuje, nehájí ruskou politiku vůči Ukrajině. Je to apel na mír, na rezignaci násilných řešení v aktuálním konfliktu, který je – jak říká patriarcha – především vnitřním konfliktem, který musí vyřešit Ukrajinci sami, bez vnějších ingerencí.
Přítomnost církví během manifestací na Majdanu byla velmi výrazná. Sehrály tam určitou roli. Nyní se těžiště přesunulo na Krym. Můžeme i v tomto případě čekat stejně jasné stanovisko církví?
Oficiálně se církve tohoto konfliktu neúčastní. Všechny deklarace náboženských představitelů, ať už pravoslavného metropolity Onufrije nebo řeckokatolického arcibiskupa většího Sviatoslava Ševčuka jasně potvrzují, že se v konfliktu neangažují. I kdyby mezi duchovními byli zastánci určitých směrů. Nemyslím si, že by se postoj ukrajinských církví nějak změnil. Jednotliví kněží mohou samozřejmě vyjadřovat své názory, ale nemluví jménem církve.
Myslíte si, že hlas arcibiskupa Sviatoslava Ševčuka doléhá k jednotlivým stranám konfliktu?
Myslím, že je významnou osobností mezi křesťany i ve společnosti. Ano, myslím si, že se jeho deklaracím dostává sluchu.
Přeložila Johana Bronková
odeslat článek
vytisknout článek
